Občané středoamerické Kostariky zvolili novou prezidentku. Stala se jí Laura Fernándezová, obránkyně nenarozeného života, která označila potrat jako vraždu a slíbila, že osoby, které se tím proviňují, budou tvrdě trestány. Je praktikující katoličkou a netají se při mediálních výstupech tím, že každou neděli chodí na mši svatou.

Fernándezová, která dosud zastávala funkci ministra plánování a šéfa kanceláře odstupujícího prezidenta Rodriga Chavese, dosáhla vítězství, které média označila za zdrcující, získala 48,3 % hlasů, což znamená vítězství hned v prvním kole (hranice je 40 % platných hlasů).

V kampani Fernándezová zdůraznila věrnost tradičním morálním principům, mimo jiné též ochraně života. Podpořila také vládní návrh na zpřísnění trestů za zabití nenarozeného dítěte.

„Obrana života Kostaričanů a Kostaričanek, kteří se ještě nenarodili, je povinností státu. Potrat není nic jiného než vražda, proto tresty musí být zpřísněny,“ řekla.

Navrhované legislativní změny požadují zvýšení trestu pro ženy, jež samy podstoupí potrat nebo souhlasí s ním, na 4–6 let (nyní jsou to 1–3 roky) a na 12 let pro ty, kteří vykonají potrat bez souhlasu ženy (nyní 3–10 let).

Pokroky ve věci ochrany života udělal již předchozí prezident Rodrigo Chaves, když zrušil všechny právní „výjimky“ dovolující zabít nenarozené dítě a ponechal pouze paragraf o bezprostředním ohrožení života matky.

Existují hříchy celých národů? Hřešit může přece pouze jednotlivec, tak mi určitě někdo namítne! Jenže v Písmu sv. na mnoha místech máme upozornění na hříchy izraelského národa, na jeho nevěrnost smlouvě, kterou uzavřel s Hospodinem. Božský Spasitel plakal nad Jeruzalémem, když předpovídal jeho zkázu za to, že Ho většina židovského národa nepřijala jako Boha a Mesiáše, ačkoliv toto mohli všichni jasně rozpoznat z jeho absolutně bezhříšného života, zázraků a skvostné nauky.

Jestliže je některý závažný hřích páchán většinou nějakého národního společenství, stává se národním hříchem a svolává Boží tresty nejen na jednotlivce, kteří se ho dopouštějí, ale na celý národ. Tyto Boží metly mohou být zmírněny nebo i odvráceny pouze tehdy, když v daném národě se vyskytne menšina, jež jasně odmítá hřích většiny svých krajanů, vystupuje proti němu a činí za něj pokání. Jde o pověstných Abrahamových „deset spravedlivých“, kvůli nimž měla být Sodoma, pokud by se tento počet v ní nalezl, ušetřena zničení.

Pod tímto úhlem pohledu se musíme ptát, jestli také Čechové mají své „národní“ hříchy, které – řečeno biblicky – „volají o pomstu do nebe“. Tady nutno říci, že je má každý národ, proč by tedy český měl být výjimkou?

Ano, prvním těžkým hříchem bylo již ve středověku husitství s jeho genocidou katolíků. V novověku potom v 19. století v epoše českého národního obrození se začala především česká inteligence odvracet od pravé víry Kristovy a velebit husitské zločiny. To vyvrcholilo r. 1918, kdy většina národa odepřela věrnost a poslušnost legitimnímu českému králi bl. Karlovi Habsburskému a parlament zvolil hlavou státu odpadlíka od katolické víry T. G. Masaryka. To vyvrcholilo strašlivou rouhačskou orgií 3. listopadu r. 1918, kdy lůza za potlesku velké části českého národa strhla na Staroměstském náměstí v Praze mariánský sloup. Následovalo blasfemické šílenství doprovázené pálením křížů, devastací soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého a vyloupením desítek svatostánků. Téměř milion Čechů, Moravanů a Slezanů odpadl buď k ateismu nebo k sektě zvané československá církev.

Jak oznámila katolická média, tak ve španělském Santiagu de Compostela proběhla 20. ledna konference pod názvem „Ježíš z Nazareta jako průkopník a vrchol víry“. To zní docela sympaticky, kdyby… právě v tom „kdyby“ je háček. Kdyby totiž přednášejícím nebyl Andrés Torres Queirug. Sám místní arcibiskup Francisco José Prieto Fernández mu udělil svůj souhlas k přednáškám pro bohoslovce.

