Nejprve obecně o utrpení

Součástí lidských dějin jsou neustálé stížnosti na Boha: Proč dopouští přírodní katastrofy, zákeřné nemoci doprovázené velkým utrpením, smrt malých dětí atd. Písmo sv. zná odpověď, starozákonní kniha Job je v tomto signifikantní, v Novém zákoně se tohoto tématu několikrát dotýká sám Spasitel. Zjevená pravda obsažená v Písmu i v katolickém katechismu říká, že veškeré toto fyzické zlo je důsledkem dědičného hříchu, stavu, do něhož nás naši prarodiče svojí pýchou a revoltou zlákáni mámením zlého ducha přivedli, Bůh sám je nechtěl a neustanovil. Osvobozeni od něj budeme až na věčnosti v nebi. Ani Boží Syn nebyl tohoto fyzického zla ušetřen, sám je z lásky k nám dobrovolně přijal jako prostředek našeho vykoupení, tj. možnosti dostat se do nebe.

Bůh tedy může ve své nekonečné dobrotě využít každé naše utrpení v náš prospěch a způsobit, aby právě ono nám pomohlo dosáhnout věčného života. Za stigmatizovaným sv. Otcem Piem přišel jednou slepý mládenec a ptal se, jestli ho může uzdravit, aby viděl. P. Pio odpověděl: „Mohu to udělat, ale varuji tě. Když budeš vidět, neubráníš se pokušení ďábla a skončíš v pekle. Jako slepý budeš toho ušetřen a přijdeš do nebe.“ Muž řekl: „Tak to raději chci zůstat slepý.“ „Dobře sis vybral,“ odpověděl světec. Mnoho lidí si stěžuje: „Modlil jsem se za uzdravení – a nic. V jiných případech Pán udělal zázrak, proč u mě ne?“ Utrpení konkrétního člověka je obrovské tajemství, na něž neznáme odpověď, jedním si ale můžeme být jisti: Bůh ve své vševědoucnosti velmi dobře ví, jestli je pro věčnou spásu této osoby lepší trpět nějakou formou fyzického zla nebo naopak být od toho osvobozen, buď přirozeně, nebo zázračně. Pán během svého pobytu v Palestině mnoho lidí uzdravil, ale zdaleka ne všechny. Když později sv. Pavel Ho prosil ve vidění, aby jej uzdravil, On mu to odmítl se slovy: Máš moji milost, a to ti stačí. Proto Bůh fyzické zlo v lidském životě dopouští s tím, abychom ho přijali jako pomoc pro dosažení věčného života u Něj, kde žádné utrpení již neexistuje. My se díváme na věci pohledem ryze pozemským, tzn. hodnotíme je podle toho, jak nám prospívají nebo škodí v tomto časném životě, Bůh ale má na zřeteli náš věčný život a z tohoto zorného úhlu vše hodnotí.

Nezdravé zacházení s agresí je jevem obecně velmi rozšířeným, a to nejen u věřících lidí. Pojem agrese je často spojován výhradně s její destruktivní podobou – násilím a ničením. Téma agrese výborným způsobem zpracoval Karl Frielingsdorf ve svých knihách Agrese vytváří vztahy a Falešné představy o Bohu. Prezentuje v nich, že slovo agrese pochází z latiny „aggredi – ad gredi“. Aggredi znamená kráčet, přibližovat se k někomu, vejít s ním ve styk. Zpočátku je význam tohoto slova hodnotově neutrální, přikročení k druhému člověku může být pozitivním setkáním nebo ničivým útokem.

S pojmem agrese jsme zvyklí spojovat destruktivní jevy – války, vraždění, týrání, demolování věcí, ironické poznámky, urážení druhých, posmívání se a pohrdání druhými, utiskování slabších a podřízených. Tohle jsou příklady agrese projevované navenek, vůči okolí. Ale agrese se může obrátit i proti sobě samému, a to v případě, že agresívní impulsy nelze přijatelným způsobem vybít či zpracovat. Autoagresívní lidé se ničí různým způsobem – odmítáním potravy, nadměrným pitím alkoholu, workoholismem, odmítáním prožitku radosti. Často mají psychosomatická onemocnění a nezřídka spáchají i sebevraždu.

