V sobotu 25. října poprvé po 5 letech byla sloužena v bazilice sv. Petra tradiční mše sv. Celebrantem byl známý kardinál z USA Raymond Leo Burke, emeritní prefekt Apoštolské signatury. Počet poutníků byl nad očekávání veliký, jednalo se o tisíce účastníků ze všech národů a kontinentů. Všechna místa k sezení byla již půl hodiny před začátkem plně obsazena, stovky lidí stály po stranách nebo seděly na podlaze. Před liturgií četní kněží, řeholníci, řeholnice a věřící kráčeli procesím do baziliky s modlitbami a písněmi.

Kardinál Burke celebroval samozřejmě latinsky, kázání bylo k dispozici anglicky, italsky, španělsky a francouzsky. Na konci této pontifikální mše sv. kardinál Ernest Simoni pronesl modlitbu ke sv. Michaeli Archandělovi – a nejen ji, nýbrž také podle rituálu papeže Lva XIII. vykonal exorcismus vyhnání satana z chrámu sv. Petra. Aniž konkrétně jmenoval nějakou událost, bylo zřejmé, že se jedná o nedávnou „pouť“ homosexuálů u příležitosti Svatého roku do baziliky. Tento dnes 97letý kardinál strávil v rodné Albánii 18 let v komunistickém vězení a po svém propuštění r. 1981 nesměl vykonávat kněžskou činnost, neboť katolická víra byla postavena mimo zákon. Mohl celebrovat a vysluhovat svátostmi pouze tajně, což také dělal.

Kardinal Burke (77 let) byl jedním z nejprominentnějších odpůrců dokumentu papeže Františka „Traditionis Custodes“ z r. 2021, který silně omezoval celebraci tradiční mše sv. Po zvolení Lva XIV. se při osobní audienci snažil tento hodnostář dosáhnout vstřícnějšího přístupu nového papeže. Naposledy se v chrámu sv. Petra v Římě sloužila tradiční mše sv. podle misálu Jana XXIII. r. 2019 u příležitosti pouti organizované sdružením „Coetus Internationalis Summorum Pontificum“.

Není lehké být potížistou… přesněji řečeno, není to nic příjemného a vůbec jsme po tom netoužili, ale přesto se nám to stalo. Náš syn tehdy chodil do 3.třídy základní školy a my jsme měli skutečně dilema, jak se postavit k tomu, že děti budou ve škole dlabat halloweenské dýně.

Jsme křesťané, katolíci. A v těchto dnech slavíme svátek Všech svatých a poté Dušičky. Ale nějaký Halloween se všemi těmi upíry, kostlivci a jinými strašidly – to nás tak nějak nefascinuje.

Se synem jsme tuto situaci probrali a navrhli několik řešení:

Vybral si poslední možnost. Prý to paní učitelce řekne sám. Nepřekvapivě jí to vadilo a řekla mu, že všechny děti dlabou, tak musí dlabat i on. Pak už musel zasáhnout manžel, který učitelce zdvořile vysvětlil, že si tohle nepřejeme. Nakonec mu tedy povolila, že dlabat nemusí. Pokusili jsme se získat na naši stranu více rodičů, ale moc jsme neuspěli. Na většinu jsme neměli kontakt a z těch mála oslovených někteří projevili obavy z možných následků. Nakonec se dlabání nezúčastnily tři děti. Na církevní školu poměrně slušný počet…

V neděli 19. října papež Lev XIV. kanonizoval skupinu 7 svatých. Jsou to dva mučedníci: Ignac Maloyan, arcibiskup Arménské katolické církve z doby genocidy Arménů Turky za I. světové války, a Peter To Rot, laický katecheta z Papui-Nové Guineje, který r. 1945 položil život při obraně křesťanského manželství. Dále byli zařazeni mezi svaté salesiánka a misionářka v Ekvadoru Martia Troncattiová (20. stol.), zakladatelka Institutu sester milosrdenství z italské Verony Maria Poloniová (19. stol.), zakladatelka Sdružení Ježíšových služebnic z Venezuely Carmen Martinezová (20. stol.), laik, apoštol sv. růžence a zakladatel svatyně v italských Pompejích Bartolo Longo (19. stol.) a José Hernández Cisneros, lékař a učenec z Venezuely zvaný „lékařem Božím“ (19. stol.).

