Biskup Athanasius Schneider z Astany v Kazachstánu, který dlouhodobě kritizuje pokoncilní vývoj v Církvi, poskytl rozhovor katolíckému spisovateli a tvůrci podcastů Mattovi Gaspersovi na jeho kanálu Veritatis Vox. Video nese název „Základní otázka – II. vatikánsky koncil a FSSPX“ a biskup Schneider tady diskutuje s Mattem Gaspersem o tom, jak se vyvíjela situace celých 60 let od ukončení koncilu, přičemž komentuje i nejnovější kontroverzi mezi Vatikánem a Kněžským bratrstvem svatého Pia X. (FSSPX) ohledně plánovaných biskupských svěcení k 1. červenci letošního roku.

V rámci rozhovoru biskup Schneider otevřeně konstatoval to, co už začínají pozorovat vzhledem k excesům některých prelátů i ti laici, kteří nejsou příliš informovaní o událostech posledních desetiletí – totiž že pozoruhodný počet vysoce postavených duchovních ztratil katolickou víru: „Chtějí jinou Církev: napůl protestantskou, napůl světskou přizpůsobenou tomuto světu. Za posledních 60 let jich bylo pozoruhodné množství. Mají vliv v Církvi… Prosazovali to s vnitřním přesvědčením, s touhou skutečně změnit katolickou víru, úplně ji přizpůsobit světu a mít tady nové náboženství, které je relativistické, jakýsi synkretismus.“

Za bod zlomu označil biskup rok 1965, rok ukončení II. vatikánského koncilu. V záplavě událostí je dnes už zbytečné mluvit o konkrétních jednotlivcích v hierarchii, když podle biskupa už máme před očima výsledek – ovoce:

Bývalý velký kancléř Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu arcibiskup Vincenzo Paglia, osobní přítel zesnulého papeže Františka a renomovaný teologický progresivista vyvolal v Církvi nový skandál svým rozhovorem, který udělil portálu „La Settimana“. Požadoval v něm změnu nauky Církve v morálce. S radikální kritikou vystoupil proti němu známý americký biskup Robert Barron. Ten se vyjádřil mimo jiné:

„Arcibiskup Vincenzo Paglia, bývalý velký kancléř Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu, potvrdil naše nejhorší podezření. Přiznal, že změny, které on sám provedl v tomto institutu za pontifikátu papeže Františka, měly za cíl ‚hlubokou reformu‘ samotného přirozeného práva… Místo absolutních a neměnných morálních norem zakořeněných v hlubokém chápání základního dobra on a jeho spolupracovníci prosazovali morální teorii opírající se o subjektivní a kulturní zkušenosti. Odmítá tzv. ‚teologii sepsanou v křesle‘ a nahrazuje ji údajnou teologií funkční ‚v dějinách a v lidském životě‘,“ prohlásil biskup Barron a pokračoval:

„Je to jednoznačně jazyk módního postmodernismu a představuje obrovské nebezpečí. Dovolte, abych tuto zásadu ilustroval jedním příkladem. Je otroctví něčím špatným? Něčím vnitřně špatným? Špatným nezávisle na tom, co ukazují sondáže veřejného mínění a jaký je v tomto ohledu sociální konsensus? Předpokládám, že každá slušná osoba by odpověděla kladně. Ale taková odpověď se právě opírá o to, co Tradice nazývá přirozeným právem a základním dobrem. Existují některé hodnoty tak fundamentální, že skutky, které se ocitají s nimi v rozporu, jsou ze své povahy vždycky morálně špatné…“ vysvětlil.

Soud v indickém státu Jharkhand prohlásil za nevinnou jednu sestru z řádu Misionářek lásky a další dvě spolupracovnice této řehole Matky Terezy. Tím byl ukončen 8letý právní spor. Sestra Concilia MC byla r. 2018 zatčena spolu s dvěma laickými pečovatelkami domu pro svobodné matky, který řád spravuje ve městě Ranchi. Obžaloba je vinila z nelegálního únosu dětí včetně 14denního nemluvněte. Sestra Concilia byla až po 14 měsících pobytu ve vězení propuštěna na kauci.

