Od zapálených stoupenců současné demokracie neustále slyšíme, jakou máme my katolíci svobodu. Na rozdíl od minulé totality nás přece nikdo nevyhazuje z práce kvůli tomu, že chodíme do kostela a prezentujeme se jako věřící, máme církevní školy, náboženské knihy a tisk, možnost sdružovat se a pořádat ve farnostech nejrůznější akce atd. Ano, v komunistickém režimu to bylo podstatně horší, to je pravda, za aktivitu přesahující striktně vymezený rámec bohoslužeb hrozila nejen knězi, ale i laikovi tzv. „mařena“, tj. paragraf proti „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“, jak zněl oficiální název. Za to mohl dostat až 2 roky natvrdo. Pedagogové a kulturní pracovníci se nemohli hlásit k tomu, že jsou věřící, jinak riskovali propuštění ze zaměstnání, stejně tak osoby, jež zastávaly funkce šéfů v kterémkoliv oboru činnosti. Ještě horší byla situace v 50. letech, kdy tisíce duchovních osob i zbožných laiků prošly komunistickými kriminály, došlo i k justičním vraždám pro věrnost Kristu a katolické víře, jak ukazuje kauza nedávno blahoslavených kněží Jana Buly a Václava Drboly.

Je faktem, že toto dnes neexistuje, i když např. vyhazovy pedagogů ze státních škol kvůli náboženskému přesvědčení jsou ještě i dnes někde pořád realitou, mohl bych uvést konkrétní případy. Nicméně situace za našimi hranicemi je často podstatně horší a zbývá otázka, kdy toto dorazí také k nám. Nejde jen o Českou republiku, ale celkově o tzv. demokratický svět.

Toto slovo znamená doslova „bezbožectví“, tj. odmítání víry v Boha, přesvědčení, že Bůh neexistuje. Známe celou řadu filozofických a ideologických směrů, které se hlásí k ateismu: Poprvé se ateismus jako filozofie objevil v 18. století v osvícenské Francii (d´Alembert, d´Holbach), v nejnovější době jsou jeho nejčastějšími podobami marxistický materialismus a existencionalistický skepticismus, jehož otcem byl francouzský filozof Jean Paul Sartre.

Člověk je schopen rozumem poznat existenci Boha

Sv. Pavel v listu Řím (1,18n) píše, že pohané se nebudou moci vymlouvat na to, že Boha nepoznali, protože stvořená živá i neživá příroda se všemi důmyslnými konstrukcemi ukazuje jednoznačně na velikého Konstruktéra, rozumovou bytost maximálně převyšující lidský rozum. I. vatikánský koncil ve svém dokumentu „Dei Filius“ z r. 1870 sděluje pro katolíka závaznou věroučnou pravdu, že „Boha lze ze stvořených věcí s jistotou poznat“. Sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické summě formuluje rozumové poznání Boha v podobě tzv. „5 cest“. Že by vesmír, svět i člověk mohli vzniknout jen náhodným shlukem atomů a molekul bez řízení vysoce inteligentní rozumovou bytostí je dnes všeobecně solidními vědci v exaktních oborech považováno za absurdní představu, mluví se dokonce o pravděpodobnosti jedna ku stovkám miliard. Člověk nemusí být ani příliš vzdělaný, aby pochopil, že makro- i mikrokosmos a živé bytosti se všemi svými orgány, které jsou složitými a perfektně fungujícími stroji, byly sestaveny geniálním Vynálezcem.

Přesně tak jsem to četl v jedné internetové diskusi: Bůh prý je „krutý vrah a největší zločinec dějin“. Autor připomíná potopu, tj. až na Noemovu rodinu vyhlazení veškerého tehdejšího lidstva, zničení Sodomy a Gomory ohněm a sírou, starozákonní příkazy Jahveho Izraelitům k vyhubení kananejských národů, čili k jejich genocidě atd. Jak se s tím srovnává představa milujícího Boha? Tak argumentuje pisatel uvedeného diskusního příspěvku, tak namítají proti Bohu současní ateisté a další odpůrci pravé víry. Jak na to reagovat?

