Božský Spasitel opravdu vstal z mrtvých! Tato radost, sdílená všemi věřícími křesťany světa, vychází z nejprůkaznější historické události dějin starověku.
Přesto se ale dozvídáme z knih kardinála Waltra Kaspera a dalších neomodernistických teologů, že prý Zmrtvýchvstání Pána historickou událostí není. Proč? Prý „u toho nikdo nebyl“, tj. u vlastního vzkříšení mrtvého Ježíše z hrobu. Jenže toto konstatování postrádá logiku právě tak, jako kdyby někdo odmítl uznat sebevraždu egyptské královny Kleopatry ve starověku za „historickou událost“. U tohoto aktu (nechala se uštknout hadem) přece také nikdo jiný nebyl. Existovaly však jasné indicie: mrtvé tělo se známkami otrávení hadím jedem. A když se přeneseme do moderních dějin, tak sebevraždu Adolfa Hitlera a Ewy Braunové taky nikdo nezpochybňuje jako historickou událost, přestože u ní rovněž „nikdo jiný nebyl“. Zastřelené tělo diktátora a mrtvola Braunové otrávené kyanidem však byly dostatečnými důkazy, stejně tak v případě manželů Goebbelsových, kteří spáchali sebevraždu podobným způsobem.
Zmrtvýchvstání Kristovo je doloženo jednoznačnými indiciemi: prázdným hrobem a stovkami svědků, kteří se s Pánem po Vzkříšení osobně setkali. Nebyli to pouze apoštolé, učedníci a zbožné ženy, které Ho doprovázely, nýbrž i více než 500 osob pohromadě, jimž se najednou zjevil, jak píše sv. Pavel v 1 Kor (15,3–7). Existenci prázdného hrobu si netroufli zpochybnit ani ti největší Kristovi nepřátelé.
„Ježíš nebude nikdy překonán!“ Hádejte, milí čtenáři, kdo pronesl tento patetický výrok. Katolický biskup? Misionář? Teolog? Mučedník pro Krista? Nikoliv, byl to Ernest Renan, bojovný francouzský antiklerikál 19. století, který se netajil svým záměrem zlikvidovat Katolickou církev. Nepředstavoval mezi svými souputníky žádnou výjimku. I náš T. G. Masaryk, velký nepřítel katolicismu, umísťuje na konci svého spisu „Světová revoluce“ nadšený výkřik: „Ježíš, ne Caesar!“
Málokdo z odpůrců křesťanství na Ježíše plive (to se dá těžko, byl bez jakéhokoliv osobního hříchu), všichni osvícenci, marxisté i současní genderističtí neomarxisté, existencionalisté, liberálové, zednáři a další esa protikatolického boje – pokud přímo nepopírají Kristovu historickou existenci (tím by se dnes ale z vědeckého hlediska znemožnili), tak ho vychvalují jako velkého filozofa, lidového proroka a náboženského reformátora, kterého pro jeho odvážnou kritiku tehdejšího náboženského establishmentu poslal židovský sanhedrin na smrt.
Má to však jeden háček. Takový Ježíš nikdy neexistoval, Ježíš – pouhý člověk není historickou osobností. Tou je Ježíš-Bohočlověk, Vykupitel a Spasitel světa. Toho ovšem odpůrci zjevené pravdy odmítají stejně hněvivě jako tenkrát židovský sanhedrin v čele s Kaifášem, tento Ježíš jim dnes překáží stejně jako tenkrát. Ježíš filozof a náboženský reformátor jim nevadí, takových zná historie víc, on je pouze jedním z nich. Ježíš tohoto typu je k ničemu nezavazuje, je to člověk podrobený omylům tak jako všichni.
