V Evropě narůstá počet agresí vůči křesťanům. Podle Evropského centra práv a spravedlnosti (ECLJ) bylo r. 2025 zaznamenáno 2 211 činů agrese, z toho 274 případů fyzického napadení. Nepřátelství vůči vyznavačům Krista má různou formu: vandalismus, žhářství, zhanobení, diskriminace. Zpráva informuje též o všeobecném poklesu počtu oznámení těchto skutků a o nedostatečné reakci veřejných institucí.

Od vandalismu k vraždám

Tato zpráva, jak ji publikuje portál „Famille Chrétienne”, poukazuje na různorodost protikřesťanských násilných činů: vandalismus (50 % případů), žhářství (15 %), zhanobení (13 %), krádeže (5,5 %), zastrašování (4 %), fyzické napadení (7,5 %) a také vraždy nebo pokusy o ně (3 %).

Mučedníci také v Evropě

Zpráva připomíná nedávné případy agrese: podpálení kostela Matky Boží des Champs v Paříži, zneuctění kostela sv. Jana Křtitele v Châtellerault a krádež 135 mosazných křížů na hřbitově v Belgii. Upozorňuje též na mučednickou smrt iráckého křesťana Ashura Sarnayi v Lyonu, který byl zavražděn 10. září 2025 Alžířanem napojeným na Islámský stát. Stalo se tak v době, kdy tento irácký křesťan publikoval na TikToku svědectví o své víře.

Na prvém místě Francie

Ze zemí, v nichž nejčastěji dochází k agresi vůči křesťanům, zaujímá první místo Francie (770 případů). Za ní následují: Velká Británie (502), Německo (337), Španělsko (91), Itálie (86) a Polsko (78). Zpráva připomíná, že ve Francii r. 2024 ministerstvo vnitra vydalo varování v souvislosti s výzvami Islámského státu k „útokům na křesťany v Evropě“.

Progresisté chtějí změnit všechno – a tvrdí, že mohou. Odvolávají se na zásady vývoje katolické nauky. Problém je ale v tom, že stavějí věci úplně na hlavu, k čemuž nemají žádné oprávnění. Modernističtí progresisté se mýlí, neboť opravdový vývoj vylučuje rozpor.

Známe to z každé diskuse o Církvi, zejména v epoše synodální. Slyšíme neustále, že prý v naší době tolik věcí podlehlo tak zásadním změnám, že Církev musí znovu promyslet svou nauku a „aktualizovat“ ji. Tato „aktualizace“ však ve skutečnosti znamená vyhodit do koše dosavadní po staletí tradovanou nauku. Týká se to mnoha velkých témat: vztahu k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, sexuální morálky, kněžství… V tomto textu bych chtěl obrátit pozornost k otázce opravdového a falešného vývoje a postavit proti sobě koncepci modernistického teologa Karla Rahnera na jedné straně a Učitele Církve sv. Johna Henryho Newmana na druhé straně.

Rahnerovský „amalgám”

Karl Rahner psal na toto téma esej „Historie dogmat a teologie od včerejška po dnešek“ v r. 1977. Zavedl tam pojem „amalgám“, aby údajně zobrazil rozdíl mezi podstatou dogmatu a jeho kulturně podmíněným způsobem vyjádření.

Amalgám je slitinou kovu a rtuti, která tím vytváří úplně novou látku. Teoreticky se sice dá vrátit k původnímu výchozímu stavu, tj. rozdělit amalgám, ale je to velice obtížné.

Svědectví Liz Carlové, která po znásilnění otěhotněla. Studie ukazují, že ženy, jež své dítě po znásilnění porodily, toho nelitují

Americká žurnalistka Sarah Terzová zveřejnila na svém blogu příběh ženy, která po znásilnění otěhotněla. Rozhodla se pro život svého dítěte a je dnes šťastná, že nešla na potrat. „Každá žena má dost síly na to, aby své dítě mohla milovat a nemusela je usmrtit. A já vím, že – i když to zní tvrdě – je to pravda. Když já jsem k tomu měla dost síly, potom každá jiná může přece mít také,“ říká doslova.