Papež Lev při této příležitosti pronesl kázání, v němž zdůraznil, že „nejcennější v očích Pána je víra, která představuje pouto lásky mezi Bohem a člověkem. Převyšuje všechna dobra materiální a kulturní, vědecká i umělecká. To vůbec neznamená, že bychom těmito dobry měli pohrdat, ale to, že bez víry ztrácejí svůj smysl.“ Dále řekl, že „kdyby víra ze světa zmizela, v našich srdcích by již nezůstala žádná naděje. Svoboda by byla přemožena smrtí, touha po životě by se ponořila do nicoty. Bez víry v Boha není žádná naděje na spásu, která je darem Otce, Syna a Ducha Svatého,“ řekl papež.

Syrskokatolický metropolita města Hims v Sýrii mluvil v rozhovoru pro polskou agenturu PAP o svém věznění a mučení muslimskými džihádisty. Navzdory bolestem, které musel snášet, svým mučitelům odpustil.

Dne 18. října přijal tento duchovní Cenu vatikánské fundace Jana Pavla II. Arcibiskup Jacques Mourad se narodil r. 1968 v Aleppu v Sýrii. Vstoupil do řeholního společenství sv. Mojžíše Etiopského. Tento klášter znovu ožil v 80. letech 20. stol. díky italskému jezuitovi Paolovi Dall’Oglio, který v Sýrii zmizel r. 2013, když byl unesen džihádisty.

Jacques Mourad přijal r. 1993 kněžské svěcení. Více než 10 let byl spjat s klášterem sv. Eliáše nedaleko Himsu. Tam se též stal převorem a farářem místní farnosti syrskokatolické církve sjednocené s Římem (má svůj obřad jako všechny ostatní východní církve). Horlivě organizoval charitativní činnost, pomáhal uprchlíkům a vůbec všem, kteří utrpěli újmu válkou v Sýrii. Staral se o dodávky vody a elektrického proudu a pomáhal obdělávat půdu.

V květnu r. 2015 bojovníci Islámského státu ho unesli z kláštera. Pět měsíců byl vězněn a podroben psychickému a fyzickému týrání. Mnohokrát mu vyhrožovali smrtí a požadovali, aby se zřekl své katolické víry, jednou dokonce inscenovali jeho popravu.Přežil a byl propuštěn na svobodu jen díky přímluvě některých muslimů, kterým předtím jakožto válečným poškozencům pomohl.

Liberální vláda premiéra Donalda Tuska prosadila proti vůli Katolické církve a katolického obyvatelstva ve školách podle západního vzoru vyučovací předmět tzv. „zdravotní výchovy", což je pouze krycí název pro sexuální výchovu. Probíhá již rok, tlak katolíků a jejich biskupů a kněží naštěstí znemožnil realizovat plán ministryně školství Barbary Nowacké, aby tato výuka se stala povinnou, je pouze dobrovolná. Na seznamu předmětů sice figuruje, ale rodiče mají právo dítě z ní odhlásit. Jaké jsou zkušenosti po jednom roce?

O tom referuje zpravodajský server polských ochránců rodiny a nenarozeného života Fundacja Pro – Strona źycia. Výuka je vedena podle německých standardů a německých učebnic, její učitelé předtím absolvovali příslušný kurs. Děti v základních školách jsou z tohoto předmětu zkoušeny a klasifikovány. Při zkoušení musí mimo jiné popsat techniku masturbace, která jim je v hodinách vysvětlována a někde dokonce při výuce provozována. Žáci a žákyně již na prvním stupni základní školy musí umět vysvětlit podrobně soulož a všechny její formy včetně zvráceného sexu. Při zkoušení jsou dotazováni, jestli a jak často sledují na internetu porno, čím častěji, tím lepší známka. Rovněž tak se po nich žádá, aby ovládali nasazování kondomů a terminologii homosexuality.