Britský filosof a hudebník Roger Scruton v knize The Face of God (Tvář Boha), která vyšla v roce 2012 v rámci projektu Gifford Lectures, hovoří o „znetvoření“ chrámů a jiných budov, k němuž dochází, když se lidské proporce, kulturní souvislosti a bohatství krásy vymění za prázdnotu, bezbarvost, strojovost, neosobnost. Jeho argumentace je fascinující; v tomto krátkém článku ji nemohu podrobně zachytit, ale knihu, která patří k nejvíce strhujícím dílům, jaká jsem četl za dlouhou dobu, vřele doporučuji. Scruton se zabývá obrazoboreckým elánem, který vládne už zhruba sto let:
„Nájezdníci a obrazoborci, které nic neuráží víc než bohové nepřátel, nejdřív ze všeho zničí posvátná místa. Přitom je třeba připustit, že většina destrukcí našeho prostředí je dnes úmyslná. Je to výsledek cíleného útoku na staré a opovrhované formy pokoje. Existují totiž dva obecné přístupy k budování: usazení a rozklad. Když se někde usadíme, často svůj život přizpůsobíme již existujícímu a posvěcenému vzorci, snažíme se převzít řád, který stanovili ti, kdo přišli před námi, a ctít duch místa. Jak v jednom významném eseji [„Bauen Wohnen Denken“] zdůrazňuje Heidegger, stavět v tomto smyslu znamená bydlet. Obrazoborec se však snaží nahradit staré bohy novými, zbavit krajinu kouzla a poznamenat místo stopami svého vzdoru. Tento obrazoborecký duch je patrný v mnoha moderních projektech – nejen na bezvýrazných fasádách nových typů budov, ale i v deprimujících, vtíravých polích větrných elektráren, které požírají krajinu, nebo v postmoderních nevzhlednostech úmyslně vsazených do zabydlených městských plánů architekty, jako jsou Daniel Libeskind a Thom Mayne.
„Ďábel je. Kdo to neví, nerozumí světové politice a světovým dějinám.“ Tato hluboce pravdivá slova známého švýcarského kazatele z doby druhé světové války preláta Roberta Maedera jsou potvrzena i výroky Božského Spasitele, který mnohokrát během své veřejné činnosti mluvil o pekle a démonech, sám je také z lidí vyháněl.
Satan se hned na počátku Kristova vystoupení snažil odradit jej od Jeho vykupitelského poslání, proto pokoušel Pána na poušti. Těsně před svým zatčením říká Spasitel Petrovi: „Hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici…“ (Luk 22,31). Nemáme sice v evangeliích bezprostřední zprávu, že by ďábel přímo v Getsemanské zahradě, když se Pán modlil, na Něho útočil, nicméně křesťanská literatura od prvopočátku o tom píše. Toto přesvědčení je potvrzeno i vizionáři, mimo jiné i bl. Annou Kateřinou Emerichovou. Režisér Mel Gibson ve svém filmu „Umučení Ježíše Krista“ toto mistrovsky ztvárnil postavou satana, jenž Kristu v Getsemanské zahradě neustále našeptává, že Jeho vykupitelská smrt na kříži ve snaze zachránit lidstvo pro věčnost je marná, ukazuje mu všechny možné zločiny a neřesti, jichž se bude člověk dopouštět a chlubí se, že on, vládce temnot, stejně bude pánem a lidé půjdou raději za ním do pekla než k Bohu do nebe.
Ďábel tak mluvil proto, poněvadž už byl poražen.
USA – Článek o postojích těchto dvou amerických političek odvolávajících se na Boha možná dá vzpomenout na nějaké středověké exemplum předkládané posluchačům či čtenářům k úvaze. Nabízí se řečnická otázka vypůjčená z evangelního podobenství, která z těchto žen plní Otcovu vůli, aniž bychom se museli bát, že tu druhou soudíme.
První z této dvojice je i u nás dobře a zároveň nechvalně známá Nancy Pelosiová. Tato předsedkyně Sněmovny reprezentantů patří v americké politice k nejhlasitějším zastánkyním a propagátorkám vražd nenarozených dětí, přestože o sobě při každé příležitosti hovoří jako o katoličce. Skutečnost, že jde o hřích, ji přitom nijak nevyvádí z rovnováhy, naopak se ve svém boji za „práva žen“ utíká k protiútokům na adresu pro life aktivistů, používajíc přitom naprosto zcestné argumenty, když jejich úsilí označuje za hříšné.
Čtenáři patrně vědí, že sanfranciský arcibiskup Salvatore Cordileone zakázal Nancy Pelosiové vzhledem k jejím postojům a aktivitám přistupovat ke svatému přijímání a vyzval ji k pokání. Zákaz ostentativně dlouhý čas přestupovala a výzvu nereflektovala. Zpráva o zákazu patrně nedorazila do Říma, jinak by se totiž vloni v červnu nemohlo stát, že přijala svátostného Krista přímo ve Svatopetrské bazilice při papežské mši, jak referovala média.
Zastání našla Pelosiová, nepočítáme-li propotratové a LGBT kruhy, u mnoha tzv.
