V poslední době v jistých kruzích Katolické církve vidíme snahu měnit tradiční učení Katolické církve a zpochybňovat to, čemu věřily celé generace pravověrných katolíků. Pozorujeme například intenzivní snahy rehabilitovat Jidáše Iškariotského, ba připisovat mu falešné zásluhy na spáse lidstva. Mnohokrát se píše o tom, že Jidáš vlastně musel zradit Ježíše, protože jen díky jeho zradě mohl Ježíš zemřít na kříži a splnit tak své spasitelské poslání. Ve smyslu této zvrácené logiky tedy Ježíš nezbytně potřeboval Jidáše pro splnění své pozemské mise a zrádný apoštol mu učinil tu největší službu, takže jeho skutek nebyl zradou, ale laskavým činem, vykonaným pro dobro Spasitele. Takové závěry nacházíme již v gnostických evangeliích, které Katolická církev zavrhla.

Jenže takové postoje se vůbec neshodují s pravdou. Bůh je všemohoucí a při svém řízení věcí nikdy není odkázán na jedinou alternativu, ale vždy má k dispozici množství cest a prostředků k dosažení svých záměrů. Všemohoucí, který z ničeho stvořil všechno, nebyl odkázán na Jidáše, ale mohl naplnit spasitelnou misi i bez Jidášovy zrady. Právě naopak, Ježíš vyvinul mimořádné úsilí na záchranu Jidášovy duše, jenže Jidáš svou pýchou, marnivostí a umíněnosti jeho snahu zmařil.

Ve 20. století se vyrojilo nemálo teologů, kteří začali tvrdit, že všichni lidé mohli uniknout věčnému zatracení, takže žádní lidé neskončili v pekle, a tedy ani Jidáš Iškariotský. Nejznámějším z těchto teologů se stal Švýcar Urs von Balthasar, který si postupem času získal nemálo následovníků. I v současnosti je v Katolické církvi nemálo teologů, kteří tvrdí, že Jidáš Iškariotský nebyl navěky zatracen. Tak jak to vlastně je? Jak se má k tomuto sporu vyjádřit Kristu věrný katolík? Je Jidáš Iškariotský navěky zatracen nebo ne? Pokusme se zodpovědět otázku striktně ve smyslu učení Katolické církve.

Bývalý prefekt vatikánské kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller považuje za „absolutně nepřijatelné“, aby se někdo v úřadu prezidenta státu prezentoval jako katolík – a přitom podporoval a prosazoval zabíjení nenarozených dětí od samého začátku. Přesně toto je případ prezidenta USA Bidena. Kardinál doslova řekl: „Biden je nominálně katolík, ve skutečnosti ale nihilista (nihilista popírá jakoukoliv objektivní pravdu a morálku, pozn. překl.).“

Kardinál Müller označil usmrcování nenarozených dětí umělým potratem za vraždy na úrovni nacistické genocidy. Dřívější papežové a biskupové podle něho neměli žádný problém a strach takovou osobnost za těžké zločiny exkomunikovat. Kardinál Müller tuto ostrou kritiku amerického prezidenta Bidena pronesl v rozhovoru pro známý časopis na ochranu nenarozeného života „LifeSiteNews“. Všichni, kdo provádějí potraty, schvalují je nebo podporují, musejí být exkomunikováni, neboť se jedná o zvlášť odporné vraždy. Přesně toto je případ prezidenta Bidena, který vehementně potraty prosazuje jako legitimní a hájí je jako „lidské právo“.

Slovo „potrat“ je podle kardinála ve skutečnosti příliš měkké a nevystihující náležitě podstatu věci. V tomto případě se totiž nic „nepotrácí“, ale zabíjí se člověk. „Tvrdou realitou je usmrcení a zavraždění živé lidské bytosti. Neexistuje žádné právo jinou osobu zabít. To je proti pátému Božímu přikázání,“ zdůraznil kardinál. „Prohlašovat se ostentativně za katolíka a přitom požadovat legální zabíjení nenarozených dětí od okamžiku početí je cynismus nejvyššího stupně. Ano, cynismus, absolutní cynismus.“

Arcibiskup Alfredo José Espinoza Mateus z hlavního města Quito v Ekvadoru byl 25. března tohoto roku hlavním celebrantem slavné mše sv. v katedrále, při níž bylo obnoveno zasvěcení země Nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše. Slavnosti se účastnili i reprezentanti státní moci.

Pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Páně, která se začala šířit ve světě od 16. stol., je v Ekvadoru nerozlučně spjata se jménem zbožného katolického prezidenta Gabriela Garcíi Morena, jenž se stal obětí zednářské nenávisti. Tento státník zasvětil právě 25. března r. 1874 zemi Nejsvětějšímu Srdci se souhlasem papeže bl. Pia IX. a tehdejšího arcibiskupa Quita José Ignacia Checa.

