Víme z Písma sv., že Pán během své pozemské činnosti potvrzoval svá slova zázraky. To neskončilo ani po Jeho odchodu do nebe. V dějinách Církve se vyskytlo mnoho zázraků doložených věrohodným svědectvím a pečlivým zkoumáním ze strany církevních autorit. Velký počet z nich se týká právě Eucharistie, kdy při konsekračních slovech se sv. hostie zbarvila krví.

Nedávno blahoslavený italský chlapec Carlo Acutis zemřelý r. 2006 v 15 letech shromáždil díky internetu celkem 110 eucharistických zázraků z Evropy, z Latinské Ameriky a z Azie během půl druhého tisíciletí. Zdaleka to nejsou všechny, nicméně ty, jež tento mladý světec zaznamenal, mají vysokou vypovídající hodnotu. Slovenská katolická televize Lux je vydala v r. 2023 pod českým titulem „Eucharistické zázraky ve světě“.

62 z tohoto počtu je doloženo pečlivým zkoumáním církevními představenými, kteří zpočátku zaujali skeptický postoj, aby nakonec zázrak uznali. Jednalo se buď o případy, kdy z konsekrované hostie začala vytékat krev, nebo Tělo Páně se vzneslo do výše, nebo přítomní na sv. hostii viděli obraz ukřižovaného Ježíše, případně Ježíše Dítěte. To všechno je ověřeno mnoha očitými svědky. Existují o tom úřední písemné záznamy.

Nicméně současná Církvi nepřátelská mentalita, která hledí jakýkoliv zázrak zpochybnit, vznáší námitku: To vše se odehrálo před staletími, kdy víra v zázraky byla samozřejmostí, vše je vysvětlitelné masovou sugescí a hysterií… Všemohoucí Bůh zajisté věděl o těchto argumentech, proto některé z těchto eucharistických zázraků trvají dodnes a každý má možnost přímo fyzicky se o nich přesvědčit. Z Acutisem uvedených 110 je celkem 48 trvale přítomných, živých a fyzikálně zjistitelných. U 13 z nich se jedná pouze o stopy krve na korporálu, na kameni nebo na zdi, která vytekla z konsekrované hostie. To ovšem moderní skeptikové mohou opět zpochybnit konstatováním, že „kdo ví, koho krev to je a jak se tam dostala…“

Snad v každé době se kritizoval „slovník“ mladého pokolení, ačkoliv děti se tomu učily právě od dospělých. Jenže dnes už se nejedná pouze o běžné vulgarismy, které, správně použity, někdy naopak nejlépe vystihují podstatu problému. Poslat někoho do jistých partií těla je srozumitelnější než mu vysvětlovat, že otravuje a zdržuje. „Sexuální“ terminologií jsme se však jako kluci před více než půl stoletím častovali pouze v ústraní a báli se, aby nás někdo dospělý, zvláště nedej Bože učitel, neslyšel (přiznám se kajícně, že jsem se v tomto, ač katolík, také jako chlapec dal někdy z nevědomosti strhnout spolužáky a hřešil sprostým vyjadřováním, abych se nelišil). Dnes ale mládež nemá v tomto zábrany. Svoji „krasomluvu“ prezentuje bez skrupulí někdy i ve škole před pedagogem.

Ani dospělí nejsou lepší. Ostentativní záliba v oplzlostech souvisí podle psychologů s nevyzrálostí osobnosti, která chce upoutat na sebe pozornost. Sklony k tomu rostou, když se člověku dává zřetelně najevo: Jsi nula, musíš „držet hubu a krok“. Proto snad nejvíce „kanálových“ slov lítalo na vojně, jak dokazují Haškův Švejk i Švandrlíkovi Černí baroni. Za komunismu bylo občanům sugerováno, že mají svou hodnotu pouze v davu, v mase, ne jako jednotlivci. Ponižovaný občan si potom svůj komplex méněcennosti a bezmoci vybíjel ponejvíce v hospodě u piva, kde sexuální slovník mu podvědomě dodával zdání aspoň chvilkové síly. Zatímco za první republiky patřily tyto termíny k verbální zásobě převážně společenské spodiny a spořádaný občan se jim instinktivně bránil, během totality pozvolna ztrácel tento žumpovní lexikon své místo hanby v českém jazyce a nenápadně se stal součástí lidové mluvy.

Francie – V souvislosti s blížící se letní olympiádou v Paříži byl představen oficiální plakát. Je na něm mj. pařížská Invalidovna, na jejímž vrcholku však schází kříž. Nahradil jej šíp. Tvůrce plakátu Ugo Gattoni hájí tuto záměnu tím, že jde o umění, což dokumentuje i jinakost dalších staveb, např. Růžová barva u Eiffelovy věže, kdežto kritici v tom vidí další krok k opouštění křesťanských hodnot.