Zvláštní kapitolou je agrese křesťanů. Protože je často brána jako nevítaný jev, často se připisuje druhým lidem. A mnohdy se projevuje formou kritizování a devalvování jinak smýšlejících. Z některých příspěvků v tisku agrese přímo čiší.

Katolický křesťan má být radostným. K tomu vybízí sv. Pavel v 5. kapitole listu Galaťanům: „Plody Ducha však jsou láska, radost, pokoj…“ Co je to ale radost v křesťanském pojetí? Znamená to, že se budu vesele smát a vtipkovat nad tím, když mi tragicky zemře dítě, když mi voda při povodni zatopí dům nebo když nenadále ztratím zaměstnání? Nikoliv, taková „radost“ by byla něčím absurdním a nelogickým, co není v souladu s přirozeným řádem. To Kristus nechce. Zármutek, lítost, obavy, spravedlivý hněv, pocity úzkosti … to vše k lidskému životu patří a Pán Ježíš sám tím vším prošel, neboť byl nejen plně Bůh, ale také plně Člověk. Radost nemůže být nikdy „na povel“. Bezděčně lze vzpomenout na filmové zpracování Švandrlíkových „Černých baronů“, kde svobodník Halík při tréninku mužstva křičí na nováčky, s nimiž nacvičuje plížení: „Plížím se radostně, radostně, radostně…“ Být radostný a pouze se „radostně tvářit“ je ovšem něco naprosto odlišného.

Radost, která plyne z katolické víry, je především záležitostí lidského nitra. V tom tkví podstatný rozdíl mezi tím, jak radost chápe Písmo sv. a církevní nauka a jak ji vnímá současná konzumně materialistická mentalita. Nynější mediální propaganda představuje jako „radostného“ takového člověka, který je bohatý a úspěšný, maximálně vychutnává světské požitky včetně hříchů proti 6. a 9. přikázání, ve společnosti srší vtipem a – většinou pod vlivem alkoholu nebo drog – baví všechny kolem sebe tak, až se mohou potrhat smíchy, i když jsou to často vulgarity nejhrubšího zrna. „Radostný“ je ve smyslu tohoto vymývání mozků především takový člověk, který nemá žádné skrupule s morálními zásadami a jejich respektováním. Ano, lidé tohoto typu se mohou jevit navenek radostnými. Skutečnost bývá ale velice často úplně jiná. Psychiatři a psychologové by mohli podat spoustu svědectví, kolik lidské beznaděje a zoufalství se skrývá pod pozlátkem vnějškové úspěšnosti, bohatství, bujarého veselí a furiantství, které se nezastaví ani před těžkým hříchem.

Pius XII. byl papežem téměř dvě desetiletí a za toto období dokonale vynikla jeho genialita. Byl to neúnavný reformátor a rozsah jeho reforem lze jen těžko v krátkosti vyjmenovat. Jeho dílo bylo vskutku impozantní. Ve vědeckých kruzích jméno Pia XII. zarezonovalo díky archeologickým pracím v podzemí Baziliky svatého Petra v letech 1939 – 1949, které Pius XII. nařídil s cílem identifikovat hrob prvního papeže, sv. Petra (tzv. locus Petri). Zasloužil se o vytvoření moderního rozhlasového centra a byl prvním papežem v historii lidstva, který se objevil na televizních obrazovkách. Internacionalizoval kardinálský sbor nominací kardinálů z celého světa, včetně Afriky a Asie, takže během jeho pontifikátu v něm přestali mít majoritu Italové. Intenzivně se věnoval misijní činnosti. V misijních zemích vysvětil biskupy a vytvořil místní hierarchie. Právě on v roce 1939 vysvětil první biskupy černé pleti. Byl to průlom v celosvětovém misijním působení Církve. Za jeho pontifikátu výrazně vzrostl počet diecézí. Svatořečil 33 osob, mezi nimi i papeže Pia X. Papež Pius XII. byl také horlivým mariánským ctitelem. Již v roce 1940 definitivně uznal pravdivost zjevení ve Fatimě.