Prezident Gabriel Garcia Moreno (nar. r. 1821), který stál dvakrát v čele Ekvadoru, byl brutálně zavražděn 6. srpna r. 1875 na příkaz zednářské lóže. Jak píše redemptorista P. Augustin Berthe, Moreno je dnes prakticky neznámý. Tenkrát však ve druhé polovině 19. stol. „se octl v ústech veškerého civilizovaného světa“. Náležel k velkým přátelům papeže bl. Pia IX. a jako jediný státní představitel ve světě ostře odsoudil loupež a likvidaci Papežského státu v jeho tehdejší podobě r. 1870. Lze říci, že byl tenkrát jediným integrálně katolickým státníkem.

„Doktor práv, skvělý advokát a pro své nepřátele nebezpečný polemik se postavil se šavlí v ruce do čela vítězného hnutí, jež zbavilo moci šiřitele revoluce, kteří usilovali odstřihnout zemi od katolické víry,“ uvádí Berthe.

Zatímco Vatikán se de facto vyjadřuje smířlivě k homosexualitě, francouzská vláda žene před soud katolického kněze, protože učí, že homosexuální vztahy jsou hříchem.

Předsedou této vlády je od letošního 9. ledna homosexuál Gabriel Attal, který svého bývalého homosexuálního milence Stéphana Séjourné jmenoval ministrem zahraničí. Katolický kněz abbé Matthieu Raffray se musí zodpovídat před soudem, neboť hlásal církevní nauku o homosexualitě.

Abbé Raffray má 44 let a je knězem tradičního kněžského bratrstva Institut du Bon Pasteur (Institut dobrého pastýře), jehož duchovní celebrují pouze tradiční ritus. Institut je ve Francii známý hlavně svým apoštolátem na sociálních sítích.

V postní době publikoval abbé Raffray na svém Instagramu krátké video o pokušeních. Vysvětlil tam mimo jiné, že k nim patří též nutkání k homosexualitě. Když člověk podlehne, jde o „slabost“ a „slabost charakteru“. Aurore Bergé, od počátku roku ministryně pro rovnoprávnost, diverzitu a rovnost šancí, označila výroky kněze za „nepřijatelné“. Sama se označuje za „laicistickou, liberální a feministickou“, čili Církvi nepřátelskou a bezbožnou.

Bergé oznámila, že vládní komise pro boj proti rasismu, antisemitismu a nenávisti vůči osobám LGBT uznala „homofobní výroky pana Raffraye“ za trestné a předala věc státnímu zástupci. Bergé považuje za „hanebné“, když se v souvislosti s homosexualitou hovoří o „slabosti charakteru“.

V mnoha cizojazyčných odborných publikacích, které k nám přicházejí ze Západu, se můžeme na téma novozákonních textů dočíst, že prý čtyři evangelisté nejsou jejich skutečnými autory, ty jsou prý dílem jakýchsi anonymních prvokřesťanských komunit, které je teprve připsaly Matouši, Markovi, Lukášovi a Janovi. To údajně proto, poněvadž tyto komunity usilovaly o prohlášení těchto spisů za kanonické, čili inspirované Duchem Svatým. K tomu ovšem bylo zapotřebí jejich sepsání současníkem Ježíšovým, který měl vážnost a autoritu. Z toho důvodu údajně nelze chápat novozákonní zprávy o Ježíši Kristu jako osobní svědectví jejich autorů, nýbrž jako teologii prvotní církve, kdy nemůžeme s jistotou říci, jestli ten či onen Ježíšův zázrak se skutečně stal nebo jestli je to pouze obrazné vyjádření nějaké teologické doktríny. To se týká zvláště největšího zázraku – Zmrtvýchvstání.

Autoři těchto teorií je výslovně nezpochybňují, prohlašují však, že není jisté, zda se vše odehrálo tak, jak je popisováno v evangeliích, zda hrob byl prázdný, zda vzkříšený Pán se svými učedníky skutečně pojedl atd. Jisto prý je pouze to, že apoštolé měli nějaký zvláštní mystický zážitek, jako by ukřižovaný a pohřbený Ježíš ve skutečnosti žil dále. Protestantští racionalističtí teologové na přelomu 19. a 20. století píší vesměs o jakémsi šokujícím vidění, kdy Krista spatřují jako Zmrtvýchvstalého, evangelní zprávy o prázdném hrobu, zjevení ženám apod. byly prý zkonstruovány později. Je tristní, že toto se dnes učí i na mnoha katolických teologických fakultách.

Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:

Známý sovětský komunistický spisovatel Maxim Gorkij jednou napsal: „Náboženství je blbství, Bůh byl vymyšlen a špatně vymyšlen.“ Chudák, ve svém protikřesťanském zápalu vůbec nevěděl, jak moc touto větou posloužil právě katolické obraně Božího zjevení. Kdyby opravdu byl Bůh s veškerou věroukou a mravoukou, jak ji Církev hlásá, lidmi vymyšlen, tak původci takové konstrukce by museli být označeni za duševně choré. Vymyslet nějaké náboženství takovým způsobem může totiž opravdu jenom blázen!