Celý případ vyvolal v Indii i v zahraničí bouřlivou veřejnou debatu o charitativní práci Církve a její péčí o děti. Indické ministerstvo pro záležitosti žen a dětí provedlo inspekci několika ústavů tohoto charitativního řádu. Média vznášela drastická obvinění z únosu dětí. Představitelé Církve od prvopočátku toto odmítali s tím, že všechno je motivováno politicky.

Po vyhlášení verdiktu soudu generální představená kongregace Misionářek lásky sestra Concettina vydala pro portál matterindia.com prohlášení, že toto je odpověď na neustálé modlitby. „Děkujeme Bohu za ten výrok soudu,“ řekla. Následně arcibiskup Ranchi Vincent Aind označil celý případ za těžkou dobu pro Církev v Indii. „Po 8 letech konečně tato hrůza skončila,“ prohlásil v reakci na rozsudek.

Bývalý generální sekretář Indické biskupské konference biskup Theodore Mascarenhas sdělil stanici EWTN, že justice „odmítla vykonstruovaná obvinění“. Dle jeho vyjádření celá obžaloba byla součástí kampaně „směřující k likvidaci Církve“, kterou vedla indická nacionalistická vláda se záměrem diskreditace církevních institucí. Podle biskupa Mascarenhase ve skutečnosti stát odebral rodičům 22 dětí ve věku od nemluvněte až do 5 let a svěřil je do péče Misionářkám lásky v Hinoo, kde dostaly náležitou stravu a lékařskou péči. Dvě z těchto dětí později zemřely.

Papež Pius XII. krátce před svou smrtí v říjnu r. 1958 měl připravenou k publikování encykliku pod názvem „Cultum Regni“. Než ji ale stačil podepsat a dát ke zveřejnění, odešel na věčnost. Proč ji jeho nástupci Jan XXIII. a Pavel VI. nechali v šuplíku? Dostačující odpověď na tuto otázku poskytuje následný vývoj spojený s II. vatikánským koncilem (DVK), poté s rozvratem věrouky a mravouky a s totální destrukcí Katolické církve.

Od zapálených stoupenců současné demokracie neustále slyšíme, jakou máme my katolíci svobodu. Na rozdíl od minulé totality nás přece nikdo nevyhazuje z práce kvůli tomu, že chodíme do kostela a prezentujeme se jako věřící, máme církevní školy, náboženské knihy a tisk, možnost sdružovat se a pořádat ve farnostech nejrůznější akce atd. Ano, v komunistickém režimu to bylo podstatně horší, to je pravda, za aktivitu přesahující striktně vymezený rámec bohoslužeb hrozila nejen knězi, ale i laikovi tzv. „mařena“, tj. paragraf proti „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“, jak zněl oficiální název. Za to mohl dostat až 2 roky natvrdo. Pedagogové a kulturní pracovníci se nemohli hlásit k tomu, že jsou věřící, jinak riskovali propuštění ze zaměstnání, stejně tak osoby, jež zastávaly funkce šéfů v kterémkoliv oboru činnosti. Ještě horší byla situace v 50. letech, kdy tisíce duchovních osob i zbožných laiků prošly komunistickými kriminály, došlo i k justičním vraždám pro věrnost Kristu a katolické víře, jak ukazuje kauza nedávno blahoslavených kněží Jana Buly a Václava Drboly.

Je faktem, že toto dnes neexistuje, i když např. vyhazovy pedagogů ze státních škol kvůli náboženskému přesvědčení jsou ještě i dnes někde pořád realitou, mohl bych uvést konkrétní případy. Nicméně situace za našimi hranicemi je často podstatně horší a zbývá otázka, kdy toto dorazí také k nám. Nejde jen o Českou republiku, ale celkově o tzv. demokratický svět.

Toto slovo znamená doslova „bezbožectví“, tj. odmítání víry v Boha, přesvědčení, že Bůh neexistuje. Známe celou řadu filozofických a ideologických směrů, které se hlásí k ateismu: Poprvé se ateismus jako filozofie objevil v 18. století v osvícenské Francii (d´Alembert, d´Holbach), v nejnovější době jsou jeho nejčastějšími podobami marxistický materialismus a existencionalistický skepticismus, jehož otcem byl francouzský filozof Jean Paul Sartre.

