Papež František oznámil 17. prosince 2022, že schválil dekret vatikánského Dikasteria pro svatořečení o povýšení na oltář rodiny Józefa a Wiktorie Ulmových z vesnice Markowa v jihovýchodním Polsku. Poprvé v historii bude beatifikována celá rodina, to znamená oba rodiče a jejich děti, v době vyvraždění čekala paní Wiktoria sedmé.

Józef Ulma se narodil r. 1900, manželka Wiktoria byla o 12 let mladší. Byli to rolníci a praktikující katolíci věrně oddaní Církvi. Pan Ulma se kromě obdělávání pole věnoval též sadařství a včelařství. Jeho velkou vášní bylo rovněž fotografování. Zároveň se pilně angažoval ve společenském životě obce Markowa, kde žili. Stal se místním knihovníkem, byl činný ve farnosti i v katolických organizacích. Zvlášť aktivně rozšiřoval v obci časopis Rycerz Niepokalanej (Rytíř Neposkvrněné), který redigoval minorita sv. Maxmilián Kolbe, později známý mučedník křesťanské lásky z Osvětimi. Z rodinného archivu Ulmových se dochovaly stovky snímků, dokumentujících nejen život této rodiny, ale i celé vesnice.

Německé okupační úřady zakázaly Polákům pod trestem smrti ukrývat Židy, kteří měli být deportováni do koncentračních táborů k vyvraždění. Rodina Ulmových na to nedbala a řídila se Kristovým přikázáním lásky. Od r. 1942 poskytla na svém hospodářství útočiště osmi Židům. Ráno 24. března však vstoupili do domu němečtí četníci. Uskutečnili domovní prohlídku, nalezli ukryté Židy, postříleli je a spolu s nimi celou rodinu Ulmových včetně těhotné paní domu a šesti dětí ve věku 1–8 roků. Jeden ze zločinných katů, když střílel do dětí, zvolal: „Podívejte se, jak hynou polské svině pomáhající Židům!“

Při loučení s Benediktem XVI. se cítím, jako bych se loučil s otcem. Ale ne s takovým, který zůstal s rodinou a zemřel v jejím kruhu, ale s takovým, který před deseti lety se rozhodl odejít z domu, aby se svými dětmi už neudržoval téměř žádný kontakt. Rodinu vydal do rukou otčíma, jemuž jsme sice povinni úctou, ale který nás bere jako obtížné nalezence.

To je zvláštní text. Dovoluji si tento styl publicistiky ve chvíli mimořádně vážné, kterou je smrt Benedikta XVI. Obracím se nejen ke čtenářům, nýbrž i – a to především – k samotnému Benediktovi XVI.

Otče Benedikte – když umíral Jan Pavel II., měl jsem necelých 19 let. Klima Církve v Polsku bylo jiné než dnes. Loučili jsme se s králem polských svědomí, po němž nastoupil papež z Německa, o kterém jsme věděli, že s Karolem Wojtylou mnoho let spolupracoval a získal přezdívku Panzerkardinal, tj. „kardinál tank“. Imponovalo mi to a s radostí jsem začal studovat Tvoji nauku.

Otče Benedikte, nebylo možné pominout Tvá mimořádná slova před smrtí Jana Pavla při pobožnosti křížové cesty: Pane, tak často Tvá Církev připomíná tonoucí loď nabírající vodu ze všech stran. Na Tvém poli je vidět více koukolu než pšenice. Odrazuje nás špína na šatu i na tváři Tvé Církve. Ale to my sami jsme ji zkazili! To my Tě zrazujeme navzdory velkým slovům a vznešeným gestům. Smiluj se nad svou Církví: i v ní Adam stále znovu upadá. Svým pádem strháváme i Tebe k zemi. A satan se směje s nadějí, že nezvládneš znovu povstat z tohoto pádu. Počítá s tím, že pádem Tvé Církve zůstaneš ležet na zemi poražený. Ty ale povstaneš. Povstal jsi, vstal z mrtvých, a můžeš pozvednout i nás. Spas a posvěcuj svoji Církev. Spas a posvěcuj nás všechny.

Papež Benedikt XVI., jenž v r. 2013 abdikoval na svůj úřad, odešel 31. prosince r. 2022 ve věku 95 let na věčnost. Řídíme se zásadou slušnosti, že tváří v tvář smrti se má šetřit kritikou. Přesto však jako katolíci usilující o pravověrnost nemůžeme zamlčet, že Joseph Ratzinger, jak zní Benediktovo občanské jméno, patřil jako mladý teolog k modernistickému směru spolu s Karlem Rahnerem, Hansem Kuengem aj., a jako poradce (tzv. peritus) kolínského kardinála Josepha Fringse se významně podílel na revoluci tzv. „pokrokového“ křídla na II. vatikánském koncilu.

