„Veritatis splendor“, teologický dokument papeže Jana Pavla II., vyžaduje změny. Je prý třeba „nový dokument“, který více „otevře“ katolickou teologii. Kardinál a nově jmenovaný prefekt dikasteria pro nauku víry Victor Fernández ohlašuje „rozpravu“ o jednom z nejdůležitějších prvků nauky tohoto papeže.

Nastupující prefekt dikasteria pro nauku víry poskytl rozhovor americkému portálu „The Pillar”. Novináři se ho ptali mj. i na vztah k encyklice Jana Pavla II. Veritatis splendor z r. 1993.

Veritatis splendor je publikací na obranu katolické pravdy před herezemi majícími své kořeny v modernismu 19. stol. Jak napsal kard. Joseph Ratzinger r. 2003, šlo o antimetafyzický blud, jenž neuznává existenci dobra jako takového. To se pojilo s kazuistikou, podle níž dobro bylo jenom „něčím lepším od…“. Jinými slovy tedy – psal Ratzinger – jediným morálním kritériem se stala kalkulace účinků. Jan Pavel II. proti tomu postavil Církvi vlastní metafyzické myšlení, že existuje dobro a zlo samo o sobě, v důsledku potom – existují skutky, které jsou dobré, jakož i skutky, které jsou špatné – a to nezávisle na okolnostech. Nejjednodušším příkladem bude tady zabití nenarozeného dítěte: nezávisle na okolnostech je to vždycky špatný čin. Pravda vysvětlená ve Veritatis splendor má samozřejmě mnohem širší rozměr týkající se celistvosti morálního života.

Přeji všem mým čtenářům požehnanou sedmou neděli po Duchu svatém a požehnaný svátek Panny Marie Karmelské. [Článek v originále vyšel v neděli 16. 7. 2023 – pozn. překl.] Ať nás Panna Maria všechny skryje pod svůj ochranný plášť a vede nás tímto údolím smrti k věčnému životu v jejím Synu.

Obvykle v neděli články nezveřejňuji, ale od roku 2021 je dnešní datum příliš významné, než aby se dalo opomenout. Zde je tedy krátká úvaha.

Dnes je samozřejmě druhé výročí dokumentu „Bachaři zrady“ (tj. Traditionis custodes, což se opravdu dá takto přeložit, neboť traditio neznamená jen „předávání“, ale i „zradu“, a custos není jen strážce, ale i žalářník).

Po dvou letech mě celá tato věc naplňuje mnohem menší úzkostí a mnohem větší důvěrou, než když na nás před dvěma lety dopadla. Tehdy jsem ji přirovnal k atomové bombě, jíž se svými vlastnostmi jistě podobá, nicméně následný vývoj je řekněme rozmanitější.

Za prvé se předpovídaný a zamýšlený pogrom na tradicionalisty do velké míry neuskutečnil. Je pravdou, že došlo k rušením, omezením a nedůstojným opatřením, a nechci bagatelizovat utrpení, které to způsobilo a za něž budou příslušné autority jistě potrestány, v tomto životě nebo na věčnosti. Pravda je i to, že kardinál Roche v Římě hraje na dvouleté prodloužení, během něhož mají být vzpurníci přinuceni se přizpůsobit za pomoci převýchovy v sovětském stylu. Vážně však někdo věří, že za dva roky TLM náhle zmizí? Za dva roky se může stát spousta věcí a církev je nadto obrovské globální těleso, v němž mikromanagement není tak snadný. Mnozí biskupové (a to vím z osobních rozhovorů) prostě vyčkávají, problém odsouvají, používají nevinné lsti či dokonce dopisy z Říma házejí do koše. Neočekávají, že by tato iracionální kampaň trvala dlouho.

Říkali mu „James Bond Vatikánu“ pro jeho často dobrodružné akce, jež organizoval. Jmenoval se Hugh O’Flaherty, narodil se v irském Lisrobinu a po vysvěcení na kněze začal ihned pracovat v diplomatických službách Sv. stolce. Byl zaměstnán na nunciaturách v Egyptě, na Haiti, v Dominikánské republice a v Československu. R. 1934 mu byl udělen titul monsignor, r. 1937 se vrátil trvale do Říma a nastoupil jako tzv. „skriptor“ ve Sv. oficiu (předchůdce dnešní kongregace/dikasteria pro nauku víry). Skriptoři byli pověřováni zvláštním posláním, mons. Flaherty podle dokumentu nedávno nalezeného ve vatikánském archivu historikem Nicolou Gadaletou měl sledovat protikatolickou činnost nacistického režimu v Německu a snažit se dostat k tajným materiálům tohoto druhu. Sem patřily i ústně sdělené informace. Z toho důvodu navázal Flaherty přátelství se zetěm italského fašistického diktátora Mussoliniho, chodil s ním hrát golf, a nenápadně z něj „vytahoval“ zprávy o tom, co Německo, spojenec fašistické Itálie, chystá ve vztahu k Církvi.