Přesto Svaz polských učitelů navzdory těmto zkušenostem požaduje, aby tato tzv. „zdravotní" výchova byla povinná a více prý „oceněná". Je přímo hrůzostrašné představa, jak si takto zformované děti budou v dospělosti vybírat svého životního partnera. Tato výuka, jež probíhá v celém západním světě (u nás je skryta v jednotlivých předmětech, např. v biologii nebo v občanské výchově, krom toho příslušné neziskovky pořádají hojně ve školách k tomuto tématu „besedy se žáky"), je ďáblovým vynálezem k totálnímu znemravnění budoucí generace, výchovou ke smilstvu, promiskuitě, homosexualitě a pohlavním zvrácenostem. Podle oficiálního názvu se jedná o „zdravotní" výchovu, logicky má jít tedy o „lepší zdraví" mladé generace. Ale, ale… To nám nejspíš unikl nějaký nejnovější závěr odborníků, podle něhož AIDS, syfilis a jiné pohlavní choroby, které jsou důsledkem života nabízeného touto quasivýchovou, jsou symptomem opravdového zdraví.

Člověk vlastně potřebuje velmi málo. Je to ve skutečnosti zcela jednoduché. Vysoce vzdělaní a mnohostranně nadaní světci nebo papežové či církevní učitelé nám zanechali četné odkazy pro nejzákladnější modlitby, např. pro růženec. Sv. John Henry Newman, nyní už církevní učitel, ho velice miloval a poskytl k němu níže uvedené rady.

Emeritní irský biskup Dr. Philip Boyce O.C.D píše: „Newman miloval svůj růženec. Napsal, že není nic většího, co by mu působil větší radost. Růženec nebyl pro něho pouhým mechanickým opakováním daných modliteb, ale rozjímáním o tajemství života našeho Pána spolu s Jeho Matkou.“

Kardinál Newman také radil, jak se dá růženec nejlépe modlit: „Zkus si představit při každém tajemství před očima jeho obraz a směřuj svoji pozornost právě k tomuto obrazu (např. ke Zvěstování, k Utrpení Spasitele atd.). Když se modlíš Otčenáš a desetkrát Zdrávas Maria, nemysli na jednotlivá slova, pouze je říkej a soustřeď se na obraz příslušného tajemství, který máš před očima. Tak uděláš z této modlitby meditaci…“

„Modlete se bez ustání!“ (1Sol 5,17) píše sv. Pavel. A často jsou to jasná elementární slova, která stále opakovaná nás povznášejí k Bohu, aniž by ztratila svůj půvab nebo se stala prázdnými. Třeba „Pane, smiluj se!“, tři slova, která zahrnují celý svět.

Tento dopis je manifestem o zklamání a zavádění na scestí, jemuž jsou vystaveni katoličtí věřící, protože církevní autority neposlouchají Boha: Neodsuzují už hřích, popírají existenci ďábla a nepřipravují křesťany na poslední věci člověka: smrt, soud, nebe a peklo. Můj úžas nad tím dosáhl už takových rozměrů, že jsem byla nucena vám, biskupům jakožto nástupcům svatých apoštolů, ale též učitelům, pastýřům, hlavám a zástupcům Církve napsat.

Stojíme na pokraji třetí světové války a Katolická církev je za to zodpovědná. Katolické autority jsou zodpovědné, protože neposlechly Boha, ignorovaly přikázání Evangelia Ježíše Krista, odložily Boží pravdu a vykonaly modloslužbu pachamamy, aby se zalíbily světu, neboť chtěly být politicky korektní a praktikovat falešnou lásku k bližnímu. Od pontifikátu papeže Františka až k současnému papeži Lvu XIV. Učitelský úřad Církve se dopouští manipulace s přikázáním lásky k bližnímu, kterou překrucuje a nahrazuje požadavkem přizpůsobit se světu a hříchu: To je falešná, pokrytecká, sobecká a špinavá láska. Děje se tak proto, aby kardinálové, biskupové, kněží a řeholníci, kteří tajně žijí v promiskuitě, svobodném zednářství nebo dokonce v satanismu a svůj kněžský oděv nosí jenom kvůli vnějškovému dojmu a mši slaví pouze jako divadelní představení, byli jaksi morálně kryti. Tito vrahové duší přivádějí mnoho svých obětí do pekla a u velkého počtu zbožných lidi vyvolávají zmatek, zoufalství a – což je ještě horší – ztrátu víry. To není žádná láska k bližnímu, ale ponechání duší na pospas ďáblu a věčnému zatracení.

