V listopadu, měsíci „Dušiček“, se dobří katolíci modlí za zemřelé. Za duše v očistci. Věří, že lidská duše je nesmrtelná, což je pátá základní pravda katolického katechismu.

Je snadno logicky dokazatelná, i když ateističtí materialisté vysvětlují lidské vědomí a veškerou rozumovou, duševní, intelektuální a duchovou činnost lidským mozkem a jeho aktivitou. Přesto věda jednoznačně potvrzuje, že hmota lidského těla včetně mozkových buněk se během života několikrát úplně obmění. Člověk ale navzdory tomu si je od dětství až po vysoké stáří vědom, že je jeden a týž, že není někým „jiným“ po 20 či 30 letech. Kdyby vědomí, rozum a vůle byly výsledkem pouhé činnosti mozku, tj. hmoty, tak by potom nemohla existovat tato nepřetržitá kontinuita mého já od dětství až do smrti, a nemohl bych si ani pamatovat zážitky z doby před desítkami let. Jestliže vím a vnímám, že jsem to pořád tentýž já, i když fyzicky, hmotně nikoliv, neboť buňky mého těla včetně mozku jsou úplně jiné než ty před 30 lety, potom základ mého vědomí musí logicky být něčím nehmotným, tj. duchovním.

Na tom nic nejsou schopny změnit ani námitky materialistů, že odumírající buňky předávají těm novým informace, proto údajně trvá tato nepřetržitá kontinuita mého vědomí. Je-li tomu ovšem tak, potom tyto informace samy o sobě jsou něčím, co stojí nad hmotou a vymykají se její „kontrole“, což opět ukazuje na duchový a nikoli hmotný princip lidské existence.

Už jsi vyhrál, Nazaretský. Uděláme ale všechno pro to, aby Tvé vítězství na kříži bylo pro Tebe co nejvíc hořké. Než přijde Ragnarok, kdy Ti vyhlásíme poslední válku, kterou prohrajeme, přivedeme do pekelné propasti co nejvíce Tvých milovaných dětí. Tak přísaháme my, staří bohové.

Já jsem Pachamama, nazývaná též matka země. Než mne Tvoji misionáři zatlačili do pralesů v Amazonii, vzdávaly mi poctu národy Kečuánců. Aby měly bohatou úrodu, obětovaly mi na andských pláních své nejkrásnější a nejčistší děti. Já jsem se opájela jejich krví, zatímco oni plnili svá břicha zlatými kukuřičnými klasy a semeny quinoa.

Dnes jsem se vrátila, jak se slušelo na královnu! Mí věrní šamani mne přinesli do sídla odvěkého nepřítele, kde jsem byla slavnostně přijata Tvým náměstkem a jeho služebníky. Tam mi byla vzdána pocta a v procesí mne odvedli do jedné z Tvých svatyň. Jaká ironie osudu! Sedím na trůnu v duchovním centru těch, kteří před věky přinesli do Nového světa Tvou Matku.

Kdysi oni získávali srdce mých vyznavačů pro Tebe. Dnes se za to omlouvají a jako akt dostiučinění slibují napsat liturgii věnovanou duchu předků a opravdové vládkyni Amazonie! Ovládla jsem jejich myšlení do té míry, že přikazují vylovit z řeky moji podobiznu a omlouvají se za ty, kteří se dopustili tohoto strašlivého „rouhání“.

Znepokojivá zpráva přichází z Filadelfie. Aniž by se o tom dozvěděla veřejnost, Kongregace pro řeholníky vedená kardinálem Joãem Brazem de Aviz již v únoru zrušila sto dvacet let starý karmelitánský klášter ve Filadelfii, který byl kolébkou úcty ke svaté Terezii z Lisieux ve Spojených státech. Zdroje řekly portálu LifeSiteNews, že Řím a místní arcidiecéze patrně udělaly, co mohly, aby zabránily obnově kláštera. Právě tyto instituce získají většinu majetku kláštera, jehož hodnota se odhaduje na deset milionů dolarů.

Sekretariat Synodu v Římě publikoval pracovní dokument Synodu o synodalitě. Text má být „podnětem“ pro biskupy a laiky při jednání. Obsahuje rozmanité požadavky, mezi nimi diakonát žen, otevřenost vůči LGBTQ+, nový přístup k rozvedeným a polygamistům a také vytvoření nové, tzv. synodální liturgie.

Tento klíčový synodální dokument Vatikán zveřejnil 27. října. Jeho hlavními autory jsou kardinál Jean Claude Hollerich z Lucemburska, zastánce zrušení celibátu a žehnání gejům, a kardinál Mario Grech z Malty, stoupenec podávání sv. přijímání rozvedeným.

Synodní dokument se nazývá „pracovní“. Vznikl na podkladě synodálních syntéz z celého světa, i když tzv. synodních konzultací v jednotlivých diecézích se účastnilo jen minimum praktikujících katolíků. V úvodu věnuje hodně pozornosti vysvětlení pojmu „synodalita“, nicméně v následující části již přechází ke konkrétním tématům, které prezentuje jako „očekávání Božího lidu“.

