Evropský parlament přijal rezoluci o pronásledování menšin z důvodů přesvědčení nebo náboženství. Zatímco velkou část dokument věnuje „ateistům, agnostikům, humanistům“ nebo komunitám LGBT, téma křesťanů, nejvíce pronásledované sociální skupiny na světě, omezuje na absolutní minimum.

V přijaté rezoluci dne 3. května název „křesťané“ čteme pouze jednou, a to ve všeobecném vyjmenování pronásledovaných příslušníků všech náboženství: „Evropský parlament (…) je hluboce znepokojen vysokou úrovní nátlaku, diskriminace, týrání, násilí a represe vůči osobám hlásícím se k náboženským menšinám. Tento jev má globální charakter a v některých regionech sílí; parlament pozoruje, že toto násilí se týká mnoha náboženských komunit, např. buddhistů, křesťanů, hinduistů, muslimů, židů a příslušníků jiných náboženství“ – čteme v dokumentu.

Křesťanská právnická skupina ADF International přiznala, že první návrh obsahoval soupis pronásledování křesťanů na celém světě, ale komise pro zahraniční záležitosti Evropského parlamentu text radikálně změnila. „Pronásledování křesťanů na Blízkém východě a v Africe byla úplně škrtnuta a všechny zmínky o křesťanství – s výjimkou jedné – odstraněny“ – uvedli představitelé ADF International.

Přitom křesťané představují nejvíce pronásledovanou náboženskou společnost dnešního světa. Podle „Světového indexu pronásledování 2022“ fundace Open Doors až 360 milionů vyznavačů Krista na celém světě zakusilo diskriminaci, útlak nebo násilí jen proto, že měli odvahu vyznávat svoji víru.

Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.

Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.

1. Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.
2. Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.
3. Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740–59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů.
4. Je pohádkou, která překonává i bratry Grimmy a Boženu Němcovou, že bílí otrokáři černochy v Africe chytali kdesi v pralesích, jak jsme se to učili ještě v učebnicích dějepisu za mých mladých let. Nikoho chytat nemuseli, to by bylo příliš nákladné a nebezpečné. Způsob, jak si v Africe opatřit černé otroky, byl mnohem lehčí a prozaičtější. Prodali jim je sami černí kmenoví náčelníci, kteří – jak je uvedeno v bodě 1) – otroky vlastnili. Platidlem ze strany bělochů byly buď zlato, nebo sudy pálenky. V mnoha případech nemuseli bílí otrokáři ani vážit dlouhou cestu z přístavu v Africe za černými kmenovými náčelníky do vnitrozemí, protože přímo v přístavních městech vystavovali své „lidské zboží“ mohamedánští obchodníci ze severní Afriky, neboť v islámu otroctví bylo a je dosud normální sociální institucí, stejně tak obchod s otroky. Muslimští kšeftaři je prostě odkoupili od černošských kmenových náčelníků a v přístavech prodávali severoamerickým nebo jiným otrokářům.
5. Novověké otroctví, zvláště pak obchod s lidmi, je z morálního hlediska něčím absolutně neobhajitelným. Docházelo při něm i k takovým zvěrstvům, že se fingovalo ztroskotání lodi a koupení otroci byli při tom házeni do moře, aby otrokáři mohli vyfasovat peníze, neboť už tenkrát existovalo pojištění a s ním i pojišťovací podvody. Vinu na obchodu s otroky však nenesou jenom bílí otrokáři, ale stejnou, ne-li ještě větší měrou černí pohanští kmenoví náčelníci v Africe (srvn. b. 1)) a hnědí mohamedánští obchodníci s „lidským zbožím“. Ideovým podkladem bělošského otrokářství byly: a) radikální směry angloamerického protestantismu, které považovaly černochy za méněcennou rasu; b) protikřesťanské osvícenství a zednářství, jež zejména v 18. století ovládlo politickou scénu v Anglii a později v USA, ve Francii a v Portugalsku, čili v zemích, které hojně obchodovaly s otroky a otroctví pěstovaly. Názory Voltairea, nejvýraznější myšlenkové autority osvícenců té doby (srvn. b. 3), byly směrodatné.
6. Katolická církev nenese na novověkém otroctví vůbec žádnou vinu, neboť její magisterium, především papežové, jednoznačně odsuzovali toto zlo (srvn. b. 2, 3), katoličtí misionáři indiány a černochy bránili, což platí zejména o sv. Juniperu Serrovi, františkánovi a zakladateli města San Francisco v 18. stol., jehož sochy se staly nyní terčem řady devastací přívrženců Black Live Matter. Prý to byl „bělošský kolonizátor“. Pokud se někteří španělští nebo portugalští otrokáři hlásili ke katolicismu, tak se ocitli v rozporu s církevní naukou a s církevní autoritou. Viníkem bělošského otrokářství nebyly proto Katolická církev a její nauka, nýbrž naopak odvrat od ní, nejprve protestantská apostaze a poté osvícenské bezbožectví.
7. Navzdory veškerému jasnému odmítnutí novověkého otroctví je však třeba říct, že černým otrokům v jižanských státech USA v 19. století se přece jen dařilo lépe než otrokům u afrických kmenových náčelníků téže barvy pleti nebo u muslimů. Někteří plantážníci na jihu USA je sice krutě trestali (bičování), ale jiní, hluboce věřící protestanté, si přece jen zachovali smysl pro křesťanské chování a zacházeli s nimi lidsky, někdy je považovali téměř za členy rodiny. Proto nepřekvapuje, že ve válce Jihu proti Severu (1861–5) vytvářeli mnozí černí otroci dobrovolnické domobrany na obranu svých otrokářů a bojovali na straně jižanské Konfederace proti severské Unii, která otroctví zrušila. V průmyslových státech Unie dominoval ekonomicky i politicky liberální kapitalismus, který si cenil člověka jen podle výkonnosti, jinak jej nezajímal. Paradoxně tedy černoch na severu v New Yorku či v Chicagu, byť formálně svobodný, se velmi často měl materiálně hůř než černoch–otrok u jižanského farmáře, neboť dostával nezřídka nedostatečnou mzdu nebo byl bez práce a hladověl, zatímco jeho nesvobodný krajan „pod bičem otrokáře“ se nemusel hladovění obávat.
8. Emancipace černochů do americké společnosti po zrušení otroctví r. 1865 probíhala sice pomalu, ale nezadržitelně. V řadě států USA platila rasová segregace, která však nepředstavovala nerovnoprávnost černochů. Znamenala pouze to, že existovaly oddělené školy od základních až po univerzity pro černé a pro bílé. V průběhu 20. století se zformovala černošská inteligence a černošská podnikatelská elita. Za éry prezidentů Johna Kennedyho (1960–3) a Lyndona Johnsona (1963–9) byla rasová segregace zrušena a zavedena ve prospěch černochů „pozitivní diskriminace“, což znamenalo, že černoši mají mít přednost při přijímání k univerzitnímu studiu nebo do zaměstnání, zvláště na vedoucí posty. Od šedesátých let 20. století má černoch právě kvůli barvě své pleti větší šanci udělat profesní kariéru než běloch. Paradoxně veliteli policie, která je v agendě BLM nejvíce napadanou institucí kvůli domnělému protičernošskému rasismu, bývají velice často právě černoši. Tito Afroameričané, jak se dnes oficiálně nazývají, jsou zastoupeni v obou komorách Kongresu i ve vládě, jeden z nich (Barack Obama) se stal dokonce prezidentem USA. O nějakém útlaku černých občanů nemůže být proto ani řeči.
9. Antagonismus bílých a černých vedl často k rasově motivovaným aktům nenávisti a bojům. Bylo to oboustranné. Běloši měli svůj Ku Klux-Clan, černoši zase své ozbrojené organizace používající násilí, současná Black Lives Matter je jejich dědicem. Je pravdou, že bílý policista použil proti černochu G. Floydovi, mimochodem narkomanovi a výtržníkovi, nepřiměřený zákrok, jenž měl za následek jeho smrt. To se hájit nedá, jenže podobného násilí se na oplátku často dopouštějí černí policisté proti bělochům, o čemž média z důvodů politické korektnosti mlčí. Bělošský rasismus je dnes velice slabý, neboť bílí Američané a také Evropané jsou neustále bombardováni mediálním lynčem, jakoby mohli za otroctví a všechno zlo, které v minulosti černochy potkalo. Mezi bílými převládá v důsledku toho jakýsi podvědomý pocit viny jen proto, že se narodili jako běloši. Radikální černošský rasismus naproti tomu ukazuje svou pravou tvář.
10. Černošské hnutí v USA žel postrádalo morálně příkladnou integrující osobnost, která by vzbuzovala úctu. Baptistický pastor Martin Luther King, zavražděný r. 1968, je sice některými za takového považován, ale neprávem. Snažil se uplatnit v černošském hnutí metody nenásilného odporu Mahátmy Gándhího, ale neúspěšně. Jeho osobní život byl nemravný, což dokazuje i jeho manželka Correta, která napsala po jeho násilné smrti r. 1968 knihu „Můj život s M. L. Kingem“. Byl to erotoman, který ještě v noci před svým zavražděním měl u sebe v hotelovém pokoji jednu černou a jednu bílou prostitutku.
11. BLM je inspirována neomarxismem a podporuje agendu LGBTQ+ . Údajně vede boj na obranu utlačovaných menšin, jimiž kromě černochů jsou prý homosexuálové, lesby a transsexuálové, jakož i ženy, jimž zákony neumožňují zcela svobodně se rozhodnout pro potrat. V Evropě jsou podle ní utlačovanou menšinou migranti. V boji za údajné „osvobození černochů“ je průsečíkem veškeré její agendy otroctví před 150 a více lety. Pokrytecky přitom mlčí o současném, reálném otroctví, které je mnohem strašnější. V muslimských státech dodnes existuje buď oficiálně (Sudán), nebo neoficiálně (Saudská Arábie). Otroci a otrokyně černé pleti (!), především děti, jsou unášeni a kupováni právě v Africe. Jejich osud ale BML, jež tolik bojuje za údajná práva utlačovaných černochů, vůbec nezajímá. Otrokáři v tomto případě nejsou totiž běloši.