V červnu, jenž byl ohlášen subkulturou LGBT „měsícem hrdosti“, visely i v katolických svatyních prapory homohereze. V mnoha italských diecézích byly dokonce organizovány náboženské oslavy k uctění této „nové světské tradice“. Pro zbožné křesťany byly a stále jsou tyto a podobné události šokujícím zděšením – koneckonců k realitě polské farnosti se hodí propagátoři lobby LGBT v Církvi, jako např. neslavný jezuita James Martin, stále asi tak, jako pěst do nosu. Nevíme ale, jak gigantický vliv mají na Západě síly stojící za ním, proto se nelze oddávat uklidňující, ale nebezpečné ignoranci, že „nás se to netýká“. Právě v Římě jsme svědky kulminace druhého pokusu progresistů o devastaci morální nauky Církve. Před desetiletími podobné snahy radikálů v USA dosáhly již úspěchu v celonárodním rozsahu…

Psal se rok 1974. Na titulní straně vydání magazínu „Gay Liberator” se octla podobizna papeže Pavla VI. Pozornost ale nepřitahovala tolik tvář papeže na tomto místě, nýbrž nadpis článku. „Gejovská hrdost udeřila na Církev“ – hlásalo toto číslo plátku bojujícího s přirozeným právem. Klíčovou záležitostí se stala již tenkrát infiltrace různých křesťanských konfesí hlasateli progejovské propagandy. Revolucionáři podávali zprávy z fronty…

Zprávy, které tenkrát vycházely z Katolické církve v USA, nebyly nijak potěšující. Tak např. Brian McNaught, novinář časopisu Michigan Catholic, se začal veřejně chlubit svojí homosexualitou. Otevřeně také opovrhoval naukou Církve o hříšné podstatně homoerotismu. Byl sice z redakce zmíněného katolického listu propuštěn, nicméně neobešlo se to bez komplikací.

Pius XII. byl jedním z velikánů 20. století na papežském stolci. Patřil k nejvýznamnějším papežům všech dob. Snad žádný papež v dějinách Katolické církve nepřebíral svůj úřad v tak těžké době jako Pius XII., zvolen za hlavu Katolické církve dne 2. března 1939, tedy čtyři desetiletí po jeho kněžském svěcení. A přitom se snad žádnému jinému papeži nedostalo tolik nezasloužené kritiky, jako právě tomuto papeži. Bohužel, nejen od nepřátel Katolické církve, ale i od katolíků. Vytýkají mu, že nevystupoval s bojovnou kritikou nacistického režimu v Německu, že se údajně nezastával pronásledované židovské populace, atp. I v případě tohoto papeže však platí všeobecně známá pravda, že neznalost problematiky a nedostatek věcných faktů zapříčiňují zbytečné dohady a vášně.

„Žijeme v době mlčících pastýřů, kteří nikdy neřeknou ani slovo. U mnoha z nich má zrada formu tiché apatie. Zdá se, že neexistuje nic, co by milovali tak, aby je to přimělo k činnosti,“ říká bývalý biskup z Tyleru v Texasu Joseph Strickland v poselství letošnímu eucharistickému kongresu v USA.

Podle tohoto hierarchy v průběhu posledního století Katolická církev postupně ztrácela svůj hlas, což bylo důsledkem metodické infiltrace ze strany nepřátel. Tento útok přinesl plody ve formaci slabých, zkompromitovaných a mlčících duchovních-zrádců, zdůraznil.

