K výročí 60 let deklarace II. vatikánského koncilu (DVK) „Nostra Aetate“ (NA) o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím vydala 16. září 3 vatikánská dikasteria (pro nauku víry, pro jednotu křesťanů a pro mezináboženský dialog) prohlášení pod názvem „Cesta naděje“ (CN). Jsou pod ním podepsáni prefekti všech uvedených 3 dikasterií: kardinál Victor Fernández, kardinál Kurt Koch a kardinál George Koovakad. Papež Lev XIV. dne 22. června tento dokument schválil. Lze naprosto objektivně konstatovat, že tímto je potvrzena linie papeže Bergoglia vyjádřená ve společném prohlášení s muslimským imámem Tayyebem z Abú Zabí r. 2019, že různost náboženství je „Boží vůlí“. Lev XIV. tím jen dokazuje, že chce následovat Františka se vším všudy navzdory tomu, že zmíněné společné prohlášení vyvolalo tenkrát řadu kontroverzí v celém katolickém světě.

Hned v úvodu se CN ve jménu NA (tato deklarace DVK znamenala podle autorů dokumentu „hlubokou změnu v tom, jak Církev chápe svůj vztah k jiným náboženstvím“) vymezuje proti „fundamentalismu, extremismu, logice opevnění, nepřátelství a dobývání“. Tím přebírá narativ současných mainstreamových médií, která manipulativně používají tyto termíny, aniž vysvětlí, co podle nich znamenají, jako klacek proti všem politicky nekorektním osobám, jež mají odvahu zaujmout kritický postoj vůči současnému globalismu s jeho pansexualismem a ideologií LGBT. Je smutné, že Vatikán se prohlášením CN k nim zařazuje.

Brazílie – Během bohoslužby v brazilském Reicfe, při níž u obětního stolu stanul biskup Jose Valdeciego Santosa Mendesa, odříkávali účastníci své vlastní „Credo“, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Přihlásili se jeho prostřednictvím k inkluzivní církvi bez předsudků a tmářství.

Stalo se tak 7. září. V okamžiku, kdy měli účastníci (vyhýbám se pojmu věřící) recitovat klasické Credo, spustili verzi vymyšlenou r. 2016 partou nadšenců rekrutujících se z proudu Teologie osvobození.

Prostorami chrámu se tak při setkání nazvaném „Volání vyloučených“ nesla šokující slova, kde rouhavé nejsou jen předložky a spojky a kde záměrně užívám malé „b“ u pojmů „bůh“ a „církev“: „Věříme v boha přítomného ve zkušenostech lidí, boha, jenž je bohem blízkým, osvobozujícím a revolučním. (…) Nevěříme ve statickou, patriarchální, klerikální a hierarchickou církev, věříme v inkluzivní mezigenerační společenství s vlastním hlasem. Věříme v církev bojující, která tváří v tvář kapitalistického systému sdílí osud s chudými světa.“

Na pořádání „Volání vyloučených“ se v Brazílii podílí několik subjektů spjatých s Církví, mj. i Charita. V jeho rámci se uskutečnil i pochod ulicemi Recife, jehož účastníci, oděni v červeném, vykřikovali hesla na podporu levicového prezidenta Ignacia Luli da Silvy.

Protikatoličtí agitátoři všech odstínů argumentují: Vždyť křesťanství žádný mravní pokrok nepřineslo! Nadále prý platí slova Karla Havlíčka Borovského z jeho Křtu sv. Vladimíra, že po christianizaci lidu tak jako předtím „dobří lidé pracovali a ochlasti pili“. Na to platí jediná správná odpověď: Ano, je tomu tak. Kristus na rozdíl od gnostických herezí a novověkých ideologií nesliboval ráj na zemi – a to ani ve společnosti, kde budou všichni křesťany, jak přesvědčivě rozvádí ve svém díle De civitate Dei už sv. Augustin. Brání tomu realita dědičného hříchu, s níž je třeba vždycky počítat, lidská přirozenost je podle katolické nauky nakloněna spíše ke zlému než k dobrému.

Co se však v křesťanské společnosti ve starověku a středověku – v tzv. Christianitas – změnilo proti předchozímu pohanství, to byla celková duchovní atmosféra. Stalo se jasným, co je to ctnost a co hřích. Právě toto umožnilo pomalý, zato však trvalý mravní a kulturní růst, jenž starověké barbary postupně přetvářel v civilizované národy. K tomu ovšem bylo zapotřebí, aby stát oficiálně prohlásil, že jedině katolické křesťanství má nárok na pravdu, že pravda existuje pouze v Katolické církvi. Bez tohoto základního postulátu by se stal takový pokrok nemožným. Novověká společnost, jež tento oprávněný nárok katolického křesťanství popřela, se naopak ocitá ve stavu morálního a civilizačního rozkladu, kdy se vrací zpět k barbarským dobám.