Nicméně je nezajímá ani současné otroctví ze strany bílých Evropanů, které také reálně existuje, ačkoliv se to zdá neuvěřitelné. Katolické hnutí „Solvodi“ (zakladatelka Lea Ackermannová r. 1985) již léta pomáhá v Německu i v zahraničí ženám a mladým dívkám z Azie a z Afriky, které se stávají obětmi „obchodníků s lidským masem“. Lákají je nabídkami pracovních příležitostí v pohostinství nebo v cestovním ruchu, potom je ale zavřou do hampejzů a přinutí k prostituci. A nejen to. Někteří z těchto západoevropských nebo amerických zločinců a čuňáků kupují své oběti od muslimských kšeftařů, jiní zase posílají na jistá místa v Africe nebo v Azii své gangy, aby unášely především nezletilé děti, případně je odkoupily od samotných rodičů nacházejících se v těžké ekonomické situaci, jimž nabídnou horentní sumu peněz. A neběží pouze o dívky, nýbrž také o chlapce, kteří poté skončí v některém homosexuálním hampejzu. Solvodi několikrát zveřejnilo konkrétní údaje, které se setkaly s absolutním nezájmem vlád.

Kterého státníka nebo politika možno nazvat „katolickým“? Toho, který byl katolicky pokřtěn a chodí pravidelně na nedělní mši? Ne, to ještě zdaleka nestačí. Katolickým státníkem je takový, který se snaží v politice realizovat sociální nauku Církve a sociální království Kristovo, jak je definoval papež Pius XI. ve své encyklice Quas Primas r. 1925.

Opravdový katolický státník bude proto usilovat o to, aby stát poskytoval maximální podporu Katolické církvi a její nauce a starat se, aby zákonodárství nebylo v rozporu s katolickou morálkou. Je jasné, že v současné sekularizované společnosti je to téměř nerealizovatelné, nicméně cení se veřejně deklarovaný úmysl a snaha, i když nebude korunována úspěchem. Další podmínkou k tomu, aby daný státník mohl být označen za katolického, je mravně bezúhonný život bez sexuálních nebo finančních skandálů.