Člověk je schopen rozumem poznat existenci Boha

Sv. Pavel v listu Řím (1,18n) píše, že pohané se nebudou moci vymlouvat na to, že Boha nepoznali, protože stvořená živá i neživá příroda se všemi důmyslnými konstrukcemi ukazuje jednoznačně na velikého Konstruktéra, rozumovou bytost maximálně převyšující lidský rozum. I. vatikánský koncil ve svém dokumentu „Dei Filius“ z r. 1870 sděluje pro katolíka závaznou věroučnou pravdu, že „Boha lze ze stvořených věcí s jistotou poznat“. Sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické summě formuluje rozumové poznání Boha v podobě tzv. „5 cest“. Že by vesmír, svět i člověk mohli vzniknout jen náhodným shlukem atomů a molekul bez řízení vysoce inteligentní rozumovou bytostí je dnes všeobecně solidními vědci v exaktních oborech považováno za absurdní představu, mluví se dokonce o pravděpodobnosti jedna ku stovkám miliard. Člověk nemusí být ani příliš vzdělaný, aby pochopil, že makro- i mikrokosmos a živé bytosti se všemi svými orgány, které jsou složitými a perfektně fungujícími stroji, byly sestaveny geniálním Vynálezcem.

Přesně tak jsem to četl v jedné internetové diskusi: Bůh prý je „krutý vrah a největší zločinec dějin“. Autor připomíná potopu, tj. až na Noemovu rodinu vyhlazení veškerého tehdejšího lidstva, zničení Sodomy a Gomory ohněm a sírou, starozákonní příkazy Jahveho Izraelitům k vyhubení kananejských národů, čili k jejich genocidě atd. Jak se s tím srovnává představa milujícího Boha? Tak argumentuje pisatel uvedeného diskusního příspěvku, tak namítají proti Bohu současní ateisté a další odpůrci pravé víry. Jak na to reagovat?

Inu, nejprve se podívejme na rozdíl mezi člověkem a Bohem. Ten je principiální. Teď napíši něco, nad čím se možná zbožné útlocitné duše zatřesou: Na všechny výše uvedené akty vyhlazení měl Bůh absolutní právo! Proč? Poněvadž On je dárcem života, Stvořitelem. Když život dal, má právo ho také vzít. A bere jej dříve či později každému člověku, neboť všichni jednou zemřeme.

Ale odnímá skutečně Bůh člověku život? Tak se to jeví tomu, kdo nepřijímá, že tato naše pozemská existence je pouhé provizorium, pravým a plným životem je až ten věčný v nebi. Jestliže tedy Hospodin odebírá člověku tento život zde na zemi, nabízí mu za něj nesrovnatelně víc: podstatně dokonalejší život v Jeho přítomnosti na věky. Člověk ale, když zabíjí druhého, toto udělat nemůže, toho není schopen, proto na jakékoliv usmrcení jiné lidské bytosti kromě nezbytné obrany sebe a bližního nemá právo a dopouští se tím těžkého hříchu. Bůh řekl „já usmrcuji a já oživuji“ (Deut 32,39). On všemohoucí Bůh ano, člověk ne.

Bývalý maďarský vyslanec u Sv. stolce Eduard Habsburg-Lotringen ze známého panovnického rodu Habsburků zveřejnil svoji novou knihu pod názvem „Dobrodružství staré mše“. V rozhovoru pro „National Catholic Register“ sdělil důvody, proč knihu napsal. Při své první návštěvě tradiční liturgie byl dle svých slov „zcela zmaten – dokonce iritován“. Nikdo ho totiž na rozdíly proti NOM nepřipravil. Spis je určen nikoli pro návštěvníky staré mše, ale především pro zvědavé, kteří už o ní slyšeli, nebo pro ty, co se k ní stavějí skepticky.

Habsburg uvádí, že objev této latinské mše před asi 6 lety vedl jeho celou rodinu k hluboké obnově víry. I když všichni byli praktikujícími katolíky, tradiční mše sv. otevřela novou kapitolu: více věrnosti denní modlitbě, růženec, novény a vyzařování liturgie do celého všedního dne. Zvláštní dojem udělalo na něj působení této mše na vlastní děti.

