Pohanství dobro, křesťanství zlo?
Český básník Josef Svatopluk Machar na počátku 20. stol. vydal dvě básnické sbírky: „V záři helénského slunce“ a druhou pod titulem „Jed z Judey“. Snadno každý uhodne, že „helénské slunce“ je pohanství a antické myšlení, zatímco „jed z Judey“ křesťanství. Machar velebí řeckořímské pohanství za jeho údajnou výchovu ke statečnosti a hrdinství, zatímco křesťanství vedlo prý ke zbabělosti a falešnému soucitu. Zároveň Machar obviňuje křesťany, že prý zničili vyspělou kulturu a civilizaci antiky. Tyto výtky vznesl vůči křesťanství, zvláště vůči Katolické církvi, už v 19. stol. německý filozof Friedrich Nietzche. Jeho argumenty převzal i hlavní ideolog nacismu Alfred Rosenberg do své knihy „Mýtus 20. století“. Dnes, v době systematicky vzrůstajících útoků na Církev se setkáváme s podobnými tezemi stále častěji. Historikové Christopher Knight a Robert Lomas v knize „Druhý Mesiáš“, vydané r. 2001, píší: „Vznik pořímštělé křesťanské éry znamená počátek temného věku, období západních dějin, kdy zhasla světla nad veškerou vzdělaností a poznání nahradila pověra.“
Byla pohanská antika dobrodiním pro lidstvo?
Nepochybně si ceníme výdobytků řeckořímské kultury, především filozofie, dramat, literatury a sochařství. Obdivovatelé antiky však rádi zapomínají, že to byla právě Církev, kdo uchoval a zpřístupnil všechno to hodnotné z řeckořímské civilizace dnešním generacím. Co bychom věděli o Platonovi, Tacitovi, Vergiliovi nebo Ovidiovi, kdyby jejich díla neopisovali benediktinští mnichové v klášterech? Kam bychom se chodili dívat na sochy antických bohů, na díla Myrona a Feidiase, kdyby je papežové a jiní církevní hodnostáři neshromažďovali ve svých sbírkách? Odkud bychom znali dramata Sofoklova, Aischylova nebo Aristofanova, kdyby je neprovozovaly na veřejnosti děti z církevních škol?