Tato provokativní otázka může snad vyvolat u některého čtenáře dojem, že fandím komunismu. Mohu jej ujistit, že je absolutně na omylu. Komunismus mi vzal téměř dvacet let tvůrčího života, kdy jsem nemohl veřejně realizovat hřivnu, kterou mi Pán dal. Režim rudé hvězdy mi připravil pronásledování z náboženských důvodů, výslechy na StB a další „radovánky“, nemám tedy nejmenší důvod, abych ho chválil. Nicméně podívám-li se na celou problematiku pod zorným úhlem katolické víry v naší populaci, tak musím – ať už chci nebo nechci – konstatovat, že polistopadová éra měla pro ni horší důsledky než 40 let komunismu.

Jde o jeden z paradoxů dějin. Za komunistické éry si Církev nesměla ani špitnout. Biskupové byli ve vězení nebo v internaci, většina stolců zůstala neobsazena, všechny kláštery zlikvidovány, minimálně třetina duchovenstva prošla Jáchymovem, Leopoldovem či dalšími „rekreačními“ zařízeními „nejspravedlivějšího“ společenského řádu. Oběti života pro Krista přinesli číhošťský farář P. Josef Toufar a tři kněží z tzv. kauzy Babice: Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil. Nad kněžími činnými v pastoraci visel jako Damoklův meč tzv. státní souhlas k výkonu povolání, který mohl příslušný církevní tajemník kdykoliv bez udání důvodů odejmout. Tento osud potkal především ty duchovní, již pracovali aktivně s mládeží nebo měli pastorační úspěchy. Museli odejít do občanského povolání, nejčastěji jako pomocní dělníci do továren či na stavby. Církev směla pouze pořádat běžné bohoslužby a vysluhovat svátostmi, jakákoliv jiná aktivita byla trestným činem podle „mařeny“, tj. paragrafu o „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Formaci budoucího kléru sloužila pouze státem přísně kontrolovaná teologická fakulta v Litoměřicích (na Slovensku v Bratislavě) se stanoveným limitem přihlášek, který nesměl být překročen. O „vhodnosti“ přihlášených adeptů rozhodovali opět komunističtí tajemníci.

Zjišťuji při osobních rozhovorech se čtenáři nebo i z jejich emailů, že bude třeba poněkud objasnit rozdíl mezi Božím zjevením a tzv. soukromými zjeveními, neboť se zdá, že někteří kladou nějaké soukromé zjevení, k němuž mají hluboký vztah, výše než Boží zjevení. Většinou to není úmyslné, spíše spontánní a podvědomé.

Nejprve tedy: Co je to Boží zjevení? Jde o neomylnou pravdu, že Bůh se v dějinách zjevoval vyvolenému izraelskému národu, což vyvrcholilo v Božím Synu Ježíši Kristu. Toto zjevení Bohočlověka, potažmo trojjediného Boha, již nebylo omezeno pouze na židovský národ, ale určeno všem lidem. Katolická církev, kterou Pán založil, má poslání obsah tohoto zjevení, jímž je radostná zvěst o spáse pro všechny lidi, kteří o ni stojí, hlásat všem národům a generacím až do konce světa. Prameny tohoto Božího zjevení jsou dva: Písmo sv. a posvátná Tradice (tj. neomylná nauka Církve). Boží zjevení skončilo smrtí posledního z apoštolů, tzn. sv. Jana někdy kolem roku 100. Žádné další Boží zjevení až do druhého příchodu Ježíše Krista už nebude, On sám to několikrát podle evangelií řekl.

To ale neznamená, že Bůh se úplně a definitivně odmlčel. V dějinách se zjevoval buď jako Boží Syn nebo prostřednictvím Panny Marie nebo nějakého světce řadě omilostněných duší, jimž dopřál kontakt s nadpřirozeným světem skrze různá vidění. Ta ale byla určena nikoli světu, nýbrž pouze těmto osobám, které samozřejmě mohly obsah toho, co jim bylo zjeveno, šířit. Právě v tom spočívá rozdíl mezi Božím a tzv. soukromým zjevením. Při Božím zjevení byl Kristus během svého pozemského života viditelný všem, kteří se nacházeli v Jeho blízkosti, všichni Ho mohli nejen vidět, nýbrž i slyšet, proto ten termín „Boží zjevení“ ve významu veřejného zjevení. U tzv. soukromého zjevení se ale jedná pouze o ukázání se a sdělení nějakého poselství jednomu člověku nebo několika málo lidem.

Jedna škola v italské Veroně má schody v barvách LGBT, obdařené navíc citáty zahrnujícími výzvy k toleranci homosexuálů. Když po nich jeden ze studentů odmítl vystoupat, dostal trest od vedení školy.

LGBT barvy na schody škola pořídila v rámci tzv. Mezinárodního dne proti homofobii, čímž chtěla vyjádřit podporu této komunitě. Nadto je nechala napsat formulacemi podporujícími LGBT.

Jeden ze studentů kategoricky odmítal po těchto schodech chodit, neboť to vnímal jako vyjadřování podpory LGBT ze své strany. Používal schody jiné, nenatřené. To vše do okamžiku, než mu jeden z učitelů nařídil použít schody duhové, tak jako ostatní ze třídy.

Třináctiletý hoch to vyřešil po svém – vysoukal se nahoru tím způsobem, že se držel zábradlí a nohy kladl tak, aby se ani nedotkl duhového schodu s nápisy oslavujícími LGBT.

Učitel ho obratem nahlásil v ředitelně a na druhý den čekal hocha disciplinární trest. Rodičům byl odůvodněn tím, že jejich syn „ohrožoval své bezpečí“. V dopise kurátorovi osvěty ředitel přidal doušku o tom, že mladíkovo chování bylo „homofobní“ a že již dříve bojkotoval školou zaváděné programy propagující rovnost a toleranci vůči homosexuálům.

