Ve městě Boadilla del Monte ve Španělsku poblíž hlavního města Madridu místně příslušný biskup z Getafe mons. Ginés García Bertrám spolu s kněžími své diecéze pokřtili 10. října 15 dětí, jež měly být zabity umělým potratem, ale matky se nakonec rozhodly porodit. Stalo se tak díky organizacím „Záchranáři Jana Pavla II." (Rescatadores Juan Pablo II.) a „Více budoucnosti" (Más Futuro). Tato sdružení se již dlouhodobě věnují kontaktům se ženami, které zamýšlely jít na potrat. Spolu s nimi hledaly cesty, jak jim pomoci ve složité sociální, psychické nebo rodinné situaci (kdy např. žena je vystavena tvrdému tlaku ze strany partnera nebo rodinných příslušníků). V mnoha případech se povedlo, podle dat těchto jmenovaných sdružení by měl letos počet dětí zachráněných před smrtí umělým potratem činit v celém Španělsku 9 tisíc. Mezi pokřtěnými zachráněnými je i dítě 23leté matky, která v minulosti podstoupila 5 potratů. Obě organizace sestávají z obětavých dobrovolníků, mezi nimiž převažují mladí lidé.

Ženy, jejichž děti byly v Boadille pokřtěny, nakonec konvertovaly ke katolické víře. Předsedkyně sdružení Más Futuro Marta Velardeová řekla ale v rozhovoru pro média, že křest těchto dětí není koncem, nýbrž teprve začátkem. Tyto matky potřebují hlavně duchovní obnovu a růst ve víře. Proto je nutné nadále s nimi udržovat kontakt a být jim oporou, zvláště pak těm, které již mají za sebou v minulosti potrat a trpí postabortivním syndromem. Přesně toto je případ oné 23leté ženy, jež byla na 5 abortech. Situace těchto osob není jednoduchá, mnohé z nich procházejí mimořádně náročnými a složitými osobními i rodinnými situacemi. Prioritou je tady vytvoření stabilního rodinného prostředí pro ženu a její dítě.

Katolická církev ve Francii je stále tradičnější. Týká se to hlavně mladých kněží a laiků

Jak vyplývá z nejnovějšího výzkumu agentury IFOP, až 55 proc. francouzských kněží ve věku 25–34 let celebruje tradiční latinskou mši sv. Výsledky výzkumu zveřejnil deník „Le Figaro“. Je signifikantní, že se jedná právě o mladé kněze. U starších od 75 let výše činí počet těch, kteří slouží tradiční liturgii, pouhá 2 procenta. Lze předpovídat, že – i když dosud nelze mluvit o výlučné dominanci tradice – liturgický a potažmo věroučný tradicionalismus se postupně stane důležitou součástí života mladých francouzských katolíků, posléze pak katolické budoucnosti celé země.

Pohanský rituál v katedrále kanadské Ottawy

Před mší sv. 30. září v katedrále Notre Dame v kanadském hlavním městě Ottawa proběhl pohanský rituál za účasti katolických kněží. Měl 3 fáze: „uznání země“, „rituál očištění“ a „modlitbu ke 4 světovým stranám“. Jedna žena laička nejprve pronesla „kázání“ na téma „uznání země“, kde zdůraznila, že domorodým obyvatelům Kanady byla tato země vždycky „svatá“ a „božská“, zkrátka „bohyní“. Poté okouřila věřící kadidlem. Nástrojem očištění měly být rostliny, především tzv. „svatá tráva“, jíž se měli věřící dotknout, přivonět k ní, případně si jí potřít obličej. Šlo o pohanský rituál původního kmene Aboringů, při němž asistovali také přítomní katoličtí kněží. Teprve po něm následovala mše. Realita je taková, že tímto modloslužebným obřadem došlo ke znesvěcení svatého chrámu Božího a k potřebě jeho znovuvysvěcení. Uvědomují si to tamní církevní představitelé?