Když Liz Carlová měla 17 let, octla se jednou pod vlivem drog a byla znásilněna. Pár týdnů poté zjistila že je těhotná. Byla katolicky vychovaná a věděla, co znamená potrat. Měla též dostatek informací o hnutí na ochranu života. Navzdory tomu ale zamýšlela nejprve dát své dítě zabít. Potrat se pro ni jevil jako jednodušší cesta.

Domluvila si termín na potratové klinice. Nicméně v den, kdy se měl potrat uskutečnit, jí nezazvonil budík a ona zaspala. Pak už si žádný další termín nedomluvila a rozhodla se přivést dítě na svět. Protože sama ještě chodila do školy, bydlela u rodičů a necítila se schopna o dítě postarat, nabídla je k adopci. O pár let později prohlašuje, že tohoto rozhodnutí vůbec nelituje, adoptivní rodiče s jejím dítětem patří k rodině, říká dnes.

Loňského prosince si Církev připomenula 60 let od ukončení II. vatikánského koncilu (DVK). Jak ve světských, tak i v církevních médiích se neustále omílá fráze, že prý Církev před koncilem, tj. před rokem 1962, se nacházela ve stavu hluboké krize: klesal počet pravidelných účastníků nedělní mše sv. a příjemců svátostí, semináře se vyprazdňovaly, řeholním řádům a kongregacím ubývalo dorostu, prostě úpadek ve všech bodech. Toto klišé se neustále monotónně opakuje.

Spor o jesličky s Ježíškem o Vánocích na veřejných prostranstvích se stal v dnešní Francii jedním z nejcharakterističtějších společenských konfliktů. Tento symbol Vánoc je již delší dobu pod palbou francouzské levice, která argumentuje laicitou Francouzské republiky. Úřady se nesmějí angažovat při oslavách Vánoc. Přitom ale podle průzkumů 79 % Francouzů si přeje jesličky ve veřejném prostoru.

R. 2025 tento spor propukl plnou silou – jeho epicentrem se stalo město Béziers. Tamní starosta Robert Ménard už jedenáctý rok vystavuje jesličky na radnici a ignoruje výroky soudu o jejich přemístění jinam. Letos ale došlo k mohutným protestům zorganizovaným protikatolickým sdružením Ligue des droits de l’Homme a dalšími podobnými. Ménard se brání jako každým rokem argumentem masové podpory pro jesličky na radnici. „Máme každoročně 20–25 tisíc podpisů v knize hostů. Lidé si to chválí!“

Jesličky tedy stojí dále – na kolečkách, připravené k rychlému přemístění, kdyby se znovu objevil soudní výrok. I když Béziers stojí v centru mediální pozornosti, spory o jesličky probíhají také v dalších městech a městečkách Francie.

R. 2017 soud nařídil odstranění jesliček z radnice v Perpignanu. R. 2025 úřady dospěly ke „kompromisnímu“ řešení: expozici přesunuly do blízké Loge de Mer – budovy spojené s radnicí, která ale formálně není její součástí. Dle médií je to „ještě hezčí než předtím“.

V prezidentských volbách v Chile vyhrál Jose Antonio Kast, označovaný levicově-liberálním mediálním táborem za „ultrakonzervativce“ a představitele „krajní pravice“. Známá je také jeho aktivita na obranu nenarozeného života a rodiny. Chilští biskupové mu blahopřáli a povzbudili jej do práce ve prospěch dobra.

V promluvě po volbách k tisícům svých přívrženců v hlavním městě Santiagu Kast řekl, že „Chile potřebuje změny. A já vám říkám, že ano, Chile potřebuje opravdové změny,“ ujistil tento politik. Slíbil „návrat úcty k právu“.

Stálá rada Biskupské konference Chile ve svém blahopřání uvedla, že řídit národ v této době vyžaduje „jasnou mysl, velkodušnost a hlubokou angažovanost pro společné dobro“. Kast 14. prosince r. 2025 ve druhém kole prezidentských voleb porazil kandidátku levice Jeannette Jarovou. Tento výsledek znamená významný obrat na chilské politické scéně. Kast se ujme svého úřadu 11. března r. 2026. Ve svém programu zdůraznil problematiku ekonomiky a bezpečnosti a také obrany života a rodiny.

