Katolicismus a láska k bližnímu

Skutečnost, že teprve křesťanství v plném rozsahu realizovalo lásku k bližnímu ve společnosti, nelze popřít. Pohané vůbec nechápali, proč věnovat láskyplnou péči trvale nemocnému nebo postiženému člověku, proč se zastávat nespravedlivě pronásledovaného, nebo proč prokazovat dobro i tomu, kdo mi ublížil. Muslimové se omezují v projevech lásky k člověku pouze na své souvěrce, buddhisté znají pouze soucit s trpícím.

Církev naproti tomu od prvopočátku budovala nemocnice a charitativní zařízení, kde byla poskytována pomoc potřebným bez rozdílu postavení, národnosti, barvy pleti a náboženského vyznání. Je zde prostě člověk potřebující pomoci – a všechno ostatní musí jít stranou. Charitativní instituce se ve středověké christianitas množily jak houby po dešti. V církevním kalendáři figuruje mnoho jmen světců-apoštolů lásky k bližnímu, kteří byli ochotni položit, a mnozí také položili, své životy pro druhé, aby jim pomohli: sv. František z Assisi, Jan z Boha, Alois, Karel Boromejský, Vincenc z Pauly, Klement Maria Hofbauer, Jan Bosco, Damian Deveuster, Maxmilián Kolbe, Matka Tereza… výčet těchto katolických dobrodinců druhých by vydal na celou tlustou knihu. Můžeme k tomu ještě připojit desítky českých jezuitů, kteří v 80. letech 17. stol. za morové epidemie obětovali své životy při ošetřování infikovaných, když se sami nakazili.

Božský Spasitel nabádal, abychom milovali i nepřátele. Nejen abychom se nemstili, ale prokazovali dobro i jim, když potřebují pomoc: nepřátelům osobním i „ideologickým“, tj. i těm, kdo odmítají pravou víru Kristovu nebo proti ní dokonce zuřivě bojují. Jeden italský socialista v 19. stol. byl šokován, když katolický kněz sv. Don Giovanni Bosco jemu, zapřisáhlému ateistovi a nepříteli Církve, materiálně pomohl poté,co se on octl v bídě, přestože světec sám, jak známo, měl vždycky „hluboko do kapsy“. A náš moravský „tatíček“ Antonín Cyril Stojan, farář, kanovník, poslanec a pozdější olomoucký arcibiskup (1921–3), vymohl státní podporu pro mlynáře, jemuž vyhořel mlýn, i když se jednalo o člověka, který jej pomlouval v novinách. Za první světové války pak i s rizikem, že na něm ulpí podezření z velezrady, neúnavně bombardoval všechny možné instituce, aby dosáhl milosti pro jednoho lékaře obviněného z velezrady a odsouzeného k smrti, zuřivého ateisty, jenž Stojana neustále dehonestoval a sprostě urážel – a to přesto, že dosavadní přátelé a názoroví souputníci odsouzeného dali v zájmu své vlastní bezpečnosti od něho ruce pryč. A mohli bychom v těchto příkladech katolické „lásky i k nepřátelům“ pokračovat.

Papež František přijal letos 21. ledna na osobní audienci známého světícího biskupa z Kazachstánu mons. Athanasia Schneidera, který patří k jeho nejostřejším kritikům z řad katolických biskupů světa. Biskup Schneider usiloval marně o přijetí u papeže Bergoglia již od r. 2018, uskutečnilo se až nyní. Ve svém prohlášení pro www.kath.net mons. Schneider řekl, že papeži vysvětloval současnou neblahou situaci Církve a kritizoval jeho četné heterodoxní výroky. Papež dle vyjádření biskupa byl srdečný. Vatikán k audienci nevydal žádné prohlášení. Jaké důsledky toto může pro mons. Schneidera mít, ukáže budoucnost.

