Na takto kategoricky položenou otázku musíme odpovědět jednoznačně ano. Katolická církev nemůže ignorovat požadavky sociální spravedlnosti ve světě. Jedním dechem ale musíme konstatovat, že Ježíš Kristus, zakladatel jedině pravé Katolické církve, nepřišel na tento svět proto, aby řešil otázky sociální spravedlnosti, ale aby spasil svět. Jenomže sám Spasitel nebyl lhostejný k materiálním potřebám lidí a vždy neohroženě pranýřoval extrémní případy majetkové nerovnosti.

Hluboký smysl pro sociální spravedlnost charakterizoval celou jeho pozemskou misi. Bible je plná jeho výroků, které se nesou v tomto duchu. Například slova, která Ježíš řekl bohatému mládenci: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19, 21). Nebo slova, která Ježíš řekl svým apoštolům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Mt 19, 23–24)

V Bibli je takových výroků mnohem více. O Ježíši Kristu je všeobecně známo, že kudy chodil, konal skutky lásky a milosrdenství. Křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, potěšoval zarmoucené, vnášel světlo do života lidí. Ale nezůstal jen přitom. Přivedl apoštoly k tomu, aby organizovali materiální a finanční sbírky pro ty nejchudší a vykupovali lidi z otroctví. Byl vlastně průkopníkem katolické charity.

Zapnul jsem si v úterý 20. 2., abych byl „v obraze“, druhý program ČT. Vysílali v devět večer pořad „Právo volby“. O čem? Samozřejmě o potratech, konkrétně o „antihumanismu“ nedávného rozhodnutí polského Ústavního soudu, který prohlásil zabíjení nenarozených dětí s diagnostikovanou vadou za protiprávní. Pořad informoval o organizaci, která se zabývá zprostředkováním provedení potratu Polkám, jež tak nemohou učinit doma, v České republice. Odvysílali též rozhovor se třemi polskými ženami, které své děti nechaly usmrtit na českých klinikách. Mimochodem – zajímavé bylo, že pořad de facto nepopřel realitu postabortivního syndromu, i když poněkud komicky v něm zaznělo, že něco jako výčitky svědomí po provedeném potratu neexistuje, pouze prý „psychická traumata“. Nevysvětlili už ale, jak je možné, že po jakémkoliv jiném chirurgickém zákroku (žlučník, slepé střevo…) pacienti žádnými „psychickými traumaty“ netrpí, pouze po potratu. Prý se s tím každá žena musí „vyrovnat“ sama, potrat je její „lidské právo“ a „svobodné rozhodnutí“, což prý nezbytně patří k životu demokratické společnosti.

A další mediální zpráva pochází od polské Fundace Pro-Prawo do źycia. Její aktivista Mariusz Dzierźawski byl odsouzen k pokutě 10 tisíc zlotých za dotaz gynekologovi, jenž prohlásil potraty za „pomoc ženě“. Pan Dzierźawski se lékaře zeptal, jestli si opravdu myslí, že vražda může být pomocí ženě. Za tuto „hrubou urážku“ váženého profesora gynekologie s několika tituly se octl znovu před soudem (předtím byl odsouzen k jednomu roku veřejných prací za výrok o spojitosti homosexuality s pedofilií) – a byl uznán „vinným“.

Charles Theodor Murr je kanadský katolický kněz, který v Římě úzce spolupracoval s kardinálem Edouardem Gagnonem (1918–2007), jemuž papež Pavel VI. nařídil rekonstrukci kurie po zprávách o zednářích v jejím lůně. P. Murr toto vše popisuje v knize (italsky) „Massoneria vaticana. Logge, denaro e poteri occulti nell’inchiesta Gagnon“, česky „Zednářství ve Vatikánu, lóže, peníze a okultní síly podle Gagnonova vyšetřování“, Verona 2023 (pozn. překl.: překlad této knihy do češtiny neexistuje).

Zpráva kard. Gagnona se týká pontifikátu tří papežů: Pavla VI., Jana Pavla I. a Jana Pavla II. V letech 1972 až 1974 opakovaně dva kardinálové, Silvio Odi a Dino Staffa, upozorňovali papeže Pavla VI., že prefekt Kongregace pro biskupy kardinál Sebastiano Baggio a sekretář Kongregace pro liturgii arcibiskup Annibale Bugnini (pozn. překl.: tvůrce NOM) jsou aktivními svobodnými zednáři. Infiltrace zednářstva do nitra Církve se zdála být rozsáhlejší, než bylo možné si představit.