59-letý José Antonio Kast Rist je právníkem, potomkem německých emigrantů. Byl vychován v hluboce věřící katolické rodině. Náleží k mariánskému tzv. Schoenstattskému hnutí a ve své předvolební kampani se výslovně odvolal na katolickou víru a obranu rodiny. „Nejprve jsem katolíkem, potom politikem, nejprve jsem otcem rodiny, potom politikem,“ deklaroval.

Je ženatý od r. 1991 a má 9 dětí. Vždycky zdůrazňuje, že je praktikujícím katolíkem a důsledně podporuje postoj na obranu života a rodiny i tehdy, když to není zrovna populární.

Štědrý den utekl jako voda a stejně tak i Hod Boží vánoční. Oslava Božího Narození neprobíhala pouze v soukromí našich domovů a rodin, ale též veřejně jako každým rokem. Na náměstích našich měst byly umístěny jesličky s Ježíškem a Svatou Rodinou, do předvánočního mumraje kolem tržních stánků zněly koledy, televize vysílala půlnoční mši sv. V mnoha západních zemích toto již dávno není samozřejmostí. Ve Francii, ve Velké Británii, v Německu, v Belgii a jinde již nesmějí být veřejně vystavovány jesličky s Ježíškem na základě stížností ateistů, že prý toto je v rozporu s „laickým charakterem státu a ústavy“, nebo muslimů, že toto je „uráží“.

Takže si můžeme s uspokojením oddechnout: u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku to přece jenom ještě není tak zlé. Ježíšek nikomu nevadí, i v nenáboženských rodinách mají stromeček a betlém a poslouchají nebo snad i zpívají koledy. Je ale toto opravdu důvodem k nějaké formě opatrného optimismu? Troufám si říci, že ani omylem. Naopak, svátek Mláďátek, tj. dětí povražděných zločinným šílencem Herodem, který slavíme 28. prosince, tj. hned třetí den po Narození Páně, nám ukazuje schizofrenní pokrytectví takového sebeuspokojení.

Konkrétně: Znám rodinu, v níž se při štědrovečerní večeři u stromečku a jesliček s Jezulátkem zarosí oči dojetím nad něžným Děťátkem uprostřed Svaté Rodiny, třech králů a zvířátek. Jenže titíž rodiče, otec a matka, nutí svou dceru, která nečekaně otěhotněla, k potratu. Svátek Mláďátek je symbolicky jak známo připomínkou nenarozených dětí zabitých umělým potratem. Na jedné straně tedy dojetí až k slzám nad krásou nemluvňátka Ježíška, na druhé straně ale otrlý a krutý cynismus, jenž toto děťátko zabíjí, neboť Ježíš-Dítě se duchovně ztotožňuje s každým malým človíčkem ohroženým na životě.

Spisovatel Jan Čep ve své povídce „Cesta na jitřní“ píše o sedlákovi Cyrilu Nedomovi, jak kráčí se svojí starou matkou na půlnoční. A hle – najednou vidí, jak spolu s ním a jeho sousedy absolvují tuto cestu zástupy už zemřelých osob z jeho příbuzenstva i z celé vesnice. Tisíce lidí před ním šly v noci 24. prosince stejným směrem, s nimi všemi tvoří teď, v tuto radostnou chvíli, duchovní jednotu v jásotu nad narozením Spasitele. Čepovi se tak podařilo mistrovsky vyjádřit, co jsou vlastně Vánoce. Pro většinu nábožensky lhostejných občanů tento svátek degradoval na pouhé konzumní šílenství při shánění dárků. Avšak ani mnozí křesťané nejsou na tom o mnoho lépe. Je to pro ně pouhá připomínka narození Ježíše Krista – a to je trochu málo. V betlémské jeskyni Bůh bezprostředně jako člověk vstoupil do lidských dějin – a tím vlastně propojil minulost se současností a budoucností.

