Politická spolupráce papeže Františka (předchozího, pozn. překl.) s komunistickou Čínou nachází bezprostřední precedens ve strategii východní politiky Jana XXIII. a Pavla VI. V minulosti, stejně jako dnes, Ostpolitik měla své odpůrce, kteří si zaslouží vzpomínku. Jedním z nich byl slovenský biskup Pavol Hnilica (1926–2006). Chtěl bych připomenout jeho postavu na základě osobních setkání a detailního studia. Nedávno vyšla na toto téma práce prof. Emilie Hrabovcové, které chci poděkovat za zpřístupnění rukopisu.

V šedesátých letech minulého století, kdy vatikánská diplomacie začala uvádět do života Ostpolitik, v Československu – podobně jako dnes v Číně – existovaly dvě církve. Jednou z nich byla „vlastenecká“ církev, reprezentovaná kněžími podřizujícími se komunistickému režimu, druhou potom tzv. „podzemní“ církev, věrná Římu a jeho Magisteriu. Pavol Hnilica, pocházející z Unatinu u Bratislavy, byl po vstupu do jezuitského řádu tajně r. 1950 vysvěcen na kněze a o rok později na biskupa tehdejším biskupem Rožňavy mons. Robertem Pobožným. Díky svému biskupskému svěcení mohl potom sám vysvětit 27letého Jána Chryzostoma Korce (1924–2015), biskupa (a pozdějšího kardinála), který po 9 letech tajné kněžské pastorace byl uvězněn a odsouzen ke 12 letům vězení.

V prosinci r. 1951, kdy biskup Hnilica musel kvůli své bezpečnosti emigrovat do Říma, papež Pius XII. plně schválil tento způsob činnosti Církve v Československu, potvrdil platnost tajných svěcení a odmítl jakoukoliv dohodu s komunistickým režimem. V rozhlasovém poselství 23. prosince r. 1956 tento papež řekl o eventualitě dialogu s komunismem: „O čem budeme spolu hovořit, když nemáme společný jazyk. Jak je možné setkat se na mimoběžných cestách, kdy jedna strana tvrdošíjně odmítá absolutní hodnoty a popírá je? Je vůbec za této situace nějaká koexistence možná?“

Francouzský učeň oboru zahradnictví Maël Le Lagadec vlastnoručně vytesal 35 kg těžký kříž a nesl ho na nejvyšší vrchol Pyrenejí ve Španělsku, kde neznámí pachatelé ten předchozí, který tam stál již dlouhá léta (od r. 1951), zničili.

Původní kříž na vrcholu hory Pico de Aneto (3404 m), vystavený všem změnám počasí, potřeboval již důkladnou změnu. K ní se přistoupilo r. 2025, kdy byl zhotoven nový, kovový. Vrtulník jej dopravil na původní místo a kříž se stal znovu viditelným ze široka daleka. Jenomže krátce nato ho zničili neznámí pachatelé. Ti vystoupili až nahoru, kříž odmontovali a vhodili do propasti. Tento rouhačský čin otřásl věřícími i všemi slušnými lidmi na obou stranách hranic – ve Španělsku i ve Francii. Zvláštní pobouření vyvolal mezi horolezci, kteří pokládají kříž na nejvyšší hoře Pyrenejí za symbol ochrany pro sebe, když stoupají na vrchol a hrozí jim nebezpečí pádu a smrti. Španělská policie zvaná Guardia Civil zahájila vyšetřování se záměrem identifikovat pachatele a postavit je před soud. Zatím bezvýsledně.

Na tento odporný skutek reagoval mladý 18letý katolík Maël Le Lagadec, zahradnický učeň z francouzského Montaubanu tím, že ve vší tichosti zcela sám vytesal vlastnoručně nový kříž z ořechového dřeva. A nejen to. Rozhodl se také svůj výrobek osobně dopravit až na místo. Doprovázen jedním přítelem vynesl tento 35kg těžký kříž až na vrchol Pika de Aneto. Oba mládenci vyrazili v noci, aby se vyhnuli nežádoucí pozornosti. Celá jejich operace trvala 14 hodin.

Katolická církev vytvořila během své požehnané existence kulturní památky nedozírné ceny: architektonické, malířské, sochařské, literární… Nikdy se nebránila zpřístupnit je i nekatolické veřejnosti, pokud projevila upřímný zájem o jejich uměleckou hodnotu. Už na přelomu 19. a 20. století, kdy se poprvé objevil turistický ruch, sloužili zájemcům o umělecké skvosty bez ohledu na vyznání kvalifikovaní průvodci v katedrálách i v dalších chrámech, kněží, řeholníci i laici.

Vždycky ale bylo jasné, že kostel není totéž co hrad, zámek nebo muzeum. Je to především svatyně, kde se přináší oběť samotnému Bohu – a tento aspekt museli respektovat i její nekatoličtí návštěvníci. Prohlídka chrámu se stala skvělou příležitostí k evangelizaci a ke katechezi. Schopný průvodce dokázal vždy při výkladu u krucifixu nebo obrazu Matky Boží vysvětlit, čemu Katolická církev věří a učí.

Pokud by Noc kostelů, kdy se chrámy otevírají k bezplatné prohlídce pro veřejnost, byla takto pojata, potom nic proti. Jenže obávám se, že tak tomu není. Nepokoj budí zejména fakt, že každoročně v den, kdy celá akce ve večerních hodinách započne, se u nás v Brně zruší všechny večerní mše. Už toto je špatně. Chrám je přece místem kultu, kde se sám Bohočlověk při liturgii obětuje a tak sesílá na nás i na celý svět mohutné proudy milostí. Logicky by snad toto mělo mít absolutní přednost před turistickou prohlídkou, nebo snad ne? Ta může klidně počkat až po liturgii, co tomu brání?