Nicméně přesto byl později Církvi v mnoha ohledech velice prospěšný – a na tyto klady jeho života i pontifikátu chceme vděčně vzpomenout. Mladý teolog Ratzinger, vyučující na univerzitě v Tuebingenu, brzy poznal důsledky koncilového smiřování se s tímto světem. R. 1968 došlo k tzv. sexuální revoluci studentstva v západní Evropě a v Americe, která neminula ani teologické fakulty. Jejich studenti, nasáklí teologickým modernismem, akceptovali levičáckou ideologii tak jako jejich kolegové z jiných fakult, velebili Marxe, Mao Ce-tunga, filozofa Sartra a další vůdčí postavy revoluce r. 1968. To bylo i na „pokrokového“ Ratzingera příliš, odvážil se tento trend kritizovat – a samozvaná studentská rada jej z teologické fakulty vyloučila. Útočiště nalezl potom v Řezně, kde byl biskupem pravověrný mons. Rudolf Graber, jenž nepřipustil žádné výstřelky na fakultě jím řízené. Právě on významně Ratzingera ovlivnil v dobrém slova smyslu.

Agere sequitur esse. Tak nás učí scholastická filosofie: jednání každé bytosti závisí na její přirozenosti. Z toho plyne, že činy člověka jsou konzistentní s tím, kým tento člověk je. Potvrzení tohoto ontologického principu vidíme i v kanonických sankcích nedávno uvalených Svatým stolcem na otce Franka A. Pavoneho, známého a oceňovaného prolife kněze, který se desítky let odhodlaně věnuje boji proti strašlivému zločinu potratu.

Jestliže se římské dikasterium rozhodne zlikvidovat kněze tím, že ho obviní z rouhání, degraduje do laického stavu a zabrání mu právně se hájit v kanonickém procesu, a jestliže současně nepřijímá analogická rozhodnutí, pokud jde o notoricky heretické, zkažené a smilné kněze, je namístě se tázat, zda takovýto akt pronásledování neprozrazuje smýšlení směřující k perzekuci a zda zásah proti dobrému knězi, který se energicky stavěl proti potratu, není známkou nenávisti pronásledovatele k Dobru a těm, kdo za ně bojují.

Tento nespravedlivý a protiprávní trest je o to hanebnější, že se přibližuje svatá doba Vánoc, zamyslíme-li se nad tím, že zabíjením nevinných dětí chce Nepřítel lidského rodu zabít Dítě-Krále.

Bergogliovská sekta způsobuje úpadek katolické Církve arogantní okupací předních pozic a skandálně zneužívá své autority k účelu odporujícímu tomu, k němuž náš Pán, Hlava Církve, tuto autoritu zamýšlel. Ve věrouce, morálce, disciplíně ani liturgii není oblasti, která by se nestala předmětem této pustošivé činnosti.

Po čase opět přinášíme výběr z nejdůležitějších událostí, které se odehrály v katolickém – a vůbec křesťanském prostředí, jak je zaznamenaly námi sledované zahraniční weby.

Asia Bibi: Můj život je nadále historií plnou bolesti, zkouškou od Boha

„Chraňte nevinné a nebijte je na policejních stanicích. Nevinní musí být osvobozeni,“ apeluje Asia Bibi v rozhovoru pro agenturu UCA News. Říká, že „rozsudky na dlouhé roky vězení za nedokázané porušení zákona jsou v Pákistánu obrovskou nespravedlností“.

Katolička Asia Bibi strávila více než 9 let ve vězení za údajnou urážku proroka Mohameda. Prvním rozsudkem, který uslyšela, byl trest smrti pověšením. V r. 2018 ji Nejvyšší soud v Pákistánu osvobodil, načež odjela do Kanady.

V rozhovoru ale přiznala, že její život zůstává nadále „historií plnou bolesti, zkouškou od Boha“. V Kanadě vykonává nejpodřadnější práce, aby vydělala peníze na živobytí. Má potíže i s jazykovou bariérou. Mrzí ji také, že dosud nedostala zaplaceno za svůj životopis sepsaný francouzskou novinářkou Annou Isabellou Tolletovou. – „Zaplatili mi pouze za můj let do Francie. Potom mne již nikdo nekontaktoval,“ říká. Její manžel už čtyři léta marně hledá práci, její tři z pěti dětí stále žijí v Pákistánu. V době jejího uvěznění rodina a příbuzní zakusili pronásledování ze strany islámských extremistů a dodnes nejsou v bezpečí.

Idylka štědrovečerní večeře, stromečku, dárků, koled… s námi jakoby srostla, s věřícími i nevěřícími. Ti první k tomu ještě připojí účast na půlnoční nebo božíhodové liturgii.