Papež Pavel VI. pověřil mons. Gagnona vyšetřováním římské kurie. Ten se tomu věnoval houževnatě a s odvahou. 16. května r. 1978 mons. Gagnon předal osobně výsledky šetření papeži Pavlu VI. Ten, unavený a nemocný, ho prosil, aby vše uchoval a předal až jeho nástupci. Další průběh událostí líčí P. Murr ve svědectví, které v úvodu ke knize oceňuje prof. Roberto de Mattei takto:

Zjevení Panny Marie v Lurdech r. 1858 byla potvrzením pravdivosti katolické víry. Nepřekvapuje proto, že nepřátelé Církve se pokoušeli a nadále pokoušejí je „demytologizovat“. Ale jejich argumenty při bližším zkoumání se samy ukazují jako lehce vyvratitelné mýty.

2. polovina 19. stol. byla pro křesťany těžkou dobou. R. 1859 Charles Darwin publikoval svou knihu „O původu druhů“. Proti vůli autora byla využita k boji proti náboženství. O tři roky později se objevil na trhu „Život Ježíšův“ Ernesta Renana. Jeho autor se pokoušel „dokázat“, že Pán Ježíš byl normálním, i když poněkud výjimečným člověkem. Za pět let poté Karl Marx a Friedrich Engels vydali svůj „Kapitál“. To všechno bylo využíváno k potírání náboženství.

Matka Boží jakoby předpovídala tyto útoky. Proto se zjevila v lokalitě Lourdes v jihozápadní Francii r. 1858 14leté chudobné analfabetce Bernadetě Soubirousové. Stalo se tak celkem 18krát v jeskyni Massabielle. Poprvé 11. února a naposledy 16. července. Kulminačním bodem je 16. zjevení 25. března na svátek Zvěstování, kdy Matka Boží prohlásila „Jsem Neposkvrněné početí“. Stalo se to 4 roky po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie papežem bl. Piem IX. Ale Bernadeta pocházející z chudé rodiny nevěděla vůbec nic o této pravdě víry. Při zjeveních Matka Boží také vyzvala k vykopání pramene, který dodnes slouží pro zázračná uzdravení. Vroucně také prosila o pokání za hříšníky a ukazovala růženec.

Vyplula na povrch důvěrná informace, že na konci září r. 2023 se v Praze sešlo kolem 20 katolických hierarchů včetně 9 kardinálů konzervativního zaměření. Jednali o ideologii gender a jejím škodlivém vlivu na Církev. Tato informace pochází z francouzského katolického deníku „La Croix“, který ji zveřejnil 7. února.

K setkání došlo krátce před zahájením říjnového synodu o synodalitě. Hierarchové se setkali 26.–28. září v hotelu Mozart poblíž Karlova mostu. Setkání proběhlo pod heslem „Ideologie gender, věda a podstata Božího zjevení“.

Účastníci pocházeli z různých kontinentů. „La Croix” uvádí tato jména: kard. Oswald Gracias z Bombaje v Indii, kard. Willem Eijk z Utrechtu v Holandsku, kard. Dominik Duka z Prahy, kard. William Goh ze Singapuru, kard. Virgilio Do Carmo da Silva z Východního Timoru, kard. Angelo Bagnasco (bývalý předseda Italské biskupské konference), arcb. Salvatore Cordileone ze San Francisco v USA, arcb. Ignacy Kaigama z Abudży v Nigérii a rovněž P. prof. Robert Gahl z Opus Dei a P. Robert Sirico (zakladatel Acton Institute z USA). Setkání mělo být financováno konzervativním sdružením z Texasu, tzv. Austin Institutem. Jeho zakladatelem je prof. Mark Regnerus, badatel ideologie gender.

Pozn. překl.: Je pozitivní, že se začínají, byť pozvolna a ponenáhlu, církevní hodnostáři, kteří ještě úplně neztratili víru, proti současné ďábelské revoluci uvnitř Církve ozývat. Podpořme je modlitbou.

Ne, nechci a také nebudu kritizovat to, co vzniklo z hluboké víry našich předků. Ti nazvali čtyřicetidenní období před Velikonocemi „dobou svatopostní“. Označení samozřejmě odpovídá, jenže nemohu se zbavit pocitu, že mu něco chybí. Jistěže se máme v tomto čase postit, ale proč? Odpověď je snadná: protože se připravujeme na liturgickou slavnost připomínky největší události lidských dějin, oběti Ježíše Krista na kříži pro naši spásu. Půst je součástí této přípravy, kdy si odříkáme nějaký pokrm nebo jiný požitek, abychom si uvědomili, že On, Pán vesmíru a dějin, si odřekl z lásky k nám lidem mnohem víc: svůj pozemský život, jenž za nás ve strašlivých bolestech obětoval na kalvarském kříži. Proto – je to ovšem můj ryze osobní názor, který nikomu nevnucuji – by možná lépe vyjadřoval podstatu věci termín „doba pašijová“, z latinského „passio“, tj. utrpení. Připravujeme se čtyřicet dní na vyjádření vděčnosti Božskému Spasiteli za to, že nás hříšníky miloval způsobem, který nejsme vůbec schopni rozumem pochopit: až k nadlidskému utrpení.