Pomocný biskup Astany v Kazachstánu mons. Athanasius Schneider v projevu na Konferenci katolické identity 3. října v americkém Pittsburgu mimo jiné řekl: „Boží nevyzpytatelná prozřetelnost dopustila, že jsme svědky bezprecedentní krize Církve, kdy její strategické administrativní struktury převzali její nepřátelé. To se vyznačuje nejen šířením jedovatých doktrinálních nejasností, ale též nestoudných herezí ze strany vysokého duchovenstva, které v některých případech hraničí přímo s apostazí.“

V posledních letech také jiní preláti kritizovali některé vatikánské dokumenty, jež jsou blízké herezi nebo ji přímo propagují. Biskup Schneider odmítl již v květnu závěrečnou zprávu zveřejněnou studijní skupinou č. 9 římské synody, která naznačovala, že homosexuální „vztahy“ nemusí být hříšné. Mons. Schneider tehdy poznamenal, že toto připomíná hada v rajské zahradě. Zde se podle něho už jedná zjevně o „překročení hranice mezi ortodoxií a herezí“.

V Pittsburgu rovněž poznamenal, že Kristus přišel obrátit svět a nikoli se spolu s učedníky „obrátit ke světu“.Ostře kritizoval hierarchii za snahu o mír se světem, který je nepřítelem našeho Pána a Jeho Církve a připomenul slova Písma sv.: „Cizoložníci, což nevíte, že přátelství s tímto světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem Božím…“ (Jakub 4,4). Dále pak pokračoval: „Uzavření míru s lidskou společností nebo kulturou, která odmítá Božské zjevení a jedinečnost Krista Spasitele, znamená naprostý klam, ba dokonce zradu Krista.“

Svatá Filoména. Mladičká světice, jež si v řadách věřících získává stále více ctitelů, pro mnohé jiné však nadále neznámá, světice, jejíž příběh je naprosto uchvacující, odzbrojující, plný úžasných, dech beroucích Božích zázraků.

Co o jejím životě víme? Žila ve 3. století. Její otec Kalistos byl vládcem řeckého ostrova Kós. Se svou ženou, Eutropiau, dlouho nemohli mít děti. Poté však, co se oba tajně obrátili na křesťanskou víru, byli požehnáni mimořádně krásnou dcerou, které dali jméno Lumena a posléze při tajném křtu Filoména, tj. Dcera světla, a mysleli tím světlo víry.

V pouhých jedenácti letech Filoména do rukou stařičkého kněze Nikandrose složila slib doživotního panenství a naprostého odevzdání se Spasiteli. Tento úkon učinila potají, protože nejspíše věděla, že otec ji bude chtít výhodně provdat. Krásné, dalo by se řící až idylické dětství, strávené s milujícími rodiči, bylo narušeno nepříjemnou událostí: otec byl předvolán císařem Diokleciánem do Říma.

Malé Filoménce v Římě byla dopřána úžasná milost účasti na mši svaté v katakombách. (Byla to doba velmi krutého pronásledování křesťanů.) Její otec byl předvolán k Diokleciánovi, kde ho nečekalo nic příjemného. Od císaře se dočkal jen ponižujícího zacházení. Na závěr mu byl dán rozkaz, aby se do hodiny vrátil s manželkou i s dcerou. Při pohledu na krásnou mladou dívku zvrhlý a podnapilý císař najednou zjihl. Zamiloval se do Filomény na první pohled. Najednou zapomněl na křivá obvinění vůči Kalistovi…a požádal ho o ruku jeho dcery. Rodiče byli radostně překvapeni… a Filoména se chvěla odporem už při pohledu na císaře…červené odulé tváře vydávaly neklamné svědectví o až příliš kladném vztahu k alkoholu a nesly zřetelnou pečeť bezuzdného chtíče.

Zajisté každý dobrý katolík o andělech četl na stránkách Písma sv. a modlí se k nim za ochranu. Podstata těchto bytostí je pro nás teologickou záhadou, jak píše sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické summě. I když andělé jsou dokonalejšími tvory než lidé, přesto Bůh nevzal na sebe andělskou, ale lidskou podobu, aby člověka přivedl do nebeské slávy.

1. Andělé jsou rozděleni na 9 kůrů

Když mluvíme o andělech, tak nám jistě napadnou andělé strážní, čili nejnižší stupeň v andělské hierarchii. Těch stupňů je ale 9 a každý má jinou funkci. Andělské kůry jsou uspořádány tak, že 3 kůry tvoří jednu skupinu.

Ta první má jeden jediný, ale nesmírně důležitý úkol: velebit Boha. Jsou to:
a) serafíni, což v překladu znamená „planoucí“, protože planou nejdokonalejší láskou k Bohu a předávají ji jiným tvorům,
b) cherubíni, což přeloženo zní „plni poznání“. Ti meditují o kráse Boží pravdy a Božího řádu a předávají to andělům nižší hierarchie,
c) trůny, které mají bezprostřední poznání o Božích dílech a – jak ukazuje jejich název – asistují u Božího trůnu.