Hierarcha tvrdí, že zrádcovský „prst satana“ je možno vidět zejména v krizi sexuálního zneužívání. Za nejvíce odstrašující příklad zrady Pána Boha a Jeho Církve považuje bp. Strickland kauzu bývalého kardinála Theodora McCarricka. „Jeho historie je příkladem zrady nevídaného rozsahu. Osoby mající postavení v církevní hierarchii oplývaly zlatem a zároveň týraly seminaristy, jimž platily za mlčení,“ připomíná.

„Minula desetiletí a mnoho se nezměnilo. Naopak teď žijeme pod vládou papeže, kdy takoví duchovní nejenom působí bez překážek, ale často jsou dokonce vyznamenáváni,“ hodnotí situaci bp Strickland. Jako příklad křiklavé nedbalosti uvedl záležitost slovinského umělce Marka Rupnika, který byl vyloučen z řádu jezuitů, když vyšlo na denní světlo jeho desetiletí trvající zločinné jednání sexuálního zneužívání řeholnic.

„Rupnik byl obviněn ze sexuálního zneužívání cca 30 řeholních sester. Přesto je ale dosud aktivním knězem (inkardinovaným do diecéze Koper ve Slovinsku po vyloučení z jezuitského řádu), bydlí a pracuje v Římě jako umělecký ředitel a děkan teologického studia v Centro Aletti,“ připomenul bp Strickland. „Rupnik je jeden z mnoha zrádců, kteří se nadále těší plné ochraně Vatikánu, zatímco mnoho věrných kněží, biskupů a kardinálů je umlčeno nebo odvoláno z úřadu,“ řekl hierarcha.

Letos 19. července uplynulo 100 let od narození velké moravské světice, byť dosud nekanonizované, Anny Marie Zelíkové. Čím vynikala? Navenek ničím zvláštním, chovala se jako normální dívka ze zbožné katolické rodiny. Všemohoucí Pán jí dopřál pouhých 17 let života – a přece to stačí ke konstatování, že jen málokomu se podaří jednotlivé dny a měsíce naplnit podle Boží vůle ve prospěch druhých lidí tak, jako tomuto děvčeti.

Narodila se v rodině malorolníka a tesaře Aloise Zelíka v moravských Napajedlích, matka se jmenovala Anna. Zbožní rodiče ji přihlásili do místní církevní školy vedené sestrami sv. Kříže. Ty měly na její formaci rozhodující vliv, především ss. Milada Bartoňová a Ludmila Tichopádová. Díky jim, inspirována jejich příkladem, trávila Anička jako dívka školou povinná hodně času v klášterní kapli, kde se hodně modlila a meditovala. Za svůj vzor v duchovním životě si vybrala sv. Terezii z Lisieux, velkou úctu měla též ke sv. Janu Boskovi.

Když byla r. 1933 u prvního sv. přijímání, ozvala se v jejím nitru naléhavá touha plně se obětovat Bohu, aby co nejvíce duší bylo zachráněno pro věčný život. Zájem o život sv. Terezie z Lisieux v ní vyvolal přání stát se dle jejího příkladu karmelitánskou řeholnicí.

R. 1937 se v rodném městě účastnila kněžské primice P. Josefa Zavadila, tamního rodáka. Tehdy jako třináctiletá pochopila, kdo je to kněz: alter Christus, ten, který Jeho jménem a jako nástroj v Jeho rukou zprostředkovává kalvarskou oběť kříže pro spásu lidstva. Proto se tenkrát rozhodla obětovat svůj život za kněze.

Chlubit se dědictvím Francouzské revoluce je pravidlem v zemích tzv. „prvního světa“ (zejména k datu 14. července, kdy r. 1789 dobyli vzbouřenci Bastilu, pozn. překl.). Tento převrat na konci 18. stol. je prezentován jako prométeovský politický projekt, jehož plodem měla být „moderní“ společnost. Je to ale dědictví smáčené krví a charakterizované hanebným odpadem od víry. Integrální součástí tohoto díla jakobínů byla krvavá genocida kléru a pokus nahradit křesťanství rouhačským kultem. Jak zdůraznil polský arcibiskup sv. Sebastian Pelczar na konci 19. stol., tato pronásledování katolíků nebyla dílem „chvilkového vzplanutí emocí“. Vzpoura proti víře se stala přímo jádrem revolučního programu.