Jenže je toto pravý smysl Vánoc? Jistěže nezpochybňujeme ušlechtilou tradici, která přispívá ke kompatibilitě rodiny, jež se sejde pod stromečkem, kdy aspoň tyto dny se odloží všechny spory a napětí. Naopak budeme čelit všem snahám odbourat ji – a hlavně vyloučit z ní Ježíška.

Tato tendence je dnes v západních zemích zcela viditelná – a proniká i k nám. Viděl jsem v televizi rouhačskou reklamu, kde se říká: „Zapomeňte na Ježíška, ten nenosí dárky, ty nosí růžový slon.“ Takové blasfémie zůstávají naprosto legální, ale když před pár lety v Anglii jeden lékař poslal svému kolegovi vánoční přání s betlémem a křesťanským pozdravením, stálo ho to ztrátu zaměstnání, neboť dotyčný kolega ateista si stěžoval, že to „uráží jeho přesvědčení“. V mnoha západních zemích pod záminkou „pluralismu“, „respektu k nekřesťanům“ a „zachování laického (tj. nenáboženského) charakteru státu“ odstranili z náměstí a veřejných prostranství tradiční vánoční jesličky. V Bruselu, hlavním městě EU, stával ještě před pár lety na jednom náměstí obří betlém, dnes je ale minulostí, prý „urážel muslimy“.

Vánoce tak postupně ztrácejí svůj křesťanský charakter. Ptejme se ale, jestli to není i naše vina? Není pravá příčina v tom, že jsme zůstali pouze u štědrovečerní idylky a nepoložili si otázku, kdo je toto Dítě, jehož narození slavíme? Netkví hlavní důvod snahy o likvidaci křesťanského prožívání Vánoc právě v tomto našem postoji, kterým dodáváme argumenty odpůrcům Božského Spasitele?

Milí přátelé!

Článek (překlad), který právě publikujeme, označí nejen odpůrci Církve, ale i mnozí církevní hodnostáři za „konspirativní teorie“, „dezinformace“, „hoaxy“ apod. Děje se tak vždycky, když jde o téma zednářství a jeho infiltrace do Katolické církve. Nepomůže ani skutečnost, že vše je podloženo písemnými doklady a věrohodnými svědectvími, jako v tomto článku. Je snadné označit to bez jakéhokoliv důkazu za falzifikát. Tito lidé nebudou ale nikdy schopni zodpovědět otázku, jak je možné, že všechno, co již v 19. stol. zkoncipovala zednářská lóže Alta Vendita jako svůj plán, tj. infiltrace zednářů do lůna Církve až na vedoucí místa s cílem postupně ji zlikvidovat a učinit z ní humanistickou odnož zednářstva, se po II. vatikánském koncilu přesně do všech detailů plní? To dosud žádný z nich nevysvětlil.

V hierarchii Církve je něco hodně špatně. Rozšířené hereze, skandály, zkaženost a odpadlictví pastýřů, které Kristus přiléhavě odsoudil jako „vlky v rouše beránčím“, jsou příliš systematické a nyní i neskrývané, než aby mohly být způsobeny pouhou náhodou či lidskou slabostí.

Důmyslné plánování a nemilosrdné, vykalkulované provedení dovedly katolickou hierarchii do stavu, kdy špatní biskupové už ani neskrývají, že odmítají poklad víry, nenávidí křesťanskou morálku a věřícími, věrnými katolíky pohrdají.

Program „synodální cesty“ německých biskupů, který je pro LGBT, pro antikoncepci, pro potraty a pro kněžské svěcení žen, „obřad žehnání“ homosexuálním dvojicím vlámských biskupů, pohrdavé nálepkování tradičních katolíků jako více protestantů než katolíků ze strany kardinála Arthura Roche, povyšování četných biskupů podporujících LGBT do kardinálského kolegia papežem, zakrývání nechvalně proslulého McCarrickova případu, široce rozšířená homosexuální lobby mezi biskupy i uvnitř hradeb Říma, vydání podzemní církve v Číně Vatikánem do rukou Komunistické strany Číny, podpora Svatého stolce pro silně propotratovou Pařížskou klimatickou dohodu a přistoupení k ní, klanění se pačamamě a účast na pohanském vzývání duchů zemřelých … seznam stále pokračuje.

V adventu mimo jiné sháníme dárky pro své blízké, charitativní organizace posílají složenky s prosbou o příspěvky. To všechno jsou dobré skutky.

Pán ve své nauce, kterou přinesl na svět a již Katolická církev předává z generace na generaci, klade dobré skutky na první místo ve spolupráci s Boží milostí při úsilí o spásu. Nejvýstižněji o tom svědčí Kristova slova v evangeliu sv. Matouše 25,31–46: „… lačnil jsem, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti…“. Toto je dokonce přímo podmínkou spásy, neboť ti, kdo hladovému, žíznivému atd. nepomohou, „půjdou do věčného trápení…“, jak Spasitel jasně říká.