Připomeňme, že Invalidovna spatřila světlo světa v r. 1676 z rozkazu Ludvíka XIV. jako útočiště pro válečně veterány a pochovány v ní jsou významné osobnosti Francie. Právě kříž, symbol dnes už dávné víry nejstarší dcery Církve, na jejím vrcholu patří k jejím typickým znakům, jde ostatně mj. i o kostel.

Předseda organizačního výboru a bývalý zlatý olympijský medailista Tony Estanguet nevidí v odstranění kříže nic zvláštního, je to pro něj výraz „bohatství a různorodosti celého projektu“. Na jednu stranu stojí za zamyšlení, zda kříž do tohoto „bohatství a různorodosti“ podle něj nezapadá, na stranu druhou se můžeme jen dohadovat, zda by Gatttoni postupoval stejně (a bývalý kajakář Estanguet by stejně argumentoval), kdyby na plakátu zmizel z nějaké budovy typický půlměsíc nebo Davidova hvězda.

Kritici plakátu se pozastavují i nad tím, že píseň při zahajovacím ceremoniálu má zazpívat jistá Aya Nakamura (pravým jménem Aya Danioko), žena pocházející z Mali disponující francouzským občanstvím teprve tři roky. Její písně jsou podle nich zpívány primitivní francouzštinou, obsahující slang a arabské výrazy, což v očích kritiků przní francouzský jazyk. Její podporovatelé ovšem toto rozhodnutí samotného prezidenta Macrona vítají, poněvadž prý Nakamuřiny texty ukazují na životnost francouzštiny.

Bergogliovo mlčení k potratové genocidě během jeho pontifikátu je skandální. On sám několikrát dal najevo, že tyto zločiny nejsou v agendě jeho pontifikátu, on je nebere vážně ani jako drama naší doby. Koketuje s legalizací a normalizací homosexuality v Církvi tak velice, že genocida nenarozených dětí ho nechává zcela lhostejným.

Inkluze v Církvi musí zasáhnout každého, tudíž i zednáře. To je závěr, k němuž se dospělo po „historickém“ setkání hierarchů Církve a velmistrů zednářských lóží v Miláně. Bylo rozhodnuto o vytvoření stálého „stolu“ kontaktů v duchu „Františkova pastoračního přístupu“.

Dialog v Miláně

V pátek 16. února došlo v Miláně k uzavřenému setkání představitelů Katolické církve s reprezentanty italského zednářství. Zednáře reprezentovali: velmistr Stefano Bisi z Velkého východu Itálie, velmistr Luciano Romoli z Velké italské lóže a velmistr Fabio Venzi z Velké řádné lóže Itálie. Ze strany církevní hierarchie se setkání účastnili: milánský arcibiskup Mario Delpini, kardinál Francesco Coccopalmerio, biskup Antonio Staglianò a P. Zbigniew Suchecki. Byl tam také Giuseppe Ferrari, ředitel Observatoria náboženského pluralismu v Boloni, instituce účinně podporující „zednářskou“ vizi světa, zvláště pokud jde o vztahy mezi různými konfesemi.

Kdo zastupoval Církev

Několik slov o církevních účastnících. Mario Delpini byl jmenován metropolitou Milána papežem Františkem r. 2017. V době covidu kategoricky odmítal interpretaci pandemie jako Božího trestu, říkal, že to by bylo pohanské smýšlení. Ještě před synodou o synodalitě r. 2023 vydal pastorační směrnice, v nichž nabádal „chápat a doprovázet“ různé „zkušenosti lásky“ jak mezi osobami opačného, tak i stejného pohlaví.

Francesco Coccopalmerio pochází z Milána, kde byl řadu let pomocným biskupem. R. 2012 se stal kardinálem. Na prosbu Františka vypracoval nové procedury potvrzení neplatnosti manželství, jež celý proces urychlují. V průběhu synody o rodině se přimlouval za změny a hlásal, že doktrína musí ustoupit tzv. pastorační realitě. Navrhoval možnost připuštění osob v neregulérních svazcích ke sv. přijímání. Veřejně se stavěl proti snahám kardinála George Pella očistit finance Vatikánu. V červnu r. 2017 italské bezpečnostní orgány zadržely kardinálova blízkého spolupracovníka, který se účastnil homosexuální orgie s konzumací drog.

Fryderyk Chopin. Léta se mu klaněla celá Evropa coby jednomu z nejlepších skladatelů své doby. Jeho Nokturna či Smuteční pochod jsou skladby opravdu fenomenální. On sám se neklaněl nikomu a ničemu. Sklonil se až na smrtelné posteli – Bohu. To když se s Ním těsně před smrtí smířil. Na poslední chvíli.