V září r. 1943 Němci obsadili Řím a zahájili deportace Židů do plynových komor. Ohroženi byli především ti, kteří uprchli z Německa a dalších obsazených území (fašistická Itálie, i když byla spojencem Německa, Židy nedeportovala do ghet a koncentračních táborů, proto tisíce evropských Židů zde nalezly azyl). Papež Pius XII., když selhala jeho diplomatická snaha zabránit deportacím Židů, dal podnět k tajným akcím pro jejich záchranu. Židovské rodiny i jednotlivci byli ukryti v budovách Vatikánu, jen v papežově letním sídle v Castelgandolfu kolem 3 tisíc. Zásluhou Pia XII., katolického duchovenstva a obětavých laiků se tak z celkového počtu 9 tisíc Židů pobývajících v Římě zachránilo cca 7 tisíc, jak po válce s projevy díků Katolické církvi konstatovaly samy židovské organizace.

Mnichovský kardinál Reinhard Marx, jedna z vůdčích postav tzv. „synodální cesty“ v Německu, se nedávno veřejně vyjádřil k současné snaze prosadit v zemi potraty bez jakéhokoliv omezení. Dosavadní legislativa formálně potraty zakazuje, ale připouští celou řadu sociálních a zdravotních výjimek, mezi něž se vleze prakticky všechno. Žena, která chce jít na potrat, nemá fakticky žádný problém opatřit si potvrzení o „zdravotní nutnosti“ nebo o „sociálně obtížné situaci“.

Němečtí sociální demokraté, kteří jsou vládní stranou, navrhují nyní uzákonit potraty bez jakéhokoliv omezení úředními formalitami, kdy bude stačit pouhá žádost ženy, neboť se jedná o „její právo“.

Kardinál Marx toto veřejně ostře kritizoval. Doslova mj. řekl: „Potrat je zabitím lidského života, to nelze popřít.“ Podobná slova zazněla i z úst dalších německých biskupů prosazujících tzv. synodální cestu s akceptováním jáhenského svěcení žen nebo ideologie LGBTQ+. Vypadá to, že pravověrný katolík si tady může aspoň trochu oddechnout a konstatovat, že ti němečtí biskupové přece jen v určitých bodech hájí katolickou víru a morálku, zvláště v palčivé záležitosti nenarozeného života. Zaslouží si proto alespoň v tomto uznání z naší strany?

Bylo by možno odpovědět „ano“, kdyby… Kdyby nebylo zároveň skutečností, že prezidentka tzv. Svazu německých katolíků Irme Stetter-Karpová již delší dobu požaduje naprostou liberalizaci potratů ve své zemi. Svaz německých katolíků (SNK) je ústředním orgánem katolických laiků a poradním orgánem biskupské konference. Je sice na ní nezávislý, nicméně biskupové nikdy nepožadovali rezignaci této dámy z její funkce, což je přece jejich povinnost, když hlásá názory odporující katolické nauce, pouze se občas někdo z episkopátu vyslovil, že stanovisko Karpové a SNK není v souladu se stanoviskem biskupské konference – a tím to skončilo. Karpová, jinak velká agitátorka synodální cesty, klidně chodí ke sv. přijímání a nestalo se, že by jí bylo někdy odmítnuto nebo jí tím někdo z biskupů pohrozil.

Čínské úřady vystavují křesťany stále většímu tlaku. Již nestačí drastické tresty vězení a pracovních táborů za nedovolené náboženské aktivity, nyní tzv. „Výbor pro náboženské záležitosti“ v provincii Zhejiang, kde žije větší množství křesťanů, převážně katolíků, nařídilo všem farnostem křesťanských denominací propagovat „lásku ke komunistické straně, lásku k vlastní zemi a lásku ke každému náboženství“. To má být v souladu s programem tzv. „sinizace všech kultů“, tj. aby všechna náboženství, tj. konfucianismus, buddhismus, islám i křesťanství se staly „čínskými“ a tak směřovaly ke konečnému „sjednocení“.