„Teolog“ Queirug totiž přímo otevřeně popírá historicitu Kristova vzkříšení. Ve své knize „Vzkříšení bez Zmrtvýchvstalého“ píše doslova: „Vzkříšení nejenže není zázrak, ale není ani empirickou událostí. A víra ve vzkříšení nezávisí na tom, zda člověk přijímá, či odmítá historickou realitu prázdného hrobu.“ To už není pouze hereze, nýbrž přímo apostaze, odpad od Katolické církve, pro niž je přesvědčení o historicitě Kristova fyzického vzkříšení z hrobu jedním ze základních principů víry. Queirug ve svých spisech popírá Ježíšovu vykupitelskou oběť na kříži, hlásá slovem i písmem, že jeho poprava byla pouze důsledkem kritických názorů, které v tehdejší společnosti zastával. A Zmrtvýchvstání je – jak ostatně tvrdí mnozí další neomodernističtí teologové – pouze mystickým zážitkem učedníků, kteří uvěřili, že jejich milovaný Mistr žije dále ve svém díle. Proto by prý „křesťanskou víru“ nijak nenarušilo, kdyby se někde našel Kristův hrob s jeho kosterními pozůstatky.

Jenže učený „pan teolog“ si neuvědomuje, že v Jeruzalémě všichni, tj. křesťané, židé i pohané velmi dobře věděli, kde se Ježíšův hrob nachází. Když učedníci začali mluvit o jeho Vzkříšení, nebylo žádným problémem si ověřit a na vlastní oči se přesvědčit, jestli hrob Spasitele je opravdu prázdný. Kdyby nebyl, tak nejenže by židovský sanhedrin nebo i římská okupační správa stíhaly Kristovy vyznavače za podvod, ale náležitě by je také zesměšnily. Nic takového se ale nestalo, evangelista sv. Matouš naopak píše, že židovští odpůrci křesťanství rozšiřují lži o krádeži Kristova mrtvého těla. Sami židovští předáci tedy věděli a určitě též viděli, že hrob Ježíše z Nazareta byl pár dní po pohřbu nalezen prázdný.

Směrodatným interpretátorem Písma svatého je Církev. Nelze oddělit text Písma sv. od katolické Tradice. Mluvil o tom Sv. otec Lev XIV.

Papež Lev XIV. přednesl ve středu 28. ledna svoji čtvrtou katechezi na téma II. vatikánského koncilu. Soustředil se na koncilové konstituci Dei Verbum.

Tato katecheze papeže Lva se nemohla líbit ani protestantům, ani tzv. progresivním katolíkům, kteří chtějí oddělit četbu Písma sv. od posvátné Tradice Církve. Podle slov náměstka Kristova existuje úzká vazba mezi Písmem a Tradicí – proto Katolická církev je oprávněným interpretátorem Písma, které vykládá ve jménu samotného Ježíše Krista.

V 19. století se objevila tzv. historicko-kritická exegeze Písma sv. Odděluje Písmo od církevního kontextu a chápe je tak jako jiné literární texty, což vede k tomu, že Písmu se podkládají interpretace, které jsou Církvi cizí. Tato metoda analýzy Písma byla nejdříve populární u protestantů, později však ji převzalo i mnoho katolíků. Dnes se jí používá např. ke zpochybnění dogmat – např. pravdy o Zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

Obsahem nejnovější katecheze Lva XIV. je odmítnutí takové četby Písma sv., která odporuje autoritě Katolické církve. Papež je zde plně ve shodě s tím, jak Písmo četl Benedikt XVI. Papež Ratzinger věnoval mnoho pozornosti kritice vzpomínané historicko-kritické metody. Poukazoval na její zásadní nedostatky a dožadoval se prvenství Tradice. To činí i papež Lev XIV.

Před 70 lety v r. 1956 pohnul veřejným míněním v Itálii tzv. „Případ veřejného konkubinátu“, který řešil tehdejší biskup diecéze Prato mons. Pietro Fiordelli. Narodil se r. 1916 v Città di Castello v Umbrii, r. 1938 byl vysvěcen na kněze, získal doktorát na Lateránské univerzitě a po několikaletém působení v pastoraci se stal r. 1954 biskupem diecéze Prato.