Andělé druhé kategorie jsou prostředníky mezi kontemplací Boha a působením ve světě: a) panstva řídí jiné kůry a dávají jim rozkazy; b) síly poskytují schopnosti k plnění těchto rozkazů; c) mocnosti určují způsob, jak má být Boží příkaz vykonán.

Měsíc říjen je jak známo mariánským měsícem, kdy věnujeme zvýšenou pozornost modlitbě sv. růžence. Současně je ale také měsícem sv. Františka z Assisi, od jehož smrti 3. října r. 1226 uplynulo letos 800 let. Tyto atributy vyvracejí současný narativ neomodernistů uvnitř Církve o tom, že různost náboženství je Boží vůlí nebo že máme s muslimy společného Boha a islám obsahuje vysoké a ušlechtilé mravní hodnoty.

7. října jsme slavili svátek Panny Marie Růžencové. Můžeme klidně dodat „Panny Marie Růžencové bojovnice“. Ano, protože v síle sv. růžence, k jejíž modlitbě naléhavě vyzval papež sv. Pius V., odrazilo spojené křesťanské loďstvo r. 1571 útok mohamedánských Turků, kteří mermomocí usilovali o vylodění se na Apeninském poloostrově. Matka Boží zasáhla – početně mnohem slabší křesťanské vojsko zvítězilo nad krutými islámskými agresory. Tento aspekt „Panny Marie bojovnice“ se dnes v novocírkvi vůbec neuvádí, naopak se připomíná, že Maria je kladně hodnocena i od muslimů, tudíž jakoby náležela i jim. Panna Maria potírající bludy, Panna Maria ochránkyně pravé nauky a jejich vyznavačů, Panna Maria pomáhající statečným vojákům bránícím katolické regiony před přívrženci falešného učení Mohamedova, kteří v rámci džihádu (svaté války) vedou agresivní ozbrojené výpady proti stoupencům Kristovým – to je dnes ignorováno ve prospěch falešné teze o Marii vyzvedávané také islámem, jakoby ona měla k tomuto náboženství kladný vztah. Jenže pravý opak je pravdou, ona zasáhla proti islámu nejen u Lepanta, ale také u Bělehradu r. 1556 a u Vídně r. 1683.

Viditelná hlava Katolické církve Lev XIV. navštívil ve dnech 25.–28.9. Francii. Mnoho komentátorů konzervativních katolických médií je nadšeno. Ano, papež Lev řekl jistě mnoho hodnotných myšlenek a pravd. Vyzvedl potřebu pokání, postavil se jasně na obranu lidského života od početí až do přirozené smrti, připomenul význam Panny Marie v životě katolického křesťana, vyzval k evangelizaci země atd. V jeho vystoupeních se nalezlo opravdu hodně inspirací pro současné katolíky, to je fakt, který nelze popřít.

Jenže pro současnou novocírkev je typické, že když její reprezentanti řeknou něco hodnotného a pozitivního, velmi často k tomu potom přimíchají alespoň kapičku jedu, která všechno pokazí a vyvolá zmatek. Přesně toto se dělo též během návštěvy Lva XIV. v zemi „galského kohouta“.

Papež např. během nešpor v katedrále Notre Dame v Paříži si neodpustil skrytý útok proti Bratrstvu sv. Pia X. (FSSPX). Ve své homilii o liturgii prohlásil mj.: „… dejte jednotě s Petrovým nástupcem a s Církví přednost před svými osobními liturgickými preferencemi, abyste podpořili jednotu Božího lidu…“ Jde o zřejmou narážku na nedávné svěcení biskupů Bratrstva bez souhlasu Vatikánu a nepřímé obvinění FSSPX, že tuto jednotu trhá.

Ještě horší však byl projev Lva XIV. v Elysejském paláci v Paříži před prezidentem Macronem a dalšími představiteli státu a diplomatického sboru. Papež řekl doslova: „Po vynikajících myslitelích renezance… přišli představitelé osvícenství a Francie přinesla do světových dějin opravdové vymoženosti… především uznání práv člověka, zakořeněných v samotné přirozenosti lidské osoby, zvláště náboženské svobody…“ Dále vysoko vyzvedl hesla Francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“.