Cisterciácký klášter v rakouském Heiligenkreuzu pořádá od dubna tohoto roku po celém Rakousku představení muzikálu „Pauline“. Pojednává o zakladatelce Živého růžence v 19. století blahoslavené Paulině Marii Jaricotové a jeho autorkou je spisovatelka a hudební skladatelka Birgit Minichmayrová. Poprvé bude předveden 15. dubna v městském sále města Vöcklabruck, poté budou následovat další představení až do října včetně Vídně a dalších velkých měst Rakouska.
Sv. farář arský Jean Baptiste Vianney se jednou vyjádřil: „Znám osobu, která nese těžký kříž s velkou láskou.“ Tím měl na mysli právě zakladatelku Společenství živého růžence bl. Paulinu Jaricotovou, obdivuhodnou ženu 19. století, kterou r. 2012 sekretář vatikánské Kongregace pro evangelizaci národů mons. Savio Hon Tai Fai u příležitosti 150. výročí úmrtí přirovnal k biblickému Davidovi zápasícímu s Goliášem. Tímto obrem a zároveň symbolem zla je podle onoho hodnostáře osvícenská Velká francouzská revoluce a její dědictví, s nímž tato Kristova vyznavačka musela celý život bojovat. Pocházela z francouzského Lyonu, kde se narodila 22.7.1799. Její rodiče Antoine a Joanna patřili k dobře situovaným měšťanům, vlastnícím tkalcovskou manufakturu a několik obchodů. Byli velmi zbožní, před revolucí r. 1789 finančně podporovali řadu církevních institucí, hlavně klášterů. Během revolučního běsnění let 1789–1799, kdy katolická víra byla postavena mimo zákon, se mohli účastnit mše svaté pouze tajně, ve svém domě přijímali a ukrývali katolické kněze, jimž hrozila poprava.
Britská rozhlasová stanice BBC vysílala rozhovor s kardinálem Arthurem Rochem, prefektem vatikánské kongregace pro liturgii, který je anglické národnosti. Otázky se týkaly hlavně tradiční liturgie a nejnovějších opatření proti ní, počínaje dokumentem papeže Františka Traditionis Custodes. Kardinál Roche z titulu svého úřadu byl hlavním realizátorem těchto omezení.
Z úst známého publicisty Austena Ivereigha, který se diskuse BBC rovněž účastnil, zazněla nehorázná slova, že prý stoupenci tradiční liturgie představují „zlověstné hnutí“. Kardinál Roche se s ním ztotožnil. Prohlásil, že prý „teologie Církve se změnila“. Poté upřesnil, že má na mysli liturgii a její průběh. „Teologie Církve se změnila. Dříve kněz reprezentoval jaksi na dálku všechny lidi. Byli tak nějak řízeni touto osobou, která jako jediná sloužila mši svatou. Dnes ji slouží nejen on, ale také ti, kteří jsou spolu s ním pokřtěni, a toto je obrovská změna.“ Tak se doslova vyjádřil kardinál Roche.
Jenže stačí znát oficiální katolický katechismus z doby ještě před pár desetiletími, abychom prohlédli heterodoxii nynějšího prefekta pro liturgii. Tam se dozvídáme – a je to nauka Církve od prvopočátku – že mši sv. slouží pouze konsekrovaná osoba, tj. biskup nebo kněz. On má skutečnou moc shůry proměňovat chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše Krista. Všichni ostatní, dle slov kardinálových „ti, kteří jsou spolu s ním pokřtěni“, se mohou pouze duchovně a zbožně spolupodílet na tomto aktu biskupa nebo kněze, k čemuž vždycky byli a jsou Církví vybízeni, ale „sloužit“ mši sv.
Ne, jako tradiční katolíci nejsme vůči tomuto polskému papeži nekritičtí. Byl plně poplatný zhoubným novotám II. vatikánského koncilu, na jejichž prosazení se jako jeho účastník vehementně podílel, konkrétně na ekumenismu, dialogu a spolupráci s jinými náboženstvími a na přijetí liberálního pojetí náboženské svobody Katolickou církví. Přímo skandálem bylo tzv. modlitební shromáždění zástupců světových náboženství v Assisi r. 1986, kde papež se modlil spolu s knězem pohanského kultu voodoo a dalšími. Lze připojit i jeho políbení koránu a výkřiky „Ať žije islám!“ při návštěvě Maroka aj. Trapnou záležitostí byla též exkomunikace arcibiskupa Lefébvrea r. 1988. Proto klademe otazník nad jeho kanonizací, která znamená, podobně jako kanonizace jeho koncilních předchůdců, spíše „kanonizaci“ koncilu než osoby.