63letý biskup Schneider je příslušníkem Řádu regulárních kanovníků Sv. kříže. Pochází ze zbožné katolické německé rodiny žijící na území bývalého Sovětského svazu, která v době, kdy mu bylo 12 let, dostala povolení vystěhovat se do Spolkové republiky Německo. Po svém vysvěcení na kněze vystudoval v Římě patristiku a přednášel ji na papežských univerzitách, působil rovněž nějaký čas jako misionář v Brazílii. Mluví několika světovými jazyky. Papež Benedikt XVI. ho jmenoval r. 2005 pomocným biskupem v kazachstánské Karagandě, r. 2011 potom v hlavním městě Astaně. Svoji aktivitu neomezuje pouze na arcidiecézi vzdáleného Kazachstánu, v níž působí, ale hodně jezdí po světě, aby posílil bratry a sestry ve víře, celebruje tradiční mši sv., káže a poskytuje rozhovory médiím. Je autorem několika knih bránících katolickou nauku, u nás např. vyšla jeho „Corpus Christi“ o rozdílu mezi tradiční liturgií a NOM. Nekompromisně brání pravou katolickou nauku a jasnými slovy odsuzuje věroučné a mravoučné hereze prosazované církevní hierarchií, Vatikánem i samotným papežem. Přitom ale příkladně dokáže rozlišovat mezi bludem a člověkem, jenž ho hlásá. Nešetří tvrdými výrazy vůči jakékoliv herezi, přitom ale dává jednoznačně najevo lásku k bloudícím včetně papeže Františka. Často vyzývá k modlitbám za jeho obrácení.

Církev je ponořena do hluboké krize, když samotní biskupové a dokonce sám papež učí, že různá falešná náboženství mohou být cestou k jedinému pravdivému Bohu. Ale fakt, že hlásají tento názor odporující nauce, ho neudělá pravdou, protože Pravda – kterou je samotný náš Pán Ježíš Kristus, se nemění – říká biskup Joseph Strickland v novém rozhlasovém pořadu, kde silnými slovy odsuzuje kult pohanského bůžka Pachamamy, jenž byl praktikován před málo lety ve vatikánských zahradách.

Server LifeSiteNews odvysílal první část pořadu Sheperd’s Voice („Hlas pastýře”), který ve Virgin Most Powerful Radio uvádí biskup Joseph Strickland, odvolaný papežem Františkem z úřadu ordináře diecéze Tyler v Texasu v USA za nekompromisní odpor proti Vatikánem prosazované nemravnosti a názorů neshodujících se s naukou Církve.

Hierarcha zahájil modlitbou a připomenutím pořadu, který svého času od r. 1933 vedl americký prezident Franklin D. Roosevelt. Nazýval se „Hovory u krbu” a jeho posláním bylo mravně posílit občany USA v těžkých dobách hospodářské krize a později II. světové války. Tato idea „hovorů u krbu“ inspirovala mons. Stricklanda k pořadu „Hlas pastýře“ se záměrem posílit věřící katolíky v době současné vnitrocírkevní krize. Chce, aby jeho pořad „se opíral o pravdu, která je totožná s naší katolickou vírou – o Ježíše Krista, který je vtělenou Pravdou“.

Italský úředník a diplomat Daniele Varé vydal v 50. letech minulého století svědectví o svém nezapomenutelném setkání s papežem a světcem Piem X. Tento Boží muž byl zcela proniknut láskou k lidem, jeho obětavá dobročinnost byla téměř identická se skutky známého „miláčka moravského lidu“ olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana na počátku 20. stol. Oba muže, kteří se osobně setkali, když „tatíček Stojan“ přijel do Říma r. 1912 s korunou pro Pannu Marii Svatohostýnskou, aby ji papež posvětil, spojovaly také prostý způsob života ve shodě s Evangeliem a obdivuhodná schopnost nečinit žádné rozdíly mezi lidmi, jednat laskavě, zdvořile a procítěně s každým bez ohledu na věk, původ nebo společenské postavení. D. Varé vypráví:

„Bylo to někdy na konci 90. let (19. stol., pozn. red.). Pracoval jsem jako mladý začátečník na jednom úřadě v Římě a měl služební cestu do Benátek. Jeden můj přítel mne prosil, abych se při té příležitosti zastavil na arcibiskupství, potřeboval vyřídit jednu banální záležitost, už si nevzpomínám, jakou. Tamním arcibiskupem, jenž měl titul patriarcha, byl tenkrát kardinál Giuseppe Sarto, pár let nato zvolený papežem, jenž přijal jméno Pius X. Protože bylo málo času, nezbylo, než se vypravit na arcibiskupství hned po obědě v době odpolední siesty včetně rizika, že v tuto dobu v kanceláři nikoho nezastihnu. Zazvonil jsem u zamčené brány. Za pár vteřin zarachotil v zámku klíč – a přede mnou se objevil sám kardinál Sarto. V ruce držel pohrabáč od kamen. Hned mne vlídně pozval dál do svého pokoje se slovy: ‚Jsem rád, že nebudu muset své kafe, které si dávám vždycky o siestě, pít sám.‘ Právě totiž vlastnoručně zatopil ve sporáku, aby si mohl kávu ohřát, a přitom pohrabáčem prohrabával uhlí, když jsem zazvonil. Bylo mi poněkud trapně, protože on, více než šedesátiletý, nadto vysoce postavený, mne, mladého muže něco přes dvacet, který společensky nebyl téměř ničím, obsluhoval jako číšník v kavárně: naléval z konvice kávu, krájel zákusky na talíři a servíroval.

Homosexuální lobby zažalovalo u soudu 7 katolických diecézí, které propagují a provozují tzv. konverzní terapii pro osoby jednopohlavní orientace, kdy příslušní odborníci pomáhají pacientům, již chtějí změnit svoji sexualitu na heterosexuální. Odvolávají se na tzv. „zákon trans“, jenž zakazuje bránit změnám v sexuální orientaci i tehdy, když si to dotyčný přeje. Zde je zřejmé, že tzv. demokracie je mýtem a podvodem, neboť přání svobodných a svéprávných osob by mělo být vždy vyhověno, pokud nenarušuje mravní řád nebo pokud jeho provedení je reálně neuskutečnitelné. Žalovaným hrozí pokuta až do výše 150 tisíc euro. Jedná se o diecéze Madrid, Barcelona, Valencie, Getafe, Alcalá de Henáres, Guadalajara a Málaga.

Arcibiskup a kardinál Juan Omella z Barcelony byl prvním hierarchou z těchto žalovaných diecézí, který se toho zalekl. Vydal prohlášení, v němž se veřejně omluvil za to, že v jeho arcidiecézi dosud fungují církevní poradny pro osoby chtějící změnit svou sexuální orientaci. Zároveň vyslovil nesouhlas s konverzní terapií a odvolal se na dopis Sv. stolce španělským biskupům v r. 2021, jenž zakazuje duchovenstvu jakoukoliv účast na ní.

Znovu se ukazuje, že jde o ideologickou diktaturu, která se snaží prosadit a vyzvednout homosexualitu. Pokud církevní autority se snaží tu a tam jí vzdorovat, jsou napomínáni přímo z Vatikánu, čili z místa, odkud by měl odpor proti této nové totalitě nejmohutněji zaznít. Tím více bude nyní muset ve větší míře než dosud zápas o mravní obrodu v duchu křesťanských hodnot spočívat na laicích.

Bývalý prefekt vatikánské kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller promluvil ke kněžím anglického jazyka shromážděným letos 14. ledna na konferenci v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě, kde byla na pořadu jednání i problematika sexuálního zneužívání nezletilých, jehož se jistá malá část duchovenstva v poslední době dopouštěla, což vyvolalo protikatolickou reakci masmédií, která připisují tato selhání samotné celkové struktuře Katolické církve.

Kardinál se ostře ohradil proti propagandě progresivních kruhů, které předhazují celé církvi odpovědnost za hříchy jednotlivců. Řekl mimo jiné:

„Církev, jedna v Kristu, svatá, katolická a apoštolská, byla ustanovena samotným trojjediným Bohem. Proto ‚brány pekelné‘ (Mt 16, 18) ji nemohou přemoci. Skládá se ale z nás, slabých a často hříšných lidských bytostí. Na lidské úrovni my zodpovídáme za jeho problémy s věrohodností. To nám má připomenout naši individuální odpovědnost,“ konstatoval.