Inu, nejprve se podívejme na rozdíl mezi člověkem a Bohem. Ten je principiální. Teď napíši něco, nad čím se možná zbožné útlocitné duše zatřesou: Na všechny výše uvedené akty vyhlazení měl Bůh absolutní právo! Proč? Poněvadž On je dárcem života, Stvořitelem. Když život dal, má právo ho také vzít. A bere jej dříve či později každému člověku, neboť všichni jednou zemřeme.

Ale odnímá skutečně Bůh člověku život? Tak se to jeví tomu, kdo nepřijímá, že tato naše pozemská existence je pouhé provizorium, pravým a plným životem je až ten věčný v nebi. Jestliže tedy Hospodin odebírá člověku tento život zde na zemi, nabízí mu za něj nesrovnatelně víc: podstatně dokonalejší život v Jeho přítomnosti na věky. Člověk ale, když zabíjí druhého, toto udělat nemůže, toho není schopen, proto na jakékoliv usmrcení jiné lidské bytosti kromě nezbytné obrany sebe a bližního nemá právo a dopouští se tím těžkého hříchu. Bůh řekl „já usmrcuji a já oživuji“ (Deut 32,39). On všemohoucí Bůh ano, člověk ne.

Bývalý maďarský vyslanec u Sv. stolce Eduard Habsburg-Lotringen ze známého panovnického rodu Habsburků zveřejnil svoji novou knihu pod názvem „Dobrodružství staré mše“. V rozhovoru pro „National Catholic Register“ sdělil důvody, proč knihu napsal. Při své první návštěvě tradiční liturgie byl dle svých slov „zcela zmaten – dokonce iritován“. Nikdo ho totiž na rozdíly proti NOM nepřipravil. Spis je určen nikoli pro návštěvníky staré mše, ale především pro zvědavé, kteří už o ní slyšeli, nebo pro ty, co se k ní stavějí skepticky.

Habsburg uvádí, že objev této latinské mše před asi 6 lety vedl jeho celou rodinu k hluboké obnově víry. I když všichni byli praktikujícími katolíky, tradiční mše sv. otevřela novou kapitolu: více věrnosti denní modlitbě, růženec, novény a vyzařování liturgie do celého všedního dne. Zvláštní dojem udělalo na něj působení této mše na vlastní děti.

Eduard Habsburg pozoruje rostoucí zájem o starou mši (TLM) především mezi mladými lidmi – v Evropě i v USA. Vysvětluje to tím, že ona dle jeho mínění představuje „absolutní antitezi k dnešnímu světu“: úctu, ticho, zbožnost. Latinský jazyk a posvátná gesta zprostředkovávají hloubku, důstojnost a zakořenění. Právě ti mladí lidé, kteří by chtěli žít důsledně katolicky, hledají něco solidního, na čem mohou stavět svůj život.

V sobotu 6. června se konala v Brně slavnost blahořečení P. Jana Buly a P. Václava Drboly. Tito dva zbožní moravští kněží se stali obětmi justiční vraždy komunistického režimu na počátku 50. let minulého století, předtím byli při výslechu orgány StB krutě mučeni. Zemřeli jako mučedníci pro své katolické kněžství a příkladný život služebníků Kristových.

Komunistický režim, postavený na ateistických a protikřesťanských principech nenáviděl Krista a Jeho Církev. Je satanského původu – a ďábel nemůže jinak, než nenávidět Božského Spasitele a Církev, kterou On založil. Vynakládá všechny prostředky, které má k dispozici, aby ji zničil. Krvavé perzekuce spojené s mučením a vraždami posvěcených osob a následně věrných a zbožných laiků vždycky patřily a patří k jeho „výbavě“. Proto také papežové a další církevní autority mnohokrát před komunismem varovali, mj. bl. Pius IX. ve svém Syllabu bludů r. 1864, Lev XIII. v encyklice Rerum Novarum r. 1891 a v dalších dokumentech, nejradikálněji potom Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris r. 1937. Pius XII. po II. světové válce odsoudil komunismus mnohokrát ve svých proslovech.