Sociální království Kristovo

Na prvním místě zde stojí otázka, které státní zřízení skutečně odpovídá sociální nauce Církve a požadavku sociálního Kristova království? Není třeba dlouhého vysvětlování, že totalitní diktatury komunismu, nacionálního socialismu a islámského fundamentalismu jsou z toho absolutně vyloučeny, neboť všechny tři systémy se netají svým úmyslem zničit Katolickou církev a všude, kde měly příležitost, to také uskutečňovaly. Komunismus je ateistický, nacismus chtěl nahradit křesťanství starogermánskou pohanskou mytologií, islámský fundamentalismus spočívá na falešném náboženství.

Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:

Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.

Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.

PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.

Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.

Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.

Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.

Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.

Věrouka

Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování… všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě…. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.

Před pár dny vyvolala rozruch „aféra“ s českým Hnutím pro život (HPŽ). Šlo o to, že jeho místopředsedkyně Zdenka Rybová zveřejnila na sociálních sítích stanovisko odmítající sbírku pro nákup postkoitálních pilulek na Ukrajinu určených ženám údajně znásilněným ruskými vojáky. Místo abortivních preparátů by se měly podle Z. Rybové na Ukrajinu distribuovat pepřové spreje a houkadla, aby se napadené ženy mohly bránit proti agresorům.

Jsem katolík vyznávající vždy platnou a neodvolatelnou nauku Církve, proto nemohu, než se s postojem paní Rybové plně ztotožnit. Lituji jen toho, že tváří v tvář této hnusné, ba přímo zločinné propotratové kampani proti HPŽ z toho nakonec víceméně vycouvala, i když lidsky to chápu. Ty odporné hyeny z mainstreamové mediální žumpy tlačily dokonce na sponzory hnutí, aby mu stáhli svoji finanční podporu, což někteří skutečně udělali.

Do této štvanice se zapojila, asi ne náhodou, i KDU-ČSL, dnes součást vládní koalice. Na její sjezd v Ostravě 23.4. měl přijet i generální manažer slovenského Křesťanského demokratického hnutí Marek Michalčík, statečný protipotratový aktivista ve své zemi. Organizuje Pochody pro život za účasti desetitisíců lidí a další akce na obranu nenarozených dětí a zastává správné katolické názory o absolutní morální nepřípustnosti potratů včetně požadavku na jejich legislativní zákaz bez výjimky, což se samozřejmě týká i znásilnění.

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích… že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Je časově náročné, ne-li přímo nemožné, publikovat všechny zprávy (nebo aspoň většinu) z katolického nebo vůbec křesťanského světa. Koneckonců náš web není zpravodajský, ale apologetický, tj. katechetický a formační. Přesto se ale nemůžeme vyhnout palčivým aktualitám. Protože není v našich časových možnostech ze zahraničních webů všechny překládat a zpracovávat, budeme proto alespoň čas od času o těch nejzávažnějších hromadně informovat. Zde jsou některé významnější:

Biskup sesazen za obranu mše sv.

Papež František sesadil z úřadu biskupa Daniela Fernandéze Torrese z Areciba na Portoriku, který se odmítl podřídit rozhodnutí místní biskupské konference o zavření kostelů pro bohoslužby z důvodů sanitárních opatření vlády kvůli koronaviru. V jeho diecézi se nadále veřejně sloužily mše sv. a kněží udělovali svátosti. Biskup Fernandéz rovněž tak odmítl zavést povinné očkování pro kněze a církevní zaměstnance a zakázat neočkovaným účastnit se bohoslužeb. Papež František ho zvláštním dekretem zbavil výkonu úřadu diecézního biskupa bez jakéhokoliv kanonického procesu a formálního obvinění, i když ty jsou k takovému kroku nezbytné. Zdůvodnil to pouze tím, že mons. Fernandéz „není v jednotě s ostatními bratry biskupy“.

Biskup Fernandéz v minulosti proslul také jako bojovný obránce nenarozeného života a monogamní rodiny. Podporoval rovněž tradiční mši sv., odmítl její omezení po vyhlášení papežského dokumentu Traditionis Custodes a bránil kněze, kteří ji celebrovali, proti útokům. Jeho sesazení vyvolalo bouřlivé protesty katolických kněží a věřících, kteří vyšli do ulic s růženci v rukou a se zpěvem náboženských písní. U Vatikánu intervenovala ve prospěch biskupa Fernandéze i katolická senátorka Joanne Rodríguezová Veveová. Na jeho podporu bylo shromážděno už 30 tisíc podpisů.