R. 1956 publikoval biskup Fiordelli pastýřský list o jednom páru sezdaném pouze na úřadě. Muž byl komunista a ateista s nepřátelským vztahem k Církvi, žena katolička chodící pravidelně do kostela. Biskup v listu připomenul tehdy platné kanonické právo, dle něhož se jednalo o neuspořádaný vztah a žena, katolička, nemohla přistupovat ke svátostem do doby, než jejich sňatek bude požehnán také Církví. Vyzval proto faráře farnosti, v níž tento pár žil, aby považoval tento svazek za „veřejný konkubinát“ a neuděloval mu svátosti, dokud neuzavře sňatek v kostele. Současně v pastýřském listu napomenul i rodiče ženy, kteří se deklarovali ostentativně jako praktikující katolíci, že se nechovali správně, když se účastnili občanského sňatku své dcery, čímž vyslovili s tímto počínáním svůj souhlas.

Biskup nedělal nic jiného, než že jednal přesně podle kanonického práva v době, kdy Itálie byla ještě katolickou zemí a veřejné soužití katolíka s nekatolíkem nebo odpadlíkem bez církevního sňatku znamenalo společenský skandál. Případ ale rychle získal politický a celonárodní rozměr. Dotyčný pár podal na biskupa Fiordelliho žalobu pro pomluvu, záležitostí se zabýval dokonce italský parlament. Jednalo se o faktický konflikt Katolické církve s tehdejšími sekulárními a socialistickými silami. R. 1958 byl mons. Fiordelli odsouzen k pokutě 40 tisíc italských lir (dnešní hodnota cca 3 tisíce euro). Odvolací soud ve Florencii ho ale osvobodil a uznal legitimitu jeho pastorační aktivity v rámci uplatnění církevní autority.

Co se děje s duší, když člověk přestane dýchat a srdce přestane bít? Zkušenosti těch, kteří se octli na hranici smrti (např. takoví, co prožili tzv. klinickou smrt a vrátili se zpět do pozemského života), nám odhalují pravdu o dalším životě duše. Ta v posledním okamžiku pozemského života vědomě svoji vlastní smrt očekává, slyší, cítí a touží po modlitbách ostatních lidí. Každá modlitba a každá mše svatá jí pomáhají.

Přímo po smrti žije duše dál, vidí všechno jasněji než kdy předtím. Nejprve se duše uvolní z těla a může tělo shora pozorovat. Vnímá, co na ni přichází a vidí svět z této perspektivy. Zjevují se jí andělé i démonické bytosti podle toho, v jakém stavu se nachází. Mnozí mystikové a světci viděli, jak duše byly přijaty svým andělem strážným, nebo také, jak byly odvedeny temnými mocnostmi pryč.

Podle sv. Alfonse z Liguori, Učitele Církve, se k duši, která není ve stavu posvěcující milosti, přibližují démoni. Když ale je ve stavu posvěcující milosti, zlí duchové prchají pryč a místo nich přicházejí zpívající andělé. Mnozí lidé, kteří prošli tzv. klinickou smrtí, dosvědčují, že viděli shora své tělo v místnosti, kde se nacházelo, slyšeli hovory přítomných a odhalovali jejich myšlenky. Duše vnímá, z jakých důvodů kdo přišel, co rodinní příslušníci nebo přátelé cítí a co si myslí. Každé láskyplné gesto, každá i maličká modlitba jí pomáhá na cestě k věčnosti. Jedna jediná mše může dokonce nějakou duši vysvobodit z očistce, ona je tím nejmocnějším a nejúčinnějším, co může zemřelému pomoci.

Nebylo by revoluce Františka, kdyby neexistovalo dílo Hanse Künga – švýcarského teologa, kritika mnoha dogmat postiženého Sv. stolcem za věroučné bludy. Papež Jorge Mario Bergoglio četl jeho knihy – a rozhodl se realizovat jeho požadavky.

Rok 2025 byl bohatý na mimořádné události. Mezi nimi ale vynikala jedna speciálního významu: ukončení pontifikátu papeže Františka. Katolická církev prochází od r. 1962 rozmanitými otřesy, ale nic z toho se nevyrovnalo chaosu způsobenému činností posledního pontifika. Po celou dobu jeho vlády se katolíci ptali, co vlastně sleduje tento Argentinec na stolci sv. Petra; jinými slovy – jedná spontánně a řídí se vlastními impulsy, nebo realizuje konkrétní plán, pevně stanovenou agendu vytvořenou nějakým netransparentním církevním nebo politickým grémiem?