Fryderyk Chopin se narodil 1. března 1810 v obci Żelazowa Wola velice bohabojným rodičům. Jeho katolická výchova však vzala zasvé po příjezdu do Paříže, kam ve svých 21 letech přesídlil. Umělecký svět ho zcela pohltil – a to se vším všudy. Komponování, koncertování, hlavně však neustálé večírky a výlety jej od Boha dočista vzdálily. Navázal četné milenecké vztahy, mj. s Delfínou Potockou, o níž Adam Mickiewicz hovořil jako o „největší hříšnici pod sluncem“. Největší „popularitě“ se dodnes těší jeho dlouholetý románek se spisovatelkou George Sandovou, snad nejkontroverznější ženou Paříže. Žili spolu dlouhá léta, nikdy se však nevzali.

Někdy v roce 1839 se při pobytu na Mallorce nakazil tuberkulózou, nemocí, jež v té době byla neléčitelná. Jezdil po evropských sanatoriích a pozvolna umíral. Jedním z jeho nejbližších přátel (ještě z dob raného mládí prožitého v rodné zemi) byl páter Alexandr Jełowiecki. Ten se jej všemožně snažil přimět ke smíření s Bohem, apeloval přitom i na Chopinovu lásku k matce. Geniální skladatel mu však opáčil, že sice nechce zarmoutit matku tím, že by zemřel bez přijetí svátostí, nicméně ty jsou mu už natolik cizí, že mu nic neříkají. „Můžu ti otevřít duši jako příteli, ale zpovídat se ti nebudu,“ řekl mu. „Ale slibuji ti, že pokud k tomu někdy dostanu chuť, vyzpovídám se jen u tebe.“

„Katolický tradicionalismus“ je reakce na krizi Církve. Kdo by to nechápal, když se každodenně setkáváme s důkazy svědčícími o vážné situaci, v níž se katolická Církev nachází?

Je však důležité, aby se tradicionalisté vyhýbali dvěma rizikům. Tradicionalismus může být někdy nemenší pastí, než je ta, z níž chcete uniknout. Především je „tradicionalismus“ nejednoznačný termín, a proto je i hnutí samo složité. Je to mnohostranný jev, často poznamenaný rozdíly mezi různými skupinami a protagonisty. Existují různé tradicionalismy ovlivněné různými teologickými postoji a různými specifickými zájmy v oblasti tradice.

Dále se musíme ptát, jaký je základní účel tradicionalismu. Nikdo nebude zpochybňovat, že jde o obnovu identity katolické Církve. Postoj tradicionalistů je tedy postojem očekávání – čekání na to, až současná krize pomine a katolická Církev opět zazáří ve vší své slávě.

Z toho tedy vyplývá, že si musíme dávat velký pozor, aby se nám tradicionalismus nestal domovem. Dovolte mi vysvětlit, co mám na mysli. Tradicionalismus je maximálně kryt. Můžeme se v něm schovat, než modernistické „bombardování“ pomine. Musíme se mít velmi na pozoru, abychom se v něm nezabydleli, protože tradicionalista by měl především vědět, že mimo Církev není spásy a Církev je institucí vedenou legitimním nástupcem apoštola Petra. Zde existuje přirozeně další fragmentace katolického tradicionalismu, protože někteří současného papeže za legitimního nástupce svatého Petra uznávají, i když jeho činy kritizují, zatímco jiní se uchylují k jiným teologickým postojům, než je „uznávej a odporuj“: sedesvakantisté, sedesmaterialisté a tak dále. Tyto teorie se snaží udělat si z tradicionalismu „domov“ a alternativní Církev.

Západní média upozorňují, že příslušníci tzv. „generace Z“, tj. narození zhruba na přelomu minulého a současného století, pokud je vůbec zaujme Církev, tak nejčastěji právě ta tradiční, věrná katolickým dogmatům a sloužící tzv. tridentskou mši. Týká se to zemí, kde kdysi živá víra kapitulovala před vlnami laicizace.

„Generace Z” našla katolické náboženství – napsaly např. britský Evening Standard nebo Daily Mail. Právě latinská mše „je klíčem k cestě mladých do kostelních lavic“ – píše první z uvedených médií. „Typickými příklady jsou úspěch kostela sv. Bedy v Claphamu, kde je denně sloužena latinská mše a průměrný věk věřících činí 22 let, a životní příběh obrácení Shia LaBeoufa [herce a hudebníka] – který mimochodem nepatří ke generaci Z. Z toho lze vyvodit následující závěr: mladí lidé nacházejí smysl svého života v tradičním křídle katolické víry,“ tak hodnotí situaci The Catholic Herald. Jeho publicista Thomas Edwards uvádí, že už sám fakt, že mainstreamová média se tím vůbec zabývají, je významný.