Farnosti musí umístit přímo ve vnitřních prostorách chrámů nápisy: „Miluj komunistickou stranu, miluj svoji zem a miluj každé náboženství!“ V mnoha farnostech kolaborantské tzv. Vlastenecké církve čínských katolíků již tato hesla visí. Čínský katolík, který nám poskytl rozhovor, ale z obavy z represálií nechce zveřejnit své jméno, řekl: „Někteří věřící již propadli takové nejistotě, že nevědí, jestli se nacházejí v kostele nebo ve státním zařízení.“ Existují stále větší obavy z ještě intenzivnějšího vměšování se státních úřadů do vnitrocírkevních záležitostí.

Souběžně s těmito nařízeními přitvrzuje státní perzekuce tzv. „ilegálních“ náboženských skupin. Do nedávna byly tzv. neregistrované domácí náboženské společnosti, kam spadá i čínská pravověrná katolická církev, v některých částech země mlčky trpěny. S tím je teď konec. Duchovní těchto komunit jsou masově zatýkáni, poněvadž prý šíří „strach“ a „vyvolávají konflikty“, lživě jsou obviňováni též z hospodářských trestných činů apod.

R. 2000, kdy byl beatifikován papež Pius IX. (stál v čele Církve v letech 1846–78), vznášeli svobodní zednáři, komunisté a vůbec všichni odpůrci Katolické církve včetně neomodernistů uvnitř ní námitky, že tento pravověrný papež a neúnavný bojovník proti vnějším i vnitrocírkevním liberálům dal unést jedno židovské dítě jmenem Edgardo Mortara. V Itálii o tom režisér Marco Bellocchio nedávno natočil film „Kidnapped“ vyznívající pro papeže Pia nepříznivě. I redaktor oficiálního vatikánského deníku L´Osservatore Romano Andrea Monda letošního roku hodnotil tento film pozitivně a odsoudil Pia IX. Podobně se pokoušel příběh již dříve filmově zpracovat s nepříznivým vyzněním pro Pia IX. známý americký režisér Steven Spielberg. Jenže jaká je skutečná historická pravda? Jako obvykle v těchto věcech – úplně jiná.

Historický kontext

Případ Mortara vyvolal v Itálii v letech tzv. risorgimenta (1848–70) obrovské pozdvižení. Země byla tenkrát rozdrobena na řadu větších i menších knížectví, mezi nimiž vynikal Papežský stát. Sever Itálie náležel Rakousku. Králové savojské dynastie se sídlem v Turíně, jejichž vlády byly složeny vesměs ze svobodných zednářů, usilovali o sjednocení země pod svojí korunou a vedli proto bezohlednou válku proti samostatným italským knížectvím, proti Rakousku a proti Papežskému státu.

To vše bylo spojeno s krvavým pronásledováním Církve, připomínajícím teror Francouzské revoluce. V Římě r. 1848–9 svobodný zednář Giuseppe Mazzini vyvolal povstání a vyhlásil tzv. Římskou republiku se záměrem zavést „jakobinismus“. Papež Pius IX. musel emigrovat v přestrojení za kněze patřícího k personálu bavorského vyslanectví. Tisíce kněží a řeholníků byly povražděny, kostely a kláštery zvířecky vypleněny, konsekrované hostie podupány, zpovědnice vyházeny a páleny veřejně na ulicích. Z nemocnic byly odstraněny řeholní sestry a nahrazeny prostitutkami, na veřejných prostranstvích nebo ve zdevastovaných chrámech se sloužily „satanské mše“. V klášteře San Callisto byly později nalezeny ostatky 90 kněží povražděných většinou dýkami. Mazziniho hrůzovládu ukončilo teprve r. 1849 francouzské vojsko.

Žij dobře, abys neumřel špatně! Tak nabádal své kněze a věřící světící biskup bl. Michal Kozal z polského Wloclawku. Hrdinsky bránil katolickou víru, kněze a věřící proti novopohanským německým nacistům. Byl zavražděn v koncentračním táboře Dachau.

Narodil se v hluboce věřící rolnické rodině r. 1893 ve vsi Nowy Folwark ve Velkopolsku. R. 1914 vstoupil do semináře v Poznani a poté v Hnězdně, kde byl r. 1918 vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan a administrátor v řadě polských farností, jeho velkým charizmatem bylo duchovní vedení mladých lidí, mnoho si jej vybralo za svého zpovědníka. R. 1927 ho kardinál August Hlond jmenoval spirituálem semináře v Hnězdně, později rektorem. Bohoslovci jej považovali za světce.