Podle kardinála ti lidé, kteří připisují hříchy osob Církve její samotné struktuře a poukazují na „systémové příčiny“, obviňují ve skutečnosti samotného Ježíše Krista. Kardinál Müller poznamenal, že při pohledu na Církev nemůžeme vidět jenom skandály a zlo; nutno pohledět především na každodenní ochotu mnoha kněží obětovat se věřícím až k mučednické smrti. Pokračoval:

„Křesťané jsou dnes nejpronásledovanější náboženskou skupinou na světě. V posledních letech stovky katolických kněží byly zabity při plnění svého poslání mezi věřícími v Krista, Nejvyššího velekněze nové a věčné smlouvy,“ podotkl.

Jako každoročně i letos proběhne v Katolické církvi od 18. do 25. ledna tzv. Týden modliteb za jednotu křesťanů. Co z toho pro katolíky věrné Tradici vyplývá?

Původně totiž byl zaveden r. 1908 papežem sv. Piem X. na tuto dobu „Oktáv jednoty s Petrovým stolcem“. Katolíci měli modlitbami vyprošovat obrácení všech nekatolíků k pravé Církvi Kristově, aby – řečeno slovy papežského teologa P. Francise Connella – „všichni lidé poznali, že Katolická církev je jedinou náboženskou organizací, kterou Bůh ustanovil jako cestu ke spáse…“

Po Druhém vatikánském koncilu (dále jen DVK) došlo k hrubé deformaci této bohulibé iniciativy papeže sv. Pia X. Katolík se již nemá modlit za obrácení nekatolíků, ani za návrat odloučených křesťanů k pravé Kristově církvi, ale pouze za mlhavou a nekonkrétně definovanou „jednotu křesťanů“. Všechno v „duchu ekumenismu“, jak ho prosazoval DVK.

Ekumenismus se stal snad nejčastěji skloňovaným slovem po DVK. Je řeckého původu a znamená „celek obydleného světa“, „jednota“. I malé dítě dnes ví, že se jedná o úsilí sjednotit všechny křesťany v jedné Církvi.

To je jistě chvályhodné a Katolická církev se o toto snaží od prvopočátku své existence, neboť už u sv. Pavla a sv. Jana čteme o bludařích, kteří se odloučili od pravé Kristovy církve. Neexistuje jiná cesta k jednotě všech křesťanů, než cesta návratu k pravé nauce, již přinesl Kristus. To potvrzuje mnoho církevních dokumentů, ve 20. století např. encyklika papeže Pia XI. „Mortalium animos“ z r. 1928. Na tom nic nemění ani dekret o ekumenismu DVK „Unitatis Redintegratio“, který se sice svou mnohomluvností vyhýbá jasnému potvrzení „ekumenismu návratu“ jako jediné správné cesty, nicméně zásadně tento princip nepopírá.

Katolická rodina, jejíž dům tragicky shořel uprostřed požárů, které zuřily v Los Angeles, se vrátila na místo, kde dům kdysi stával, a zazpívala krásný latinský chvalozpěv „Regina Caeli“.

Tak bývalý biskup diecéze Tyler v USA Joseph Strickland okomentoval nejnovější personální rozhodnutí papeže Františka. Jde o obsazení washingtonské arcidiecéze osobou kardinála Roberta McElroye, dosud provinčního biskupa v kalifornském San Diegu. McElroy je uváděn jako příslušník „kliky“ sexuálního predátora McCarricka. V teologii a pastoraci otevřeně prosazuje čistě revoluční agendu.

Když se papež rozhodl na prahu prezidentského období Donalda Trumpa obsadit Washington právě McElroyem, dal tím najevo, že udělá všechno, aby zastavil reformu amerického veřejného života podle přirozeného práva. Nový arcibiskup metropole USA je člověk, jenž přímo touží po přestavbě katolicismu v duchu shnilého liberalismu. Nelze pochybovat, že právě proto mu papež František svěřil tak důležitý úřad v americké církvi.