Katolická církev musí hlásat pravdu za všech okolností a na každé téma. To se týká rovněž hříchů, včetně sodomie jasně odsouzené v Písmu sv. Tato povinnost je nezbytnou součástí péče o spásu duší, říká emeritní biskup diecéze Tyler v Texasu v USA mons. Joseph Strickland, protiprávně zbavený svého úřadu předchozím papežem Františkem.

„Písmo sv. odsuzuje pýchu, nespravedlnost a pohrdání chudými. Proroci to vyjadřují velice zřetelně. Písmo sv. ukazuje také Sodomu jako město, které odmítlo Boží plán lidské sexuality a upadlo do závažné nemravnosti,“ napsal tento pastýř v článku na portálu „LifeSiteNews“.

Více než 2 tisíce let Církev tomu dobře rozuměla. Až teprve dnes v této záležitosti převládlo veliké váhání. „Proč tak mnoho lidí v Církvi i na nejvyšších místech odmítá nazvat tento hřích pravým jménem a zastírá tuto skutečnost takovými slovy jako např. ‚pohostinnost‘, ‚doprovázení‘ apod.?“ ptá se tento hierarcha.

Připomenul, že trvalým elementem nauky Církve je nezměnitelnost morálního zákona, který je nezávislý na kultuře dané epochy. Církev vždycky hlásala, že manželství je svatým svazkem muže a ženy a každá forma sexuální aktivity mimo manželství je v rozporu s Božím plánem. „Nelze měnit tuto nauku, protože jsme ji nevynalezli. Pochází od Krista…“ tvrdí mons. Strickland a zároveň dodává, že věřící mají právo na celé Evangelium bez jakýchkoliv vynechávek. Církev mluví o hříších ne proto, poněvadž nenávidí hříšníky, ale naopak proto, že chce spásu lidských duší. Totéž přece činí i lékař, když pacienta informuje o strašlivé nemoci: nechce pacienta urazit, ale vyléčit jej.

Kdo by mohl o vztahu mezi Církví a judaismem vědět víc než židovští konvertité, kteří vyměnili synagogu za vinici Páně? Příběhy jejich obrácení odedávna přitahují pozornost. V 19. a 20. století přistupovali ke křtitelnici Židé významného společenského postavení, což bylo dobrým znamením, že staletý odpor tohoto lidu proti Evangeliu klesá. Nicméně než se projevily misijní úspěchy většího rozsahu, přišel z katolické strany „mezináboženský dialog“ a s ním též postoje relativizující potřebu přijetí Krista národem Starého zákona. To má zničující vliv právě na mnohé Židy ve 2. polovině 20. století, kteří by jinak rádi přijali křesťanství. Ještě před sto lety vypadala ale situace podstatně lépe.

19. a 20. století jsou svědky řady konverzí významných osob židovského národa. To ale neznamená, že předtím k tomu nedocházelo. Nepřátelé Církve často poukazují na „násilné křty“ ve středověku. Ty existovaly, nicméně papežové a biskupové je zakazovali. Přesto však máme z té doby řadu upřímných konverzí, kdy židovští novokřtěnci nejenže zavrhli judaismus, ale též veřejně potírali jeho bludy.

Takovou postavou byl např. Viktor von Karben – narozený v židovské diaspoře města Kolína nad Rýnem v 15. století. Ve věku 50 let přijal katolickou víru, nechal se pokřtít a stal se katolickým knězem. Z jeho pozůstalosti se zachovaly traktáty proti judaismu. Odpor svých soukmenovců proti Kristu považoval za jejich vinu před Bohem. O 4 století později však počet konvertitů z judaismu začal narůstat. Přispělo k tomu zrušení ghett, což vedlo k větším kontaktům mezi katolickým a židovským prostředím. Vzájemná izolace obou se zmenšovala.

Francouzský publicista Guillaume Gattermann, který je tradičním katolíkem (hlásí se k hnutí „Tradice, Rodina, Vlastnictví“), se zamýšlí ve své nejnovější knize nad tím, jestli nás čeká v dohledné budoucnosti pronásledování křesťanů a v jaké formě. Určité signály vidí v tom, že v jeho zemi vzletně nazývané „nejstarší dcerou Církve“ dochází k nárůstu devastace kostelů, ničení křížů a mariánských soch nebo soudních procesů o jejich odstranění, napadání katolické věrouky a morálky jako odporující právům člověka atd. Nejedná se už pouze o ojedinělé případy, nýbrž o fenomén masového hnutí. Ukazuje se podle něho, že ve francouzské populaci je hluboce zakořeněná nenávist vůči Bohu, Kristu a Církvi, jež trvá už minimálně od dob Francouzské revoluce a dnes nabývá opět širokých rozměrů. Totéž možno pozorovat i v jiných státech demokratického Západu.