Beatifikace obou našich příkladných kněží nás ale nutí k širšímu pohledu na realitu pronásledování Církve. Komunismus ve své stalinské podobě, jak jsme ho poznali, nebyl zdaleka jediným politickým systémem, jenž nenáviděl Krista a dopouštěl se hrůzných zločinů proti Jeho vyznavačům. Ďábel má vždycky více nástrojů k dispozici. I režimy, jež si dávaly nálepku „antikomunistické“, chovaly vůči křesťanství tutéž nenávist a sahaly k podobným metodám, jakých jsme byli svědky u nás v boji komunistů proti Církvi. Typickým příkladem je německý nacismus, který také brutálně povraždil tisíce katolických kněží, řeholních osob a zbožných laiků, i když měl ve svém programu mj. též likvidaci komunismu – Hitler častokrát vyřvával, že ve svém boji nepřestane, dokud „toto svinstvo nebude zničeno“. Přitom ale věrně kopíroval bolševické metody ze Sovětského svazu včetně perzekuce vyznavačů Kristových.

Papež se na I. vatikánském koncilu r. 1870 prohlásil neomylným! Ó, ta troufalost, ta nabubřelost! Český básník Vítězslav Hálek tehdy napsal: „Vy chlubná ústa Vatikánu, vy místo Boha bohové…“ Rakousko-uherská vláda r. 1870 formálně vypověděla konkordát se Sv. stolcem s odůvodněním, že „partner se vyhlášením dogmatu o neomylnosti stal někým jiným, proto dohoda neplatí…“ Nepatrná část katolíků na základě názorů mnichovského teologa Ignaze Doellingera vytvořila tzv. starokatolickou církev, jež odmítla dogma o papežské neomylnosti, vyhlásila schizma a teologicky klesla až na úroveň protestantsko-liberální sekty.

Opravdu nelze, než žasnout nad takovou mírou hlouposti, která ignoruje, co vlastně dogma o papežské neomylnosti znamená. Konstituce I. vatikánského koncilu „Pastor Aeternus“ k tomu říká: „Velekněz římský, když mluví ze stolce, to jest, když vykonávaje úřad Pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení římského velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.“

Z uvedeného jasně vyplývá, že papežská neomylnost souvisí s neomylností Katolické církve, jíž Spasitel svěřil hlásání a péči o neporušitelnost zjevené nauky až do svého druhého příchodu. Papež je garantem této neomylnosti, která se týká pouze víry a mravů, nikoli jeho filozofických, vědeckých nebo politických názorů. Ve všem, co se netýká víry a mravů, je papež omylný tak jako každý jiný člověk.

Zjevení Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše a Neposkvrněného Srdce Panny Marie proběhla nedlouho před počátkem politických revolucí na světě, konkrétně francouzské a bolševické. Lze říci, že tato zjevení byla „poslední šancí“, aby se lidstvo vzpamatovalo. Šancí bohužel nevyužitou.

Kult Nejsvětějšího Srdce se šířil od doby, kdy se v letech 1673–1689 Spasitel zjevoval sv. Markétě Marii Alacoque. Necelá tři staletí později – v r. 1917 – se Matka Boží zjevila trojici dětí z Fatimy. Jak Pán Ježíš, tak i Jeho Matka slibovali ctitelům Jejich Srdcí značné milosti.

Nedostatek víry krále

Kromě výzvy k prokazování cti svému Nejsvětějšímu Srdci Spasitel prosil též francouzského krále Ludvíka XIV. a celou jeho rodinu, aby se tomuto Srdci zasvětili, veřejně je uctívali a postavili mu zasvěcený chrám. Kristus slíbil, že když král a celá Francie toto Jeho přání vyplní, tak jí bude žehnat a všechny její nepřátele položí k jejím nohám. Tato země byla od Pána obdarována mimořádným slibem. Dostala šanci stát se příkladem opravdové víry pro všechny národy, možno říci tak trochu „národem vyvoleným“.

Žel Francouzi tuto nabídku odmítli. Částečně to bylo pod vlivem hereze jansenismu, která převzala kalvínský názor na predestinaci, tj. že Bůh předurčil lidi buď k věčné spáse, nebo k věčnému zavržení. To ale bylo v rozporu s Kristovým poselstvím, že zasvěcení se Jeho Srdci spasí svět. Podle jansenistů Bůh spásu nebo zatracení každého člověka předem naplánoval, proto lidské úsilí v tomto směru ztrácí svůj smysl.

