Biskup Pavol Maria Hnilica – odpůrce vatikánské východní politiky
Politická spolupráce papeže Františka (předchozího, pozn. překl.) s komunistickou Čínou nachází bezprostřední precedens ve strategii východní politiky Jana XXIII. a Pavla VI. V minulosti, stejně jako dnes, Ostpolitik měla své odpůrce, kteří si zaslouží vzpomínku. Jedním z nich byl slovenský biskup Pavol Hnilica (1926–2006). Chtěl bych připomenout jeho postavu na základě osobních setkání a detailního studia. Nedávno vyšla na toto téma práce prof. Emilie Hrabovcové, které chci poděkovat za zpřístupnění rukopisu.
V šedesátých letech minulého století, kdy vatikánská diplomacie začala uvádět do života Ostpolitik, v Československu – podobně jako dnes v Číně – existovaly dvě církve. Jednou z nich byla „vlastenecká“ církev, reprezentovaná kněžími podřizujícími se komunistickému režimu, druhou potom tzv. „podzemní“ církev, věrná Římu a jeho Magisteriu. Pavol Hnilica, pocházející z Unatinu u Bratislavy, byl po vstupu do jezuitského řádu tajně r. 1950 vysvěcen na kněze a o rok později na biskupa tehdejším biskupem Rožňavy mons. Robertem Pobožným. Díky svému biskupskému svěcení mohl potom sám vysvětit 27letého Jána Chryzostoma Korce (1924–2015), biskupa (a pozdějšího kardinála), který po 9 letech tajné kněžské pastorace byl uvězněn a odsouzen ke 12 letům vězení.
V prosinci r. 1951, kdy biskup Hnilica musel kvůli své bezpečnosti emigrovat do Říma, papež Pius XII. plně schválil tento způsob činnosti Církve v Československu, potvrdil platnost tajných svěcení a odmítl jakoukoliv dohodu s komunistickým režimem. V rozhlasovém poselství 23. prosince r. 1956 tento papež řekl o eventualitě dialogu s komunismem: „O čem budeme spolu hovořit, když nemáme společný jazyk. Jak je možné setkat se na mimoběžných cestách, kdy jedna strana tvrdošíjně odmítá absolutní hodnoty a popírá je? Je vůbec za této situace nějaká koexistence možná?“
Apologie Církve