Autor z toho vyvozuje, že každé krvavé pronásledování Církve předcházela nejprve mediálně vyvolaná psychóza protikřesťanské nenávisti. Vlády potom už jen plnily požadavky davu podle známého římského hesla „vox populi, vox dei“ (hlas lidu je hlas bohů). Náš článek si ale povšimne ještě dalších fenoménů. Když se totiž podíváme na krvavá pronásledování Církve v dějinách, najdeme vždycky jednoho společného jmenovatele. Tím je lidská svoboda, kterou prý Církev člověku bere. Při analýze, o jakou svobodu se jedná, však pokaždé zjistíme jedno: o svobodu hřešit. Už proroci ve Starém zákoně byli zabíjeni proto, poněvadž se nemínili smířit s obětmi izraelského lidu přinášenými pohanským modlám, které byly spojeny s opulentními hostinami a sexuálními orgiemi, čili s něčím velice příjemným a lákavým. Božského Spasitele odsoudili židovští předáci na smrt proto, poněvadž neakceptoval jejich „svobodu“ vyjídat chudé vdovy fingovanými dlouhými modlitbami, „svobodu“ dát nějaký dar chrámu, aby se nemuseli finančně postarat o své staré rodiče, „svobodu“ manželské rozluky v rozporu s ustanovením Božím atd. Tyto hříchy zajišťovaly pohodlný život. Kristus ho narušoval tím, že jim mluvil do svědomí, proto i navzdory evidentním velkým zázrakům Ho prohlásili falešným mesiášem a nechali ukřižovat. Sv. Jan Křtitel zase napadl „svobodu“ tetrarchy Heroda Antipy a Herodiady žít v cizoložství, proto svoji odvahu zaplatil životem.

www.katholisch.de je německým církevním webem majícím blízko k tamní biskupské konferenci. Zpráva, kterou 2. září toto médium publikovalo, však znamená nikoli už jen zjevnou herezi, na což jsme u našich západních sousedů žel dlouhou dobu zvyklí, nýbrž přímo rouhání jak vystřižené z nějaké ateistické brožury u nás za komunistické éry. Je to tak otřesné, že jsme se rozhodli tento malý článek v českém překladu raději vůbec nepublikovat.

Oč jde? Vědci a teologové Simone a Claudia Paganiniovi prý zkoumali biblické postavy a jejich psychické poruchy a abnormality. Zjistili několik věcí – mimo jiné údajně i v případě Ježíše Krista. Podle nich se mnoho biblických postav vyznačuje psychologickými abnormalitami od deprese až po narcistické sklony (Mojžíš, Job).

„Psychickými abnormalitami“ trpěl podle obou autorů i samotný Ježíš. Píšou o Něm, že Bible ho popisuje „jako osobu se sklonem k alkoholu“. A jeho reakce v jeruzalémském chrámu, kdy bičem z něj vyhnal obchodníky s dobytkem, prý „naznačuje poruchu kontroly emocí“.

Největším skandálem je tady ale nikoli to, že uvedení „vědci a teologové“ se rouhají Kristu způsobem, který by možná podle světských zákonů i naplnil skutkovou podstatu urážku náboženského cítění věřících, ale to, že katolické médium, které se těší důvěře Německé biskupské konference, uveřejnilo tento takřka žumpovní výplod, aniž k tomu zaujalo jakékoliv stanovisko.

Ve farnosti sv. Martina v italském městě Como na severu země proběhl 20. srpna pohřeb… buddhistky. Se ženou vyznávající falešný kult se přímo v chrámu loučili jiní buddhisté zpěvem manter od ambonu. Farář… velebil Buddhu.

Jednalo se o zesnulou 59letou Martu Pezzatiovou, která vyznávala buddhismus. Rodina si přála pohřeb v katolickém kostele. Přišli i 2 její souvěrci, kteří od ambonu zazpívali buddhistické mantry. Na místě byl přítomen též místní farář P. Giusto Della Valle. Jak informuje portál „La Nuova Bussola Quotidiana“, tento kněz je dobře známý svou angažovaností ve věci migrantů.

P. Della Valle měl na sobě liturgický oděv stejně jako další duchovní přítomný na pohřbu. Obřady ale netvořily mše svatá nebo pohřební rituál používaný v Katolické církvi, nýbrž jakási forma quasi duchovního rozloučení se zemřelou. Buddhisté si zvolili právě tento kostel, neboť již dříve spolupracovali s jeho farářem. Ten ve své promluvě ocenil charitativní aktivitu zesnulé a řekl, že hledala Boha „na všech možných cestách“, až Ho nalezla „v Buddhovi, v Osvíceném, který po staletí svítil na cestu tak mnoha lidem“. Dále tento kněz přesvědčoval přítomné, jak je důležité ponořit se „až ke kořenům své existence“.

Celou událost nutno kvalifikovat jako herezi náboženského indiferentismu. Vyvolává to dojem, že je zcela bez významu, jestli někdo vyznává katolické náboženství nebo buddhismus, protože „všechny cesty vedou k Bohu“. Takový postoj papežové mnohokrát odsuzovali jako závažný věroučný blud. Spása, jak učí Katolická církev, je možná pouze skrze Ježíše Krista v Katolické církvi. Jak napsal citovaný italský portál, ze strany správy diecéze neexistuje dosud žádná reakce.