Chlapcovi rodiče se obrátili na ministra školství G. Valditara se stížností za porušení práv jejich syna a vnucování ideologie LGBT ve škole.

Za komunistické éry se vykládal vtip: Jaký je rozdíl mezi polským a českým psem? Ten, že polský se k nám utíká nažrat, a český do Polska si zaštěkat. Ano, tato anekdota skutečně vystihovala realitu. V Polsku takřka po celou komunistickou éru se občané potýkali s nedostatkem základních potravin v obchodech, proto jezdili v hojném počtu nakupovat k nám, kde trh byl zásoben podstatně líp. A to druhé se týkalo především českých, moravských i slovenských katolíků. V Polsku díky masovému katolicismu si komunistický režim nedovolil vůči Církvi uplatnit ty represe jako u nás. Proto jsme tam často jezdívali, učili se polsky, abychom mohli kupovat tamní katolickou literaturu, která na rozdíl od nás vycházela v hromadném nákladu, a přivážet katolický tisk nezávislý na vládě dostupný nejen v tamních chrámech, ale i v trafikách. Žasli jsme nad tím, že v zemi se stejnými komunistickými pořádky jako u nás mohou existovat též základní a střední katolické školy, v Lublinu dokonce i katolická univerzita. Církev mohla pořádat velkolepé náboženské akce na veřejnosti včetně průvodů Božího Těla ve velkých městech prakticky bez omezení.

Dnes ale po rozpadu sovětského systému se málem situace obrací. Občané ČR jezdí masově nakupovat potraviny do Polska, protože je to přijde levněji – a polští věrní katolíci, bude-li současný politický vývoj v jejich zemi pokračovat, kdoví jestli se nakonec někteří z nich nepřestěhují k nám, kde si liberální vlády katolíků vzhledem k jejich malému počtu příliš nevšímají (zatím).

Pokud nepočítáme tzv. svatá mláďátka, oběti Herodova vraždění z dob Kristových, tak děti z Fatimy jsou nejmladšími svatými Církve. Obě zemřely v Pánu ještě v dětském věku. „Církev touží postavit na svícen tyto dvě svíce, které Bůh zapálil, aby osvítil lidstvo v hodině temnoty a nepokoje“ – řekl papež Jan Pavel II. 13. května r. 2000, když je prohlásil blahoslavenými. Uzdravenou osobu, díky níž tito sourozenci byli oficiálně pozdviženi ke cti oltáře, byl malý chlapec – jen trochu menší než oni…

Dítě visící nad propastí, které se pokouší vzít útokem parapet okna nebo zábradlí balkonu – odkud to známe? Jestli máte děti, tak jste to možná někdy zažili nebo se vám to zdálo v hrozných snech. Právě toto se stalo brazilským manželům Joãovi Batistovi a Lucilii Yurii. Večer 3. března r. 2013 kolem 20. hodiny jejich pětiletý syn Lucas si hrál s mladší sestrou Eduardou v domě svého dědečka ve městě Juranda, ležícím v severovýchodní Brazílii.

Co ho to napadlo přiblížit se nebezpečně blízko k oknu? Nevíme. Jeho hrátky dopadly tím nejhorším způsobem. Spadl. Okno se naneštěstí nacházelo šest a půl metru nad zemí a přímo nad betonem. Nárazem na tvrdou zemi si chlapec poškodil lebku a část mozkové tkáně vyhryzla ven. Ztratil vědomí, odvezla ho záchranka. Jeho stav byl kritický, ambulance v Jurandě ho odeslala do nemocnice v Campo Mourao. Při převozu mu dvakrát přestalo bít srdce. Lékaři mu dávali minimální šance na přežití – prakticky téměř žádné.

Při výuce cizích jazyků se učíme dialogy. Většinou jde o nějaké jednoduché texty, něco ve stylu, zda půjdeme sáňkovat či lyžovat nebo co uvaříme k obědu. To byly takové normální dialogy. Nekonfliktní a pohodové. Jak je to ale mezi některými katolíky?

„Voni nejsou ochotni vést dialog,“ slýchávám občas od zarytých liberálů a modernistů. Kdo „voni“? No přece „tradiční“ katolíci a konzervativci obecně. Stále stejné argumenty, či spíše pseudoargumenty, jakési „mantry“ jsou opakovány se značnou sveřepostí, jako by to ti lidé měli natrénované.

Při pokusu o dialog s těmito lidmi si kladu otázku: O co jim vlastně jde? O dialog rozhodně ne! Jen o více či méně propracovanou manipulaci. Primárně chtějí „těm druhým“ vnutit „jediný správný názor“ pod rouškou dialogu, tolerance, lásky a milosrdenství. Oni jsou mazaní. Kdyby řekli rovnou, že chtějí protlačit modernismus a zaříznout tradici, to by i méně bystří snadno prokoukli. Proto postupují vychytrale. Tvrdí, že by se diskutovat mělo. Tím je ale jejich ochota k dialogu vyčerpaná. Zpravidla nepustí nikoho ke slovu a pokus o dialog se mění v mistrovství republiky ve skoku do řeči.

Dozvíme se zpravidla o touze po jednotě křesťanů. Kdo z nás by si to nepřál? Jenže… modernisté si pod tím představují bezvýhradné přijetí modernismu, účast výhradně na „NOMáckých“ mších s tolerancí ke všem excesům, se všemi těmi kreativními nápady, jak mši „vylepšit“ – třeba proměňovat ve vodě na nafukovací matraci. Někteří se spokojí „jen“ s „hospodskou“ mší, zapojením psa coby „ministranta“ a nepohrdnou ani kazateli z jiných náboženství.