„Tyto články přesně ukazují, že mezi mladými lidmi existuje touha větší úcty ke katolické víře a k jejímu ortodoxního vyjádření…“ – napsal Edwards. Zároveň uvádí, že mnoho příslušníků mladé generace pociťuje jako minus nedostatek toho, co by mělo být jejich právem od narození – výchovy v pravdivé víře. „Slovo ‚hiraeth‘ ve waleském jazyce znamená touhu po kultuře a identitě s minulostí. Zdá se, že mnoho katolíků má dnes právě pocit ‚hiraeth‘ a ne ‚indietrismo‘, což je italské slovo používané často papežem Františkem a znamenající ‚zaostalost‘. Ti mladí se zajímají o minulou dobu, kdy jejich náboženství bylo bráno vážně a s úctou…“ – čteme v textu The Catholic Herald.

Observatorium sociální nauky Katolické církve kardinála Van Thuana se sídle v Římě zveřejnilo vážné varování ohledně tzv. Pandemické smlouvy, která ohrožuje suverenitu jednotlivých států a podrobuje svět totalitní diktatuře Světové zdravotnické organizace (WHO).

Již delší dobu WHO připravuje obyvatelstvo naší planety na to, že po covidu přijdou ještě další pandemie. Proto požaduje, aby pod pláštíkem „ochrany zdraví“ všechny státy světa přijaly tzv. Pandemickou smlouvu, která umožní direktivně nařizovat všem státům světa patřičná opatření, aniž by jednotlivé země měly možnost uplatnit zde své vlastní zákony. V praxi to konkrétně znamená: Když WHO nařídí povinné očkování proti nějakému viru pochybnou vakcínou jako např. v době covidu, která způsobila mnohem horší zdravotní problémy včetně úmrtí než nemoc samotná, tak vláda musí poslušně „splnit rozkaz“. Neexistuje možnost odmítnout, pokud by tak učinila, riskovala by zákrok OSN včetně vojenského. Mainstreamová masmédia toto podporují. Článek Observatoria, který napsal Gianfranco Battisti, uvádí:

„Všechno je součástí manévru s úmyslem celosvětově prosadit tzv. Pandemickou smlouvu a její pomocí dosáhnout podrobení se všech států světa plutokratickým zájmům prostřednictvím WHO.“ Zpráva Observatoria dále říká, že nepůjde pouze o sféru zdravotnictví. Kontrola bude zahrnovat i rezorty hospodářství, vědy, kultury a nakonec i politiky. Plán předpokládá možnost ovlivnit rozhodování ve všech těchto sférách, neboť prý – jak jsme se o tom přesvědčili u nedávných opatření proti covidu – téměř všechno tím či oním způsobem může souviset s „epidemickým ohrožením“.

S touto kritikou v souvislosti se současnou diskusí na naší politické scéně o „manželství pro všechny“ se setkáváme často. Nejen od lidí mimo Církev, ale i od katolíků neomodernistické orientace. Dokladem je článek v magazínu www.christnet.eu 22.2.2024 od Jany Václavíkové pod názvem „Má církev vnucovat svůj pohled na svět prostřednictvím zákonů?“. Autorka se vymezuje proti nedávné iniciativě Dopis 77, rozesílané olomouckým světícím biskupem mons. Antonínem Baslerem, jež vyzývá věřící k dopisům poslancům, aby v případě hlasování o tzv. manželství pro všechny odmítli návrh na zrovnoprávnění řádného monogamního heterosexuálního svazku s jednopohlavními páry. Ptá se – podobně jako nevěřící lidé – jestli prý katolíci mají „právo“ vnucovat svůj postoj, který homosexuální soužití neakceptuje, druhým. Autorka se rozhořčuje nad argumentem katolíků, že uzákonění tzv. manželství pro všechny by znamenalo ohrožení řádného manželství a rodiny. Prý ona vůbec nechápe, v čem by to mohlo narušit její manželství a rodinu, vždyť přece nikdo po ní nebude žádat, aby svůj manželský svazek zrušila. Zmíněnou iniciativu hodnotí jako návrat do dob, kdy Církev prý mocensky vnucovala své zásady ostatním, což se jí nevyplatilo.

Sine ira et studio a bez jakékoliv dehonestace pisatelky musíme prohlásit její názor za naivní. Že by po schválení tzv. manželství pro všechny někdo nutil manžele, aby se rozešli a svou rodinu „rozpustili“, tomu snad nevěří ani cvičený orangutan. Tak primitivními a průhlednými metodami ďábel, vysoce inteligentní bytost, nepracuje. Jeho destruktivní činnost proti rodině je mnohem rafinovanější, jak názorně ukazuje dění na západ od našich hranic.