Na druhé straně však nemůžeme v zájmu pravdy pominout výrazná pozitiva jeho pontifikátu, která zcela postrádáme u nynějšího papeže Františka. Sem patří jeho zásadovost v otázkách morálky, především obrana monogamní rodiny, manželské věrnosti a hlavně nenarozeného života, jak dokazuje zejména encyklika „Evangelium Vitae“ r. 1995. Jan Pavel též změnil vatikánskou politiku ústupků komunistickým režimům, jež ponechávala katolíky pod jejich vládou bez zastání, proto byl oficiálními médii těchto států velmi ostře napadán podobně jako před koncilem Pius XII. Pro moji generaci českých a slovenských katolíků se tenkrát Jan Pavel II.
S málokterou zemí mají Čechy a Morava společné světské i duchovní dějiny v takové míře jako s Rakouskem. Zájmy obou těchto subjektů se hned spojovaly a hned zase rozcházely. V jednom se ale nikdy nerozdvojily: ve vynikajících osobnostech společných oběma národům, které prosluly svým mravním heroismem nejvyššího stupně. Takovou postavou byla Brňačka a současně Vídeňačka Helena Kafková, řádovým jménem Marie Restituta, popravená německými nacisty pro údajnou „velezradu a napomáhání nepříteli“.
Jejím rodištěm bylo 1.5. 1894 Brno, konkrétně předměstí Husovice, tenkrát ještě samostatná obec. Pocházela z českých rodičů, v křestní matrice měla uvedenou českou národnost. V moravské metropoli ale dlouho nepobyla. Již jako dvouletá následovala své rodiče do Vídně, kde otec Antonín Kafka pracoval jako švec a drobný obchodník. Kafkovi měli celkem 7 dětí, Helena byla šestým. Vyrůstala jako pravá Vídeňačka, chodila do německých škol. Česky ale taktéž perfektně uměla, protože rodiče doma mluvili svým rodným jazykem. Měla vadu řeči, koktala. Navštěvovala proto logopeda a tohoto neduhu se zbavila.
Vídeň a prostředí staré habsburské monarchie jí přirostly k srdci. Smýšlela plně „römisch-katholisch Habsburgtreu“ (římskokatolicky a věrná Habsburkům) k malé radosti svých rodičů, kteří se po rozpadu Rakousko-Uherska roku 1918 odstěhovali do Náměště nad Oslavou, kde se stali československými státními občany (krátce nato se ale znovu odstěhovali do Vídně, a tady ve 20.
Na první neděli postní se v byzantské liturgii čte ze Synodikonu ortodoxie, dekretu sedmého ekumenického koncilu, který vyslovuje anathema proti obrazoborcům a různým jiným heretikům. Jelikož pokoncilní ritus převzal tolik východních zvyklostí, které jsou římskému obřadu naprosto cizí, mohl by se člověk oprávněně divit, proč mezi nimi nebyla i tato.
Údiv nadále není na místě. Dekretem z 21. 2. Posvátná kongregace pro bohoslužbu tuto mezeru konečně zacelila promulgací série liturgických anathemat, která obdivuhodně odrážejí vzrušující nejnovější vývoj eklesiologie a liturgické teologie. Náš web si velmi považuje té cti, že si ho Posvátná kongregace zvolila jako médium pro jejich zveřejnění, zatímco čekáme na oficiální latinský text dekretu, který ponese název Ludens feci a bude oficiálně publikován v Acta Sanctae Sedis.
Hned první encyklika současného pontifikátu varovala Církev před pokušením sebestřednosti, a jak ukazuje nedávný vývoj, nejlepší metodou, jak Církev může s tímto pokušením bojovat, je strávit čtyři roky tím, že mluví sama k sobě sama o sobě. Tím se vysvětluje, že všechna tato anathemata směřují takříkajíc dovnitř jakožto součást nezbytného procesu sebereflexe, díky níž se Církev tohoto pokušení účinně zbaví. V nejlepší tradici pokoncilní liturgie je lze přizpůsobit místním skutečnostem, ale samozřejmě nikdy ne místním myšlenkám. Pozorný čtenář si vlastně okamžitě všimne, že se anathematizují výhradně myšlenky, nikoli skutečnosti.
Apologie Církve