Když koncem 30. let vyvstala otázka, koho jmenovat světícím biskupem ve Wloclawku, tehdejší nuncius v Polsku arcibiskup Filippo Cortesi v dopise do Vatikánu jednoznačně doporučil mons. Kozala. Psal o něm, že “je zbožný, vysoce vzdělaný a horlivý, nezanedbává žádnou ze svých povinností”. Podobně se o něm vyjadřoval i polský primas kardinál Hlond, který si zvláště cenil jeho oddanost Církvi a Svatému stolci. P. Michal Kozal přijal biskupské svěcení 13. srpna r. 1939, tj. 18 dní před vypuknutím II. světové války, jež započala 1. září útokem hitlerovského Německa na Polsko.

V souvislosti s předáváním vysvědčení se zkusme zamyslet, jak by vypadalo to naše vystavené nám Bohem. Jak bychom asi Pánem byli klasifikováni v „předmětech“, jako je láska k Bohu a bližnímu, naplňování tří božských či čtyř kardinálních ctností, jakou známkou bychom byli oceněni za „práci v hodině,“ tj. za rozmnožování hřiven a nakládání s dary Ducha Svatého. Měli bychom aspoň dostatečné?

Žáci a studenti mají ve zvyku třebas jen podvědomě spoléhat na benevolenci svých učitelů. Vzdor svému mizivému celoročnímu úsilí mívají za to, že je nenechají propadnout. Též mnozí dospělí katolíci jsou s celoročním „prospěchem“ na štíru, nemluvě o „docházce“, nějaká „mimoškolní aktivita“ jim nic neříká. Řada z nich navíc žije, jako by byli ve „škole“ bez „spolužáků“, ba i bez „Učitele“. A když už Ho berou milostivě na vědomí, spoléhají na Jeho shovívavost. „Však Bůh je milosrdný, tak co…“

„Vykřičník štíhlý, odmítavý trčí“, píše v jedné své básni Richard Weiner. Vysvědčení se nedává zadarmo, jen za nějakou fyzickou účast ve „vyučování“ a už vůbec ne za „chození za školu“ a nicnedělání. „Dobré známky“ či dokonce „vyznamenání“ si „student“ musí zasloužit.

Jedním z neblahých rysů dnešního školství je apelování rodičů na učitele, aby nekladli na jejich děti příliš velké nároky (v nejzazším případě vůbec žádné), nepřetěžovali je, nenutili dodržovat za každou cenu školní řád a na konci školního roku jim vysvědčení (samozřejmě se samými výbornými) předávali v předklonu.

Oba apoštolé Velké Moravy byli jaksi dosud celkem „bráni na milost“ i od odpůrců Katolické církve. Popřít totiž jejich nadčasové zásluhy o kulturu, civilizaci a potažmo i národnost a státnost vždycky bylo a je velice obtížné. Jinou otázkou jsou ale pokusy o zneužití jejich památky. Komunisté u nich vyzvedávali především fakt, že „přišli z východu“, proto se na ně odvolávali, když hlásali naši údajnou nezbytnost podrobit se Sovětskému svazu. Zapomněli však, že tím „východem“, odkud svatí bratři přišli, nebyla Moskva, nýbrž Cařihrad, což je přece jenom podstatný rozdíl.

Pravoslavní se jich zase dovolávali jako svých svatých proto, že přišli z Byzance, nikoli z papežského Říma. Avšak Byzanc tehdy ještě setrvávala v jednotě s papežem, i když ctižádostivý patriarcha Fotios se jako první pokusil o rozkol, jenže tenkrát ještě neúspěšně. Svatí soluňští bratři Fotia nenásledovali, což dokazuje skutečnost, že se vypravili r. 867 právě do Říma k papeži, aby si od něho nechali schválit staroslovanský jazyk v liturgii. Papež Hadrián II., jak známo, jim vyhověl bulou „Gloria in Excelsis“ r. 869. Sv. Metoděj přijal jmenování metropolitou moravským od papeže a nikoli od byzantského patriarchy – a papež Jan VIII. se ho též radikálně zastal proti pronásledování ze strany bavorských biskupů. Sám odpůrce Katolické církve T. G. Masaryk ve své „České otázce“ správně píše, že Konstantin-Cyril a Metoděj byli „plně katolíky ve smyslu své doby“.

O tom, že současní modernističtí škůdci uvnitř Katolické církve mají nízkou morálku, není třeba pochybovat. Už to, že v teorii rozmělňují Desatero a morální principy Katolické církve ve věci 6. a 9. přikázání, je jasným svědectvím. Jenže tady nejde už jenom o tato dvě. Oni suverénně porušují i 8. přikázání – a de facto se tím vůbec netají.