Agenda revoluce

Sám František poodhalil svého času oponu tajemství, když v jednom rozhovoru přiznal, že to, co dělá, nevymyslel sám. Odvolal se na setkání kardinálů před konkláve r. 2013 s tím, že pozorně vyslechl všechny tam vznesené požadavky a rozhodl se je bod po bodu uskutečnit. To není žádná senzace: setkání kardinálů před konkláve slouží právě tomu, aby oni mohli představit svoji vizi změn v Církvi za nového pontifikátu. Obvykle na těchto setkáních padají protikladné návrhy, což odráží rozdělení v Církvi na frakci konzervativní a progresivní. Nedá se realizovat všechno, je třeba si vybírat. František měl rozhodně blíž k progresivní frakci, nutno uznat, že realizoval právě její agendu. Šlo přitom jenom o všeobecně formulovaný plán, spočívající v jakési směsi chaotických požadavků, jež padly v rozhovorech, které si František zapamatoval a potom uváděl do života? Nikoliv. K lepšímu pochopení charakteru reformistické agendy Jorgeho Marii Bergoglia poslouží švýcarský teolog z německého Tuebingenu Hans Küng, který zemřel 6. dubna r. 2021.

Papež Lev XIV. při nedělní promluvě k modlitbě Anděl Páně na Náměstí sv. Petra v Římě 11. ledna ostře odsoudil potraty a náhradní mateřství. Prohlásil, že jsou závažným porušením lidské důstojnosti. Dodal, že jejich financování z veřejných prostředků je „politováníhodné“. Vyjádřil také své znepokojení nad financováním tzv. „potratové turistiky“.

Ve své promluvě papež zdůraznil, že život je „neocenitelným darem“, který nutno chránit od okamžiku početí, a rodina je jeho „zodpovědným strážcem“.

„Život je ve skutečnosti neocenitelným darem, který se rozvíjí v rámci angažovaného svazku opírajícího se o vzájemnou oddanost a službu,“ řekl papež Lev XIV. „Ve světle této hluboké vize života jako daru, který je třeba chránit, a rodiny jako jeho zodpovědného strážce, kategoricky odmítáme všechny praktiky, které buď popírají, nebo zneužívají počátek života a jeho vývoj,“ uvedl papež.

Dále vyjádřil své hluboké znepokojení nad iniciativami financovat cesty do zahraničí za účelem provedení potratu. „V tomto ohledu Apoštolský stolec vyjadřuje své hluboké znepokojení nad projekty financování zahraničních cest s cílem získání přístupu k tzv. ‚právu‘ na bezpečný potrat” – řekl papež. Kritizoval také finanční programy podporující potraty z peněz daňových poplatníků místo jejich věnování na pomoc těhotným ženám. Hovořil o „potlačování života“, které je financováno z veřejných peněz místo jejich „investování na podporu matek a rodin“.

Jak oznámila ČTK 13. 1. 2026, tak údajné oběti sexuálního zneužívání v Katolické církvi, jejichž organizací je spolek „Někdo ti uvěří“, požádaly prezidenta Pavla, aby se jich při své návštěvě Vatikánu 19. ledna zastal. Zároveň těchto 8 signatářů dopisu prezidenta vyzývá, aby nepodepisoval česko-vatikánskou smlouvu.

Samozřejmě nepopíráme evidentní případy, kdy se katoličtí duchovní nebo laičtí pracovníci Církve skutečně dopustili tohoto hnusného činu, ale aktivita spolku „Někdo ti uvěří“ nebudí vůbec důvěru. Pomineme spekulace, které se v této souvislosti nabízejí – a omezíme se čistě na dopis spolku prezidentovi. Uvádějí tady, že v ČR došlo prý k tisícům obětí zneužívání ze strany kněží.

Jenže toto číslo je naprosto nesmyslné. V ČR podle statistik zveřejněných na internetu se počet katolických kněží pohybuje v posledních letech mezi 1800–2000, diecézních i řeholních, domácích i těch, kteří přišli ze zahraničí. Spolek se zabývá zneužíváním hlavně po r. 1989. Od té doby během více než 30 let zemřelo, když dáme dohromady seznamy z jednotlivých diecézí, cca 3000 kněží. Podle dotyčného spolku máme tedy tisíce zneužitých osob na zhruba 5000 kněží. To by tedy sugerovalo, že přinejmenším většina katolických kněží zneužívá děti nebo se dopouští sexuálního násilí na druhých. Takový závěr ovšem diametrálně odporuje běžné zkušenosti věřících, která je taková, že absolutní většina katolických duchovních jsou normální lidé, kteří tuto trestnou činnost nepáchají právě tak, jako ji nepáchá absolutní většina učitelů, dětských psychologů, lékařů, sportovních trenérů apod. Delikventi jsou výjimky.