Lidská psychika si žádá jednoduchého Boha, který nemá v sobě nic složitého, co by člověk nepochopil. Řeckořímská antika v tom měla jasno. Její bohové s lidskou podobou vykazovali typicky lidské ctnosti a neřesti. Na tom nebylo nic nesrozumitelného. Stejně tak bohové starověkého Egypta se svojí zvířecí podobou, babylónská božstva totožná se sluncem a hvězdami na obloze, indičtí bohové znázorňovaní jako strašlivé lidské příšery apod.

Jenže křesťanský Bůh, který je absolutně dokonalý bez jakýchkoliv lidských chyb, jeden jediný a přesto v Trojici – takového lidský rozum nechápe. Toto tajemství je nad jeho schopnosti. Lidský rozum není schopen vysvětlit ani další tajemství: Vtělení a Vykoupení. Druhá Božská osoba se stala člověkem a jen z nekonečné lásky k lidstvu podstoupila strašlivou smrt na kříži, aby mu umožnila návrat do plného společenství s Bohem v nebi, kterým člověk sám na úsvitu svých dějin pohrdl. A nad to nade všechno – Bůh Syn nám zpřítomnil tuto svoji kalvarskou oběť v Eucharistii, kdy chléb a víno se stávají po pronesení konsekračních slov knězem Jeho Tělem a Krví. Vnější forma chleba a vína, chuť a vůně zůstávají – a přesto už to nejsou chléb a víno, ale Tělo a Krev Páně. Toto tajemství je už zcela mimo jakýkoliv dosah lidského rozumu.

Bouřlivé demonstrace ochránců zvířat probíhají čas od času v celé Evropě. Jaké je vlastně stanovisko Církve k tomuto problému? V minulosti i současnosti? Málokdo ví, že Církev již ve 13. století se vyjádřila v tomto směru jasně při procesech, které byly vedeny proti housenkám, co poškodily vinice v jižní Francii, a proti delfínům, již zablokovali přístav v Marseille. Světský soud zde řešil otázku, jestli housenky a delfíni jsou Boží tvorové, chovající se ve shodě s přirozeným právem nebo naopak podléhají démonům usilujícím vždy a za všech okolností uškodit lidem. Rozhodnutí padlo v neprospěch zvířat, nicméně jejich přední advokát, duchovní osoba, jménem Církve argumentoval tím, že zvíře jako Boží stvoření má právo žít, není to stroj, ale bytost, která cítí a trpí. Vyskytl se – rovněž ve Francii – dokonce i proces ve prospěch žab, jimž mělo být umožněno procházet pod cestou, neboť mnoho těchto obojživelníků hynulo na ní pod koly vozů. Soud nařídil vykopat pro ně průchod pod vozovkou.

Zásadu ochrany zvířat se Církvi ve středověku nepodařilo příliš prosadit (nebyla tedy v této době tak „všemocná“, jak se jí mylně připisuje). Katolická Církev schvalovala zabití zvířete jen v případě sebeobrany (napadení), při nebezpečí závažného ohrožení člověka hmotnou škodou, již trvale působí, a za účelem potravy. Vyžadovala přitom však rychlý zákrok, který by mu působil jen minimální bolest. Týrání a bezdůvodné zabití zvířete bylo od počátku křesťanství pokládáno za hřích.

Navenek žádný problém. Jsou tam i vysocí církevní hodnostáři, současný papež František už v době, kdy byl jako kardinál Jorge Bergoglio arcibiskupem v argentinském Buenos Aires, přijal čestné členství v Rotary klubu. V Německu někdy kolem r. 2015, jak bylo oficiálně publikováno, téměř polovina katolických biskupů náležela k této organizaci.

Co je to vlastně za společnost? Objevují se tu a tam mediální informace, že jde o odnož zednářství. Tomu se ale oni brání, tvrdí, že s tím nemají nic společného. Nejsou na rozdíl od zednářů utajovaní, jejich seznamy jsou běžně publikovány na internetu. Dle jejich vlastních stanov jde o ryze dobročinné organizace podnikatelů a manažerů, které financují řadu veřejně prospěšných a dobročinných projektů, nejsou výjimkou ani opravy kostelů a příspěvky na provoz církevních charitativních institucí. Zdálo by se tedy, že vše je v pořádku. Mnoho praktikujících katolíků a duchovních osob se proto svým členstvím v Rotary klubu vůbec netají.

Jenže naše pozornost okamžitě zbystří, když si přečteme Ročenku Velkého východu Francie (nejpočetnější zednářské obedience) z r. 1976, která píše o 93 tzv. zednářských bratrstvech, jakýchsi k zednářství přidružených organizací, mezi nimiž Rotary klub stojí na prvním místě (tato informace se nachází v knize Arnauda de Lassus: Masoneria, intrygujaca tajemniczość). Navíc zakladatelem Rotary klubu byl r. 1905 Paul Harris, bohatý advokát z Chicaga v USA, který se veřejně chlubil svou příslušností k zednářské lóži. Francouzský Slovník svobodného zednářství o Rotary klubu výslovně sděluje, že „co do své podstaty je tento klub zednářský“.