„Víra bez skutků je mrtvá,“ píše sv. Jakub ve své epištole, která je celá věnovaná právě nezbytnosti dobrých skutků ke spáse. Církev na tridentském koncilu proto jasně odsoudila jako blud nauku Martina Luthera, že dobré skutky nejsou vůbec pro nebe zapotřebí.

I dějiny Katolické církve jsou z velké části dějinami skutků lásky k bližnímu, které u některých světců dosáhly vysokého stupně hrdinství (sv. Karel Boromejský, sv. Damian Deveuster, sv. Maxmilián Kolbe aj.). Církev vždycky vybízela a vybízí věřící k horlivosti v konání dobrých skutků. Katechismus je vypočítává. Jedná se o skutky tělesného a duchovního milosrdenství.

Skutky tělesného a duchovního milosrdenství

Ty první jmenuje sám Pán Ježíš v uvedené 25. kapitole u sv. Matouše. Máme dle jeho slov sytit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, přijímat pohostinsky do domu pocestné, navštěvovat nemocné a vězně. K těmto šesti skutkům tělesného milosrdenství přidala Církev, obdařená neomylností Ducha Svatého, ještě sedmý: pohřbívat zemřelé.

P. François Schneider, farář 17 malých farností ve východní Francii, dostal zákaz veřejného vystupování. Rozhodnutí biskupa následovalo poté, co tento kněz v jednom kázání odhalil krvavou tvář potratového průmyslu. Kázání P. Schneidera mělo souvislost s aktuální politickou debatou nad úsilím některých politických subjektů vložit do ústavy země tzv. právo na potrat.

P. Schneider při mši vzpomenul uzavření míru v Compiégne 11. listopadu 1918, čímž oficiálně skončila I. světová válka. K tomu ale dodal: „Potrat však zabil více lidí než tato velká válka.“ Vyzval francouzské politiky, aby se řídili podle maďarského premiéra Viktora Orbána, který upřednostňuje prorodinnou politiku a „přistupuje k odvážným rozhodnutím“. Nahrávka kázání získala velký ohlas a vyvolala pobouření zastánců potratů.

Kněz uvedl, že během války let 1914–1918 zahynulo kolem 40 milionů lidí, ale dle údajů WHO při potratech umírá stejný počet nenarozených dětí každý rok. P. Schneider tím zaujal stanovisko k probíhající diskusi o vložení do ústavy tzv. práva na potrat, což prosazuje mj. vládnoucí strana prezidenta Emmanuela Macrona – LREM. Ještě radikálnější je v tomto směru levicová „La France insoumise”, která požaduje uznat vraždy nenarozených dětí nejen jako základní „právo ženy“, ale též jako „právo transsexuálních osob“. Oba texty byly přijaty parlamentní komisí a nyní ještě musí projít legislativním procesem. Sám Macron navrhoval, aby „právo na potrat“ bylo zařazeno do Evropské charty práv člověka.

Pojal jsem toto zamyšlení poněkud netradičně – jako modlitbu. Zkusme si teď v tichosti každý sám za sebe na pár minut zapřemýšlet nad několika málo otázkami. Zkusme si je poctivě zodpovědět. Advent je o čekání na příchod Spasitele, proto se v krátké usebranosti zamysleme nad Tím, jenž má přijít.

Ježíš! Co pro mne toto jméno znamená?

A co pro mne znamená Ten, Jemuž patří?

Co pro mne znamená to, co pro mne udělal?

Co pro mne znamená to, co pro mne stále dělá?

Co pro mne znamenají Jeho slova?

Co pro mne znamená Jeho láska?

A co asi pro Něj znamenám já?

Ježíši, chci Ti říct, že pro mne neznamenáš tolik, co bys pro mne správně znamenat měl. Chci Ti říct, že nedělám to, co bych dělat měl, že zapomínám na to, cos pro mne udělal, že zapomínám na Tvou lásku, na Tvá slova, že na Tebe zkrátka zapomínám den co den a vůbec na Tebe nemyslím. Chci Ti říct, že pro mne tento svět často znamená více než Ty, že mám tento svět, lidi kolem sebe a hlavně sebe samého raději než Tebe.

Ježíši, chci Ti teď slíbit, že při čekání na Tvůj příchod, který za pár týdnů přijde, chci proměnit vše to, co mi brání v náležitém vztahu k Tobě; chci Ti říct, že už nikdy nechci opakovat slova o tom, že pro mne něco nebo někdo jiný znamená více než Ty; že už nikdy nechci připustit, aby slova o tom, že zapomínám na Tvou lásku, byla pravdivá; že už Tě nikdy nechci zranit.