Právě tato pravda je pro svět nepohodlná. Bůh se z lásky k člověku až tolik obětoval. To vede ke ztrnulému úžasu, který ústí do logické otázky: Jak se Pánu za tak nepochopitelný projev lásky, jenž nemohu nikdy a ničím opětovat, alespoň nepatrně v mezích svého lidství odvděčím? Nijak jinak než tím, že se budu snažit žít podle Jeho přikázání, podle Desatera a požadavků lásky k Bohu a bližnímu, jak On sám je stanovil jako podmínky vstupu do ráje.

„Memento homo quia pulvis es et in pulverem reverteris,“ toto napomenutí kněze v liturgickém latinském jazyku slyší věřící tradičního ritu každoročně na Popeleční středu při obřadu mazání čela popelem. V NOM to kněz říká česky: „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“

Rituál Popeleční středy zavedl v latinské církvi na konci 11. stol. papež bl. Urban II. na základě prastarého zvyku ještě z prvokřesťanských dob sypat si na hlavu popel jako symbol pokání za hříchy. Již tedy tisíc let slyší katoličtí věřící při udělování popelce, že jsou pouhým „prachem“.

Jenže víme, že člověk se skládá ze smrtelného těla a nesmrtelné duše. Tělo se skutečně po smrti rozpadne v prach, jenže co s duší? Pátá základní pravda katechismu přece závazně říká, že „lidská duše je nesmrtelná“. Je tedy snad církevní upozornění, že člověk je pouhým prachem, neúplné nebo dokonce nepřesné?

Nikoliv. Pro mnohé čtenáře bude nejspíš šokem, když napíšeme, že i lidská duše se může obrátit v „prach“, ačkoliv je nesmrtelná. Jak je to možné? Existuje nejen fyzický, nýbrž i duchovní prach, odpad, smetí. Tím se celý člověk, s tělem i duší, stal na úsvitu svých dějin v ráji, kdy – sveden ďáblem-Hadem – chtěl jako Bůh sám rozhodovat o dobru a zlu. Ztratil nesmrtelnost, kterou byl při stvoření od Boha obdařen, jeho tělo podléhalo po smrti fyzickému zániku (rozpadu ve fyzický prach), duše propadla peklu, kde měla trpět na věky. To byl ten druhý „obrat do prachu“, ten duchovní, neboť duše zatracenců připomínají podle vizí dětí z Fatimy temné šedočerné stíny podobné šedi a černotě prachu.

Jestli se lhostejně poddáme, jestli přijmeme, že v zásadních otázkách je většina na opačné straně, tak Polsko bude sdílet osud Irska, kde premiér Leo Varadkar zavádí revoluci ničící staleté duchovní dědictví národa – říká v rozhovoru s týdeníkem „Gość Niedzielny” Marek Jurek, bývalý maršálek Sejmu (předseda Sněmovny, pozn. překl.) a představitel iniciativy „Ano pro rodinu, ne pro gender”.

Podle Marka Jurka vedou dnes současnou polskou vládní koalici „rozvratnická centra“. Situace je těžká a „vstupujeme pozvolna do stavu společenské katastrofy“.

„Vláda např. se rozhodla zcela usnadnit anonymní dostupnost raně abortivních pilulek po pro všechny středoškolské studenty. Chlapec tak může ráno dát dívce pilulku se slovy ‚vezmi to a zmizí problém‘, zmizí ‚havárie‘, jak říká vláda. Tato zločinná, protirodinná, protispolečenská a protipedagogická činnost způsobí tisíce tragédií a to by si měli uvědomit ti lidé, kteří současné koalici odevzdali svůj hlas,“ řekl Marek Jurek.

Dále připomenul, že právě proto naléhal na církevní autority, aby se obrátily ke společnosti s jasným sdělením, že „volby jsou především spoluúčastí každého voliče na činnosti suverénní vlády, za což jsme zodpovědní Bohu”. Náš hlas, naše volba, má konkrétní následky a směr, jakým se vydala nynější vláda, je toho nejlepším příkladem. Z civilizačního úhlu pohledu vládnou v Polsku rozvratnické a revoluční skupiny.