V německém Wuerzburgu proběhl tradičně jako každý rok Katolický sjezd (Katholikkentag). Jde o největší katolickou slavnost v zemi. Tentokrát ale byla „posvěcena“ pobožností v duchu LGBT.

Katholikentag je neobyčejně populární. Během několika dní probíhaji tradičně četné diskuse, prezentace, setkání atd. Přijíždějí biskupové z celé země i ze zahraničí, hlavně z Říma. Letos byl mezi nimi i kardinál Mario Grech, šéf vatikánského sekretariátu Synodu o synodalitě. Účastnili se také kancléř Friedrich Merz a prezident Frank-Walter Steinmeier.

V kostele otců augustiniánů – nota bene z tohoto řádu pochází i papež Lev XIV. – byla při této příležitosti zorganizována pobožnost LGBT za účasti cca 200 osob. Ve středu se nacházel stůl pokrytý duhovou vlajkou označenou jako „prapor pokroku“. Ten zahrnuje kromě lesbických, gejovských, bisexuálních a transsexuálních center také transgenderové osoby, rasové menšiny a lidi nakažené virem HIV. Jak sdělili organizátoři, do nedávna ještě pobožnosti LGBT probíhaly „na okraji“ oficiální církevních setkání v Německu. Teď ale – jak říkají – už se konají v samotném centru slavností.

Podle oficiálního portálu Katolické církve v Německu Katholisch.de v průběhu pobožnosti LGBT si účastníci dodávali navzájem „odvahu“, vyjadřovali podporu jeden druhému a „vzájemně si žehnali“. Chtěli tím prý vyjádřit „bezpodmínečné uznání lidské důstojnosti v Církvi a ve společnosti nezávisle na pohlaví, sexualitě a stylu života“.

Duch svatý je tvůrcem a vůdcem celého duchovního života. Bez Něho není duchovní život vůbec možný, je Jeho dílem. Po dvou tisíciletích bohužel mnozí věřící dospěli až tam, že žijí prakticky bez Něho, že by mohli říci, co řeklo oněch dvanáct mužů v Efesu svatému Pavlovi: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch svatý“ (Sk 19,2). Nebo nevědí, co si s Ním počít.

Duch Svatý a Pán Ježíš

Jaký vztah měl Pán Ježíš jako člověk k Duchu svatému? Ve Starém zákoně byl Ježíš předpovídán a očekáván jako Mesiáš (tj. v řeckém překladu Kristus, česky Pomazaný). Je to obrazný název. Znamená to: posvěcený Duchem svatým (Iz 61,1; Lk 4,18). Otec poslal svého Syna a seslal na něj Ducha Svatého. Tak ho představil při jeho křtu, když na něj sestoupil Duch Svatý v podobě holubice (Lk 3,22).

Z Ducha Svatého byl Ježíš počat. Duch Svatý Jej utvořil v lůně Panny Marie, jak se modlíme v litaniích: „Srdce Ježíšovo, utvořené Duchem Svatým v lůně panenské matky.“ Vedl jej po celý život. Hned po Ježíšově početí vnukl Jeho matce, aby navštívila Alžbětu, a tu osvítil, že poznala, kdo k ní přišel. „Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem…“ (Lk 1,41n). A po jeho narození osvítil stařičkého Simeona v Jeruzalémě: „Byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.“ A tehdy „z vnuknutí Ducha přišel do chrámu“ (Lk 2,25–27) a osvícen Duchem Svatým vyslovil proroctví o Ježíšovi a Marii.

Vatikánský generální sekretariát biskupského synodu publikoval před více než týdnem nejnovější tzv. Synodální raport. Týká se homosexualismu a předkládá přímo paličskou perspektivu v tomto bodě. Jedná se o závěry jedné ze synodálních studijních komisí, označené číslem 9. Tyto komise zřídil během svého pontifikátu ještě papež František za účelem uskutečnění důkladné reformy Církve, samozřejmě v neomodernistickém duchu. Jejich postuláty by měly být předloženy na podzim r. 2028 celocírkevnímu shromáždění biskupů, kněží a laiků, kde má být na programu komplexní reforma Církve.

Komise č. 9 se měla zabývat „obtížnými doktrinálními, morálními a pastoračními problémy“. Výsledkem je, že většina textu uvedeného dokumentu se týká – homosexualismu. Raport uvádí příběhy dvou mužů žijících v homosexuálních vztazích. První je z Portugalska, kde 40letý muž žije sexuálně s jiným již 20 let a tvrdí, že prý Ježíš Kristus jeho homosexuální soužití akceptuje, neboť „různorodost je charakteristikou stvoření“. Díky tomu, že je homosexuálem, se prý může více věnovat práci pro společnost, neboť není vázán péčí o vlastní děti. Druhý příběh pochází z USA. Tento muž se prohlašuje za „gejovského katolíka“ a svou jednopohlavní orientaci pokládá za „dar od Pána Boha“. Odvolává se přitom na dokument „Fiducia Supplicans“ prefekta Dikasteria pro nauku víry kardinála Fernándeze z r. 2023, umožňující žehnat homosexuálním párům, a na výroky papeže Františka. Stěžuje si na údajnou „homofobii“ v Církvi a ostře kritizuje hnutí Courage, sdružující homosexuály usilující zbavit se své orientace pomocí konverzní terapie, které má podporu amerického episkopátu.