Modloslužba revoluce

Ve své knize „Francouzská revoluce ve vztahu ke katolickému náboženství a jeho duchovenstvu“ tento kanonizovaný světec upozornil na strašlivé scény, které učinily z Francie před více než 200 lety jedno krvavé divadlo. Jedním z nejvýmluvnějších obrazů je rituál tzv. „kultu rozumu“ 19. listopadu r. 1793 za účasti davů Pařížanů:

Na pozlaceném trůnu neseném revolucionáři seděla operní hvězda (mravně zpustlá madam Maillardová, pozn. překl.). Její hlavu zdobila červená „frygická čapka“. V rukou měla kopí a dubovou větvičku, pod jejíma nohama leželo zneuctěné znamení Vykoupení – Kristův kříž. Zpěvačka, spíše tanečnice, představovala „bohyni rozumu“. Uvnitř chrámu usedla na oltář a shromážděný lid se jí klaněl.

„subjektivní zážitky, charakterizované libostí nebo nelibostí (radost, hněv aj.), provázené fyziologickými změnami (svalového napětí, krevního tlaku, srdečního tepu apod.) a projevující se v chování, zejména mimikou a pantomimikou. Vznikají v souvislosti s uspokojováním potřeb, podněcují k akci (vzdalování či přibližování se zdroji libosti nebo nelibosti). Jsou charakterizovány intenzitou (cit, nálada, afekt, vášeň) nebo trváním (afekt proti náladě). Bývají vázány na objekt (citový vztah) nebo jsou neurčité (citový stav). Rozlišují se emoce vyšší (láska, soustrast), emoce nižší (afekt, vztek), podle toho, k čemu se vztahují, se dělí na emoce intelektuální (radost z poznání), estetické (z uměleckého díla), etické (z pomoci druhému) apod.“

Tolik encyklopedie. A z pohledu psychiatra? Emoce jsou důležitou složkou lidského života. Člověk přece není stroj bez citu. Přesto k nim často zaujímáme špatný postoj. Lidé jsou nezřídka zvyklí své emoce popírat, potlačovat, nedávat je najevo. Mnozí jsou přímo vychováni k tomu, aby své emoce nedávali najevo. Pro někoho je přijatelné dávat najevo jen ty emoce, které jsou pozitivní a tudíž akceptovatelné. A někdy ani ty pozitivní nejsou akceptovatelné – z mnoha důvodů, které probereme níže.

V letech vědeckotechnického rozvoje vidíme zajímavý paradox: moderní stroje jsou vybaveny řadou kontrolek, „šestých smyslů“, ukazatelů a pojistek a zároveň se tolik potlačuje emoční život člověka. Přitom emoce jsou stejně důležité jako ty kontrolky ve světových vynálezech. Namátkou jmenujme: je to hluboký citový vztah, který matce umožňuje snést dítě i s jeho exkrementy, vysilujícím nočním pláčem a nepředvídatelným chováním. Je to vztek, který nám v kritických situacích dodává energii a napomáhá jednat (třeba při napadení agresorem). Je to pláč, který nám pomáhá odplavit bolest nad ztrátou někoho blízkého. Je to strach, který nás varuje před nebezpečím. Je to hluboký soucit, který umožní misionářům pomáhat těm nejubožejším, třeba v zapadlém koutě Afriky či Indie.