Robert McElroy r. 1979 ukončil studium v semináři sv. Patricka v Kalifornii. Doba, kdy se připravoval na kněžství, patřila v dějinách seminární formace v USA k jedněm z nejčernějších. Právě o této epoše psal ve své zdrcující knize „Sbohem, dobří muži“ (ang. „Goodbye, Good Men“) r. 2002 Michael S. Rose, který zde vylíčil panorama hluboké liberální a homosexuální infiltrace amerických seminářů. Nevím, jaký měl ke gejovským klikám, které se zformovaly v Církvi v USA, vztah McElroy, nicméně je nápadné, že velmi rychle ukázal své sympatie k liberalismu. Byl formován jezuity a r. 1985 získal licenciát teologie na základě práce „Svoboda víry: John Courtney Murray i ústavní rozprava let 1942–1954”. O rok později obdržel doktorát teologie na Papežské univerzitě Gregoriana za práci o tom samém autorovi, tentokrát pod titulem: „John Courtney Murray a krize sekularismu: Principy americké katolické veřejné teologie”.

Alexis Carrel, laureát Nobelovy ceny za medicínu (1912), se rozhodl odhodit korzet ateismu, který ho zotročoval, když v Lurdech na vlastní oči spatřil zázrak uzdravení své pacientky, která umírala na tuberkulózu pobřišnice. Po svém obrácení pochopil, jak aktuální jsou texty Písma sv.: „Už od přirozenosti byli pošetilí lidé, jež tížila neznalost Boha…“ (Mdr 13,1).

A. Carrel se narodil r. 1873 v bohaté rodině v městečku Sainte Foy u Lyonu. V pěti letech mu zemřel otec. Matka byla hluboce věřící, Alexis vystudoval jezuitské gymnázium a potom lékařskou fakultu v Lyonu. Stal se proslulým chirurgem, vyučoval i na univerzitě, avšak ztratil víru. Pod vlivem ateistických filozofů nabyl přesvědčení, že Bůh je pouhým výtvorem lidského vědomí. V květnu r. 1903 byl požádán, aby jako lékař doprovázel pouť nemocných do Lurd. Mezi nimi se nacházela i 21letá Marie Baillyová v posledním stadiu tuberkulózy pobřišnice. Carrel ji vyšetřil a konstatoval, že možnost uzdravení tady vůbec neexistuje, naopak smrt lze očekávat každou chvíli. Marie se nemohla posadit, plivala krev, často zvracela, její břicho bylo opuchlé. Carrel dal nemocné injekci morfia, aby zmírnil její utrpení. Při jízdě vlakem do Lurd mu kněz, doprovázející výpravu, vykládal o četných zázračných uzdraveních, která se na tomto místě odehrávají.

Mezi poutníky byl i jeden Carrelův kolega ze studií, věřící muž, jenž jako dobrovolník sloužil nemocným. Ten mu vyprávěl o Petru de Rudderovi, na něhož padl strom a úplně mu rozdrtil kosti na nohou. Dolní část nohou visela jako cár. Trvalo to již 8 roků, nikdo z lékařů si s tím nevěděl rady. Až 7. dubna r. 1875 obdržel Peter milost okamžitého uzdravení v jedné vlámské kapličce, zasvěcené Matce Boží z Lurd. Tento zázrak byl zdokumentován rentgenovými snímky. Carrel přiznal, že se jedná o tajemství, ale nutno prý si zachovat zdravou skepsi. „Kdyby existoval Bůh, tak zázraky jsou možné, protože však Bůh neexistuje, tak vědecké bádání vysvětlí nakonec i tyto případy…“ filozofoval Carrel. Ukázal na Marii Baillyovou a řekl: „Jestli se toto děvče úplně uzdraví, byl by to opravdový zázrak. Tehdy bych uvěřil a stal se mnichem.“