Celá historie naší planety je tak posvěcena, není to už pouhý „čas“, nýbrž „Boží čas“, daný nám ke spáse. Jen v tomto „Božím čase“ mohu považovat i lidi z minulých staletí a generací za své bratry a sestry. Už to pro mne nejsou exempláře, nad jejichž kosterními pozůstatky bádají archeologové, ale lidé z masa a kostí s nesmrtelnou duší, kteří tak jako já chodili na půlnoční mši slavit velkolepou událost Božího narození. A pokud z různých důvodů nechodili, tak i za ně tekla předrahá Kristova Krev na Kalvárii, i pro ně se narodil, i pro ně zemřel, i pro ně vstal z mrtvých.

Miluji Vánoce. Nejen kvůli oslavě narození Božího Syna, našeho Vykupitele a Spasitele. To je samozřejmé a to nejdůležitější, o tom není sporu, alespoň mezi námi křesťany. Teď se ale chci zaměřit na věci trochu víc „přízemní“, a to jsou vánoční dárky.

I v dobách komunistického útlaku jsme Vánoce slavili. A co si z dětství pamatuji, tak ve všech rodinách naděloval Ježíšek. I v těch totálně ateistických. Neznala jsem rodinu, kde by to bylo jinak. A to i přes masívní propagandu, že „Ježíšek neexistuje“ a přes snahy odvrátit lid od slavení Jeho narození výhradně k tomu konzumnímu stylu slavení Vánoc (viz např. písničku Vánoce, vánoce přicházejí). (Pozn.aut.: v dětství jsem rovněž byla ateistkou.)

Pamatuji si to radostné překvapení, kdy se někde ozval zvoneček… a v pokoji, kam děti před tím nesměly, se třpytil zářící stromeček s pravými svíčkami a prskavkami, a hlavně: byla pod ním spousta dárků. Bývalo to pro mě něco úžasného, tak jako asi pro každé dítě. Z informace, že toto radostné překvapení chystají rodiče dětem, jsem se nezhroutila, a naopak se ráda podílela na chystání této „pohádky“ pro mladší sourozence.

Později, už jako dospělá, jsem se setkala i s názorem, že není správné dětem lhát v tak zásadních věcech, hrát pro ně jakési divadlo a vykládat „bajky“ o Ježíškovi, co nosí dárky… Pak se prý naruší důvěra k rodičům a kdesi cosi… Ne, neinspirovala jsem se těmito zásadami a když byly děti malé, tak jsme pro ně také tuto „pohádku“ zahráli. Bývalo to úžasné, a žádné z nich se nezhroutilo při zjištění, že je to všechno tak trochu jinak. Naopak, starší syn byl rád, že se může podílet na našem „spiklenectví“ a pomáhat s překvapením pro malou sestřičku.

Když jsem byla ještě malé dítě, přála jsem si, aby Vánoce byly každý den. To bych měla dárků! A cukroví kolik bych chtěla. Ale bylo mi vysvětleno, že to nejde, vždyť co bych s tolika věcmi dělala? Navíc bych se pak už neměla na co těšit a Vánoce by mi zevšedněly, což jsem nakonec i uznala. V období dospívání už jsem se z Vánoc tolik neradovala. Pořádaly se téměř závody v uklízení, v pečení cukroví, a zejména ženy dost nadávaly, co s tím mají práce a starostí. Shánění dárků, když nejsou peníze, je taky stres. Řečem o tom, že „nejvíce potěší vlastnoručně vyrobené dárky“ jsem moc nevěřila – stačilo se podívat, jak s nimi obdarovaní zacházeli. Nakonec i ty dárky už pak byly spíše zklamáním – hračky a knížky z velké části nahradilo teplé spodní prádlo, utěrky „do výbavy“ a jiné praktické věci, které by se stejně tak jako tak musely koupit. A navíc muset předstírat radost z takových dárků, které vlastně ani žádnými dárky nebyly… Všechny ty oslavy a stresy kolem nich mi připomínaly povídku ze stejnojmenné knihy Roberta Fulghuma: Už hořela, když jsem si do ní lehal. Ostatně i notoricky známá písnička Vánoce, vánoce přicházejí to celkem vtipně komentuje, ale vůči našemu Spasiteli je až neuctivá.