Letos jsme si jako každoročně připomenuli 6. července den upálení Mistra Jana Husa v Kostnici, 11. října potom bude oficiální propaganda upozorňovat na 600. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Husitství je již více než sto let uváděno v médiích i v učebnicích dějepisu jak slavná éra českých národních dějin, kdy Čechové statečně povstali proti údajné tyranii Katolické církve, která upálila statečného reformátora a bojovníka za svobodu svědomí Mistra Jana Husa.

Jenže historická pravda je jako obvykle poněkud odlišná. Samozřejmě katolík odmítá a objektivně odsuzuje skutečnost, že Hus byl za své názory upálen, podobně o rok později jeho spolupracovník Jeroným Pražský.

Katolická církev ale upalování kacířů nevymyslela, pouze se přizpůsobila tehdejšímu zákonodárství. Nepřijatelné však je, že tento krutý trest smrti byl udělován za pouhé přesvědčení, byť sebezvrácenější. Jenže u protistrany tady existuje – sine ira et studio – ještě větší „dluh“. Hus sám upalování kacířů (jimi nazýval své myšlenkové odpůrce) v disputaci na Žebráku r. 1409 přímo požadoval, jak uvádí protestant a jeho ctitel František Palacký ve III. dílu svých Dějin národa českého (str. 117 ve vydání z r. 1939). Jeho štvaní na kazatelně proti kněžím, kteří stáli na straně arcibiskupa Zbyňka, vyprovokalo r. 1411 dav k tomu, že upálil nebo utopil několik duchovních, z nichž známe jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík. To mu vytýká Štěpán z Pálče, jak sděluje Jan Sedlák ve své husovské monografii. Oběť kostnického koncilu je tedy sama vinna, alespoň nepřímo, tím, co nakonec postihlo ji: upálením jiných jen pro jejich přesvědčení. A co dělali husité, hlásící se k odboji Jana Husa proti Katolické církvi, i když byli ve svých teologických názorech mnohem radikálnější? Sám Palacký uvádí jejich oběti na katolické straně v řádech desítek tisíc, upálených v chrámech, ubitých palcáty, utopených, shozených z oken na kopí atd.

Švýcarský biskup Marian Eleganti řekl, že přijetí pandemických omezení katolickou hierarchií v nedávné době covidu znamenalo „deklaraci bankrotu víry“. Chování mnoha episkopátů je podle něho tím bolestnější, čím více na denní světlo vyplouvají škodlivé vedlejší účinky očkovacích preparátů.

„Pro mne to bylo výrazné vypadnutí ze světla milosti,“ – řekl emeritní biskup Churu, když komentoval chování části hierarchů v době pseudopandemie koronaviru. Dle jeho hodnocení sanitární příkazy porušily zásadu autonomie pacienta při rozhodování o vlastním zdraví, která dosud byla ve světě medicíny závazná.

Tento princip ještě respektovalo vyjádření tehdejší kongregace (nyní dikasteria) pro nauku víry vedené kardinálem Luisem Ladariou, v němž se zdůrazňuje, že nelze nikoho nutit k očkování proti Covid-19.

„Přesto však papež jako hlava státu uložil tuto povinnost očkování všem pracovníkům Vatikánu. Když odmítli, museli počítat se ztrátou zaměstnání,“ připomíná bp Eleganti. „Pro mne to byla očividná nespravedlnost,“ řekl.

„Nyní víme – a vychází to najevo stále častěji na celém světě, že vakcíny ani negarantovaly ochranu před přenosem viru, ani se nekonala tzv. pandemie neočkovaných“ – zdůraznil švýcarský hierarcha a dodal, že opačná tvrzení nikdy nebyla podložena důkazy.

Masové očkování vedlo dle jeho hodnocení k „nespravedlnosti… a mnoha vedlejším škodlivým účinkům“. Prosanitární postoj představitelů Církve, jak se projevil např. souhlasem s uzavřením kostelů o Velikonocích, s odstraněním svěcené vody nebo s přístupem k Tělu Páně jako k nakaženému materiálu dokazuje podle tohoto hierarchy jejich „nedostatek víry v nadpřirozeno“.