Eduard Habsburg pozoruje rostoucí zájem o starou mši (TLM) především mezi mladými lidmi – v Evropě i v USA. Vysvětluje to tím, že ona dle jeho mínění představuje „absolutní antitezi k dnešnímu světu“: úctu, ticho, zbožnost. Latinský jazyk a posvátná gesta zprostředkovávají hloubku, důstojnost a zakořenění. Právě ti mladí lidé, kteří by chtěli žít důsledně katolicky, hledají něco solidního, na čem mohou stavět svůj život.

V sobotu 6. června se konala v Brně slavnost blahořečení P. Jana Buly a P. Václava Drboly. Tito dva zbožní moravští kněží se stali obětmi justiční vraždy komunistického režimu na počátku 50. let minulého století, předtím byli při výslechu orgány StB krutě mučeni. Zemřeli jako mučedníci pro své katolické kněžství a příkladný život služebníků Kristových.

Komunistický režim, postavený na ateistických a protikřesťanských principech nenáviděl Krista a Jeho Církev. Je satanského původu – a ďábel nemůže jinak, než nenávidět Božského Spasitele a Církev, kterou On založil. Vynakládá všechny prostředky, které má k dispozici, aby ji zničil. Krvavé perzekuce spojené s mučením a vraždami posvěcených osob a následně věrných a zbožných laiků vždycky patřily a patří k jeho „výbavě“. Proto také papežové a další církevní autority mnohokrát před komunismem varovali, mj. bl. Pius IX. ve svém Syllabu bludů r. 1864, Lev XIII. v encyklice Rerum Novarum r. 1891 a v dalších dokumentech, nejradikálněji potom Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris r. 1937. Pius XII. po II. světové válce odsoudil komunismus mnohokrát ve svých proslovech.

Beatifikace obou našich příkladných kněží nás ale nutí k širšímu pohledu na realitu pronásledování Církve. Komunismus ve své stalinské podobě, jak jsme ho poznali, nebyl zdaleka jediným politickým systémem, jenž nenáviděl Krista a dopouštěl se hrůzných zločinů proti Jeho vyznavačům. Ďábel má vždycky více nástrojů k dispozici. I režimy, jež si dávaly nálepku „antikomunistické“, chovaly vůči křesťanství tutéž nenávist a sahaly k podobným metodám, jakých jsme byli svědky u nás v boji komunistů proti Církvi. Typickým příkladem je německý nacismus, který také brutálně povraždil tisíce katolických kněží, řeholních osob a zbožných laiků, i když měl ve svém programu mj. též likvidaci komunismu – Hitler častokrát vyřvával, že ve svém boji nepřestane, dokud „toto svinstvo nebude zničeno“. Přitom ale věrně kopíroval bolševické metody ze Sovětského svazu včetně perzekuce vyznavačů Kristových.

Papež se na I. vatikánském koncilu r. 1870 prohlásil neomylným! Ó, ta troufalost, ta nabubřelost! Český básník Vítězslav Hálek tehdy napsal: „Vy chlubná ústa Vatikánu, vy místo Boha bohové…“ Rakousko-uherská vláda r. 1870 formálně vypověděla konkordát se Sv. stolcem s odůvodněním, že „partner se vyhlášením dogmatu o neomylnosti stal někým jiným, proto dohoda neplatí…“ Nepatrná část katolíků na základě názorů mnichovského teologa Ignaze Doellingera vytvořila tzv. starokatolickou církev, jež odmítla dogma o papežské neomylnosti, vyhlásila schizma a teologicky klesla až na úroveň protestantsko-liberální sekty.

Opravdu nelze, než žasnout nad takovou mírou hlouposti, která ignoruje, co vlastně dogma o papežské neomylnosti znamená. Konstituce I. vatikánského koncilu „Pastor Aeternus“ k tomu říká: „Velekněz římský, když mluví ze stolce, to jest, když vykonávaje úřad Pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení římského velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.“

Z uvedeného jasně vyplývá, že papežská neomylnost souvisí s neomylností Katolické církve, jíž Spasitel svěřil hlásání a péči o neporušitelnost zjevené nauky až do svého druhého příchodu. Papež je garantem této neomylnosti, která se týká pouze víry a mravů, nikoli jeho filozofických, vědeckých nebo politických názorů. Ve všem, co se netýká víry a mravů, je papež omylný tak jako každý jiný člověk.