Ve svém mládí jsem záviděl palestinským současníkům Kristovým. Viděli Ho na vlastní oči, slyšeli na vlastní uši, mnohé z nich osobně uzdravil z jejich neduhů, další byli toho svědky. O to my jsme dnes údajně ochuzeni. Jenže omyl! O svátku Božího Těla ten sám Ježíš, který tenkrát kráčel ulicemi Jeruzaléma, Jericha, Kafarnaa a dalších palestinských měst, prochází nyní ulicemi Prahy, Brna, Olomouce a mnoha dalších lokalit. Ano, přesně tentýž historický Ježíš, Bohočlověk a Spasitel. A opět přesně jako tenkrát promlouvá k zástupům a uzdravuje na duchu i na těle.

Rozdíl tkví pouze v tom, že se tak děje jinou formou. Obyvatelé Judska a Galileje v 1. století Ho viděli a slyšeli přímo fyzicky, my se ale musíme spokojit s Jeho tajemnou přítomností v Nejsvětější svátosti. Účinky jsou ale ty samé. On tak jako před dvěma tisíci roky v lidské podobě, tak i nyní skrytý v Nejsvětější svátosti káže a léčí duši i tělo.

Ateisté si poklepou na čelo: Jak může tento oplatek ve zlaté monstranci kázat a uzdravovat? Vaše víra je bláznovstvím určeným pro psychiatrickou léčebnu! Jenže odpověď jim dal už v 17. století matematik, fyzik a filozof Blaise Pascal: „Jak nenávidím zpozdilou nevěru ve svátost oltářní! Jestliže Ježíš Kristus je Bůh, jestliže evangelium je pravé, jaká je tu nesnáz?“

Politická spolupráce papeže Františka (předchozího, pozn. překl.) s komunistickou Čínou nachází bezprostřední precedens ve strategii východní politiky Jana XXIII. a Pavla VI. V minulosti, stejně jako dnes, Ostpolitik měla své odpůrce, kteří si zaslouží vzpomínku. Jedním z nich byl slovenský biskup Pavol Hnilica (1926–2006). Chtěl bych připomenout jeho postavu na základě osobních setkání a detailního studia. Nedávno vyšla na toto téma práce prof. Emilie Hrabovcové, které chci poděkovat za zpřístupnění rukopisu.

V šedesátých letech minulého století, kdy vatikánská diplomacie začala uvádět do života Ostpolitik, v Československu – podobně jako dnes v Číně – existovaly dvě církve. Jednou z nich byla „vlastenecká“ církev, reprezentovaná kněžími podřizujícími se komunistickému režimu, druhou potom tzv. „podzemní“ církev, věrná Římu a jeho Magisteriu. Pavol Hnilica, pocházející z Unatinu u Bratislavy, byl po vstupu do jezuitského řádu tajně r. 1950 vysvěcen na kněze a o rok později na biskupa tehdejším biskupem Rožňavy mons. Robertem Pobožným. Díky svému biskupskému svěcení mohl potom sám vysvětit 27letého Jána Chryzostoma Korce (1924–2015), biskupa (a pozdějšího kardinála), který po 9 letech tajné kněžské pastorace byl uvězněn a odsouzen ke 12 letům vězení.

V prosinci r. 1951, kdy biskup Hnilica musel kvůli své bezpečnosti emigrovat do Říma, papež Pius XII. plně schválil tento způsob činnosti Církve v Československu, potvrdil platnost tajných svěcení a odmítl jakoukoliv dohodu s komunistickým režimem. V rozhlasovém poselství 23. prosince r. 1956 tento papež řekl o eventualitě dialogu s komunismem: „O čem budeme spolu hovořit, když nemáme společný jazyk. Jak je možné setkat se na mimoběžných cestách, kdy jedna strana tvrdošíjně odmítá absolutní hodnoty a popírá je? Je vůbec za této situace nějaká koexistence možná?“