Všímá si situace osob, které se prý nacházejí „na periferii Církve“ a cítí se z ní „vyloučené“. Jmenuje v této souvislosti lidi v materiální bídě, oběti brutálního násilí, narkomany ponechané bez pomoci, otroky a oběti obchodu s lidmi. Nicméně tyto skupiny jsou jmenovány až na druhém místě. Prvořadou pozornost věnuje dokument osobám homo-, bi-, trans- a queer-, k nimž ještě připojuje – na základě návrhů z Afriky – polygamisty.

Církev prý má více zapojit do svého života osoby LGBTQ+, polygamisty, rozvedené a rodiče samoživitele. Údajně by měla být „útočištěm pro zraněné, a nikoli institucí pro dokonalé“, což se týká hlavně homosexuálů a leseb, kteří prý nejsou církevním společenstvím akceptováni. Cítí se odmítáni a chtějí být přijati takoví, jací jsou. To prý je výsledek zjištění v rámci synodních diskusí v jednotlivých zemích.

Přiznávám, že četba drastických knih není takříkajíc „můj šálek čaje.“ Daleko radši si přečtu něco pěkného a duši oblažujícího. Nicméně čas od času se stane, že se mi i nějaká knížka tohoto druhu dostane do ruky.

Knihu Silvestera Krčméryho Pravdou proti moci mi, coby čerstvou novinku, darovala její překladatelka, paní Mgr.Lucie Cekotová. Prý v rámci přípravy na možnost uvěznění či mučednické smrti. Doba je prý těžká a musíme být připraveni. Tak jsem coby slušně vychovaný člověk poděkovala… a sbírala pak odvahu se do čtení pustit.

Navzdory svým zvyklostem, které mi velí číst pěkně od začátku a překvapení si nechat na konec, jsem si nejprve přečetla závěr (to mi velely zkušenosti po četbě Orwellovy knihy 1984, která pro mě byla hluboce deprimující). Abych měla vůbec sílu celý text přečíst, chtěla jsem vědět, jestli to alespoň dobře dopadne, zda se tam objeví malý záblesk světýlka na konci tunelu… Nebylo to světýlko! Byla to přímo záře reflektorů! Dalo mi to sílu se nejen do četby pustit, ale dokonce jsem knihu přímo „hltala“ a nemohla se od ní odtrhnout.

Milí čtenáři, pokud se chcete nechat překvapit, tak už tento text dál nečtěte. S těmi ostatními se podělím o hlubokou radost. Naprosto mě uchvátila kapitola: „Vy máte moc, ale my máme pravdu.“ Text jako vystřižený z Bible, úžasná statečnost, a odvaha po všech útrapách veřejně vystoupit na obranu našeho Pána Ježíše Krista a katolické víry. Úžasné.

Kdo ještě dnes věří na „demokratický“ postup orgánů činných v trestním řízení ve Velké Británii, ten ať rychle zapomene. Případ praktikující katoličky Caroline Farrowové, spolupracovnice zpravodajského webu na ochranu nenarozeného života a rodiny CitizenGO, je jasným dokladem totalitních praktik. Právě připravovala večeři pro svoji rodinu, když do domu vtrhla policie a zatkla ji. Provedla domovní prohlídku a zkonfiskovala veškerou elektroniku, aniž měla povolení.

Stačí jen osm dní poutního zájezdu – a člověk má co dělat, aby se neutopil v obrovském množství zážitků a dojmů. Není snadné vybrat ty nejdůležitější a nejnosnější, nicméně přesto se o to pokusím.

Začínáme uprostřed Atlantického oceánu na Azorských ostrovech, vzdálených 1500 km vzdušnou čarou od evropských břehů. Je to zámořské území Portugalska, obývané výlučně Portugalci, nicméně má svoji autonomní vládu a dokonce vlastní univerzitu, i když počet obyvatel činí pouhých 230 tisíc. Největším ostrovem z celkového počtu devíti je Sao Miguel se 150 tisíci.

Lid je zbožný a hluboce mariánský, fixovaný na Pannu Marii Fatimskou. Její reliéfy zdobí na vsi skoro každý dům. Podobně jako každý muslim musí minimálně jednou za život navštívit Mekku, platí na Azorech jako nepsaný zákon, že každý obyvatel má minimálně jednou za život navštívit Fatimu. Rázovití venkované na tuto cestu šetří často dlouhá desetiletí.

Sochy Matky Boží Fatimské nemohou chybět ani v nádherných chrámech hlavního města Azor Ponta Delgada, které leží na ostrově Sao Miguel a čítá 65 tisíc obyvatel. Tamní kostely jsou postaveny v typickém slohu portugalského baroka, které na rozdíl od českého se vyznačuje větším množstvím obrazů a soch a nádhernými nástěnnými či stropními mozaikami.