Čerstvě blahoslavený arcibiskup Fulton J. Sheen byl mimořádnou osobností. Přinášíme zde několik málo jeho myšlenek:

Rakouský farář Urs Keusch má zvláštní charizma pro lidi, kteří udělali smutnou zkušenost s okultismem a satanismem. Z jeho vzpomínek předkládáme ve zkrácené verzi příběh mladého muže, jehož Pán osvobodil:

Byla půlnoc. Náhle někdo u mne na faře zazvoní. Když otevřu, stojí přede mnou Sven. Velmi dobře ho znám, je to syn místního učitele, vyučuji na téže škole jako on. Je bledý a celý se chvěje. „Co se ti stalo?“, ptám se zneklidněn a zvu ho dál. „Otče,“ říká smutně mladík, „mám problém. Vzývali jsme s přáteli satana. S pomocí duchů jsme přemístili sklenice a lžíce a zhasli také žárovku. Teď nemohu v noci spát a trpím příšerným strachem. Je to k nevydržení.“

Sven se třese na celém těle. „Nemůžeš o tom promluvit se svým otcem?“, ptám se. „Už jsem mluvil, chtěl volat na psychiatrii. Já ale nechci do izolace, proto přicházím k vám.“ Nevěděl jsem, co si počít a jak zoufalému mládenci pomoci. V duchu jsem se začal modlit o osvícení k Duchu Svatému. V tom mi náhle bleskla hlavou jedna myšlenka. Vzal jsem velikonoční svíci, postavil ji mezi Svena a mne a řekl: „Podívej se, toto je velikonoční svíce. Nedávno jsme slavili vítězství života nad smrtí, vítězství Pána Ježíše nad satanem. Tato svíce byla požehnána slovy: ‚Pane Ježíši Kriste, Ty jsi světlo světa, světlo pro všechny lidi. Požehnej tuto svíci, kterou zapalujeme ke Tvé chvále. Jako její světlo zahání tmu, tak ať se náš život rozjasní pravdou…‘ Tato svíce je symbol Krista, Svene. Vezmi si ji, jdi domů a zapal ji v důvěře, že On ti pomůže. Nech ji svítit, jak dlouho chceš.“

U příležitosti návštěvy papeže Lva XIV. ve Francii ve dnech 25.–28. září byly publikovány 2 dokumenty o stavu francouzského katolicismu. Jsou to: zpráva Evropského centra práva a spravedlnosti a vatikánské statistiky. Výsledek je smutný. Navzdory signálům náboženského oživení, rostoucího počtu poutníků, křtů dospělých a větší viditelnosti mladých katolíků jde stále jenom o „nahrazování“ obrovských ztrát. Uvedená data připomínají aktuálnost proslulé otázky papeže Jana Pavla II. z června r. 1980: „Nejstarší dcero Církve, cos udělala se svým křtem?“

Statistika

Základní data publikovaná výše uvedenými prameny jsou hrozivá: počet kněží klesl o 68 procent, počet farností o 72 proc., počet katolíků se snížil z 84,7 proc. celé populace na 74,9, počet křtů se snížil z 513 tisíc na 186 tisíc ročně. To vše v průběhu posledních 34 let. Kořeny toho tkví myšlenkově ještě ve Francouzské revoluci v 18. stol., především ale v nové době v revoluci mládeže r. 1968, v levicovém směřování mnoha kněží po II. vatikánském koncilu a špatně chápané ideji „zdnešnění“ Církve. K tomu ještě přistoupily procesy sekularizace, příliv muslimů a dalších emigrantů nespojených s evropskou civilizací (30 proc. dětí narozených r. 2025 mělo mimoevropské kořeny) a vytlačení Církve z veřejného prostoru ve jménu „laicity“ republiky.

Umírněný optimismus a laicita

Všechna tato fakta publikuje výše uvedená zpráva Evropského centra. Autoři tvrdí, že „jejím cílem není uzavřít katolíky do mentality oběti“, nýbrž jde „o pomoc ve změně orientace: o osvobození se od ducha porážky a podléhání tomuto světu a o obranu práv a svobod Církve a Boha ve společnosti“. I když „společnost se rozpadá před našima očima a úpadek Francie se prohlubuje z roku na rok, Církev přesto zázračným způsobem získává nové síly uprostřed ruin. Nejen tyto ruiny přitahují tisíce mladých lidí, kteří se obracejí na víru, ale zároveň i touha obnovit všechno v Kristu“ – čteme ve zprávě.