„Vyrůstal jsem s koncilem a mohl proto pozorovat jeho účinky od samého začátku. (…) Musím říci, že „jaro Církve“ nikdy nepřišlo; místo něho se naopak ukázaly nepředstavitelný úpadek praktikování a znalostí víry, všeobecný nevkus a liturgická svévole,“ říká mons. Marian Eleganti, bývalý pomocný biskup švýcarské diecéze Chur. Hierarcha označil pokoncilní liturgickou reformu za „násilnou provizorní konstrukci“, která přinesla obrovské ztráty.

Biskup Eleganti pamatuje ještě „starou“ mši z doby svého dětství, v níž přisluhoval jako ministrant. Liturgickou reformu prožil jako mladistvý, vzpomíná si na napětí mezi tradicionalisty a zastánci reforem, které zažil v řeholním noviciátu. I když tehdy byl stoupencem koncilu a liturgické reformy, byl svědkem prvních problémů s tím spojených.

„Již od dvacátého roku života jsem vnímal řadu věcí: desakralizaci presbytáře, kněžství a Eucharistie, změněný způsob podávání sv. přijímání a dvojznačnost některých částí dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Jako mladý laik, ještě nevzdělaný v teologii, jsem to všechno velmi brzy zpozoroval,“ říká bývalý pomocný biskup Churu.

Vatikánský koncil proběhl za mládí biskupa Elegantiho, proto mohl pozorovat jeho účinky a dopady od prvopočátku. Jeho závěry jsou kritické. „ ‚Jaro Církve‘ nikdy nepřišlo; místo něho se naopak ukázaly nepředstavitelný úpadek praktikování a znalostí víry, všeobecný nevkus a liturgická svévole (do níž jsem se sám nevědomky zapojil),“ konstatuje mons. Eleganti.

Co je to rodina? Kdyby tuto otázku někdo položil ještě před sto lety, dočkal by se patrně poklepání na čelo. Jenže dnes se tímto kdysi samozřejmým pojmem zabývají i legislativci. Např. německé zákonodárství definuje rodinu jako libovolné společenství lidí, kde jsou děti. Že do této „definice“ se dá vměstnat téměř vše od polygamních komunit až po registrované partnerství, je logické.

Kde se vzaly takový posun a zmatení pojmů? K tomu je třeba všimnout si historického vývoje. Monogamní rodina s otcem, matkou a dětmi, sankcionována právními předpisy, v níž sexuální dezerce k jinému partnerovi či partnerce se stává závažným morálním i společenským faux pais, je plodem křesťanské civilizace. Jiné kultury, založené na nekřesťanských náboženstvích samozřejmě znaly také kromě polygamie i formu monogamní rodiny, avšak neexistovaly žádné legislativní ani morální sankce za její opuštění, manželská nevěra, promiskuita či rozvod se pokládaly za normální a přirozený jev a pokud existoval v tomto směru postih, tak výlučně jen pro ženy, nikoli pro muže.

Ježíš Kristus pozvedl manželství na svátost a tím dal též rodině záruku stability. Žena ve starověké i středověké „Christianitas“ měla jistotu, že ji manžel nemůže vyhodit z domu na ulici, jako tomu bylo např. v antice nebo prodat do otroctví jako ve starém Egyptě. Papežové uplatňovali klatby proti králům, kteří své ženy vyhnali a přijali k sobě milenky (Mikuláš I. v 9. stol. vůči franskému Lotharovi II., Innocenc III. ve 13. stol. vůči francouzskému Filipovi II. Augustovi). Muž měl povinnost ženu s dětmi zabezpečit ekonomicky a poskytnout jim optimální podmínky k životu. Zvlášť důležitým momentem byla výchova dětí v křesťanském duchu. Jejich právo na život, zaopatření a duchovní i mravní růst v monogamní rodině bylo garantováno církevními i světskými zákony. Zmizela antická zvůle tzv. „pater familias“, který podle zákona suverénně rozhodoval o životě a smrti svých narozených potomků. Křesťanský Codex Theodosianus ze 4. stol. stanovil dokonce za usmrcení narozeného i nenarozeného dítěte stejný trest jako za vraždu.