Hovoříme s panem farářem obce Agua de Pau, kde jsme byli ubytováni, velkým ctitelem Panny Marie Fatimské. Zdůrazňoval především její výzvy k pokání a nápravě života. Téměř každý rok vede do Fatimy nějakou pouť. Vesnice má necelou tisícovku obyvatel, v neděli je ale podle tohoto kněze na liturgii 350 osob, čili víc než třetina celkového počtu, o velkých svátcích skoro celá obec. U nás farnosti, které se mohou pochlubit takovou statistikou, již neexistují.

Jan Hendricks, biskup diecéze Haarlem-Amsterdam, na konferenci 90 farářů a správců farností oznámil své plány do budoucna pro diecézi. Podle nich 99 ze 164 katolických chrámů bude v příštích pěti letech uzavřeno a prodáno. Do deseti let čeká tento osud dalších 37 kostelů. Biskupství předvídá, že pouze 28 kostelů má šanci udržet si návštěvnost věřících.

Podle názoru biskupa Hendrickse pandemie corony, kdy kostely musely být nějakou dobu zavřené, urychlila proces úbytku věřících na nedělních bohoslužbách, který trvá již dlouhá léta. Je rovněž stále méně kněží, ale také stále méně dobrovolných pomocníků, např. ochotníků do chrámových sborů, které často musejí z tohoto důvodu ukončit svoji činnost.

Koncept předpokládá, že těchto 28 kostelů, které zůstanou, se stanou „centry evangelizace“, jak sdělil generální vikář diecéze Bart Putter. Správa diecéze doufá, že kněží a farnosti tato opatření s uznáním přijmou. Zatím neexistuje žádný seznam chrámů, které budou uzavřeny.

Počet návštěvníků nedělních mši sv. v této diecézi klesl z 25 tisíc v r. 2013 na 12 tisíc v r. 2021, jak uvádějí oficiální data biskupství. Zatímco v 50. letech minulého století ještě 80 procent všech pokřtěných katolíků chodilo v neděli na liturgii, dnes jsou to pouhá 3 procenta z celkového počtu 425 tisíc v diecézi Amsterdam, jak řekl mons. Putter.

Ve francouzském Štrasburku vládnou na radnici Zelení, tzn. levice. Ti nyní vydali nařízení, že na každoročním vánočním trhu tentokrát navzdory staleté tradici bude silně omezen, případně zakázán prodej krucifixů. Městská rada rozhodla, že jejich prodej může být dovolen pouze „s výhradou“. Co tím míní, není doposud jasné.

Proč právě kříže? Nebyl by to první případ, kdy ve Francii s odvoláním na to, že jde o „sekulární stát“, byly zakázány katolické symboly na veřejnosti. Omezení prodeje krucifixů je tím absurdnější, že tradiční vánoční trh v tomto městě nese už od 16. stol. název „trh Dítěte Ježíše“.

Ten ve Štrasburku souvisí s tzv. vánočním stromem světa, vystaveným poprvé na náměstí před katedrálou už r. 1539. Od té doby se zde prodávají kromě obvyklého zboží zejména kříže. Štrasburku se v minulých staletích říkalo „vánoční hlavní město“. Proto rozhodnutí městské rady charakterizují některá média jako hrubý a bezprecedentní zásah do této tradice, která je chloubou města a jeho lákavou atrakcí. Radnice ovládaná Stranou zelených rovněž rozhodla o zákazu prodeje všech kožených a kožešinových výrobků na tomto trhu, neboť Zelení odmítají usmrcování zvířat.

Stejně tak ale tato politická strana bojuje proti Katolické církvi a jejím hodnotám. Na jedné straně je útlocitná vůči zvířatům (mimochodem: Katolická církev vždycky kvalifikovala týrání zvířat a jejich bezdůvodné zabíjení jako hřích), na druhé straně právě ona je nejsilnější propagátorkou legitimity potratů, čili zabíjení lidí, což nelze nazvat jinak než pokrytectvím těžkého kalibru. To, co Strana zelených předvádí na štrasburské radnici, nese všechny známky totality a je varovným signálem, jak by se dařilo katolíkům pod jejich vládou. Nejspíš podobně jako v totalitních režimech komunismu či nacismu.

Tak máme jubilejního šedesátníka. Koho? No přece II. vatikánský koncil! Započal 11. října r. 1962. V prostředí tradičních katolíků bylo již napsáno mnoho o jeho plodech. Slibovali „jaro Církve“ – a přišla třeskutá zima ve formě opouštění nedělní účasti na mši sv., přijímání svátostí a vůbec jakékoliv sounáležitosti s Církví, a to geometrickou řadou. Ještě horší hrůzu představuje ale fakt, že všechny dávno odsouzené bludy včetně popření samotných zázraků Kristových právě po koncilu dostaly zelenou k proniknutí přímo do nitra Církve – a dnes se vyučují veřejně na katolických učilištích a hlásají z kazatelen.