Katolická církev každoročně slaví ve dnech 18.–25.ledna tzv. Týden modliteb za jednotu křesťanů. Ekumenismus na počátku roku 2024 vypadá přitom v mnoha ohledech jinak než ještě třeba před 10 lety. Dialog se stal druhořadým, dnes se počítají především ekumenické činy. Teologické rozdíly ztratily jakýkoliv význam. Byly obětovány ve prospěch vyvolání iluze viditelné jednoty.

Falešná jednota s anglikány

13. září r. 1896 papež Lev XIII. publikoval apoštolský list Apostolicae curae, kde napsal, že svěcení v tzv. anglikánské církvi jsou neplatná. Od doby II. vatikánského koncilu však Katolická církev v praxi postupuje tak, jako kdyby odmítla tuto nauku, neboť při oficiálních setkáních s anglikány – jakož i s jinými protestanty – užívá při jejich oslovení tituly biskupa aj., jimiž se označují anglikánští duchovní. V minulém roce však toto faktické odmítnutí nauky Lva XIII. dostalo úplně jiný rozměr. V dubnu r. 2023 v bazilice sv. Jana v Lateráně skupina anglikánů v čele se svým „biskupem“ sloužila svoji liturgii. To vyvolalo velký skandál a správa baziliky se omluvila. Prý šlo jenom o komunikační omyl: domnívali se, že liturgii budou sloužit katolíci a nikoli anglikáni. Je to sice krkolomné vysvětlení, nicméně bylo přijato.

Jenže dnes již ho není zapotřebí. 26. ledna r. 2024 Justin Welby, tzv. arcibiskup Canterbury, odsloužil anglikánskou liturgii v katolické bazilice sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově v Římě. Učinil tak s osobním souhlasem papeže Františka, což připomenul hned na počátku obřadu. Papež se choval tak, jakoby uznával Welbyho svěcení, ačkoliv k tomu neexistují žádné důvody. V homilii, kterou František sám předtím pronesl při ekumenické pobožnosti slavené společně s Welbym, řekl, že rozdíly nás dnes nesmí příliš zajímat, neboť důležitá je především vzájemná platnost křtu: nutno odmítnout mentalitu „barikády“ a koncentrace na „vlastním zájmu“ a místo toho vytvářet budoucnost právě na základě svátosti křtu.

Touto parafrází známých Hamletových slov bychom mohli charakterizovat zoufalou situaci Církve svaté ve Švýcarsku. Když byl předloni odsouzen jeden 63letý učitel k peněžité pokutě 15 000 švýcarských franků (tj. zhruba 375 000 Kč) a k uhrazení soudních nákladů za to, že během curyšské Gay pride citoval Bibli, mohli jsme se chytat za hlavu a hořekovat nad zvráceností světských institucí v této zemi. Dotyčný podle rozhodnutí soudu porušil zákona z r. 2020 o zákazu diskriminace, navíc prý zastává postoje, „jež nejsou v souladu se současnými postoji v Evropě“.

Jenže ouha, v zemi sv. Mikuláše z Flüe jsou zvráceností prolezlé i církevní struktury, a to laické i zasvěcené. Synodální proces skončil požadavkem na svěcení žen, rozvedených a transgender osob. Ještě donedávna přitom patřila k výjimkám diecéze Chur. Poté, co byl r. 2021 dosazen současným pontifikem do jejího čela Joseph Maria Bonnemain, nenechal nikoho na pochybách, že zmíněný „nedostatek“ hodlá bryskně napravit. Tento „stavitel mostů“, jak ho argentinský papež nazval, se od svého zvolení činí, až to hezké není.

Vyjádřil například podporu „manželstvím“ osob stejného pohlaví, mj. i tím, že se vyjádřil v tom smyslu, že nebude bránit kněžím, kteří by žehnali stejnopohlavním párům. Bez sebemenších zábran podal svaté přijímání nekatolíkům (dvěma deklarovaným a veřejně známým protestantům, a to za přítomnosti kard. Karla Kocha, prefekta Dikasteria pro jednotu křesťanů), zrušil úřad exorcisty a odmítl postihnout církevními tresty dvě ženy, jež se pokusily „koncelebrovat“ mši sv. V neposlední řadě jmenoval biskup Bonnemain nového rektora churského kněžského semináře – P. Daniela Kriega. Jedním z prvních kroků tohoto preláta bylo umožnění ženám obývat stejné budovy jako bohoslovci.