Sv. Maxmilián Maria Kolbe byl mistrem evangelizace. Metodou „vlakové evangelizace" obracel lidi, s nimiž se náhodně setkal ve vlaku, ale stejně intenzivně hlásal Krista masovými sdělovacími prostředky, a to i na misiích v Japonsku. Ve své aktivitě byl radikální a neúnavný. Tento veliký světec ale pochopil, že k porážce nepřátel Církve toto nevystačí. Kromě hlásání evangelia musí katolíci budovat instituce, organizovat se a dbát o morálku ve společnosti. Za odpůrci víry, organizovanými v době sv. Maxmiliána hlavně v zednářských lóžích, stojí totiž kapitál, média a politická lobby. Jejich metodou totiž není politická disputace, ale zkáza mravů ve společnosti.

Takový přístup svatého minority nazval polský autor Piotr Glowacki ve své knize “Co nás učí sv. Maxmilián Kolbe” názvem “zprostředkovaná evangelizace”. Nejde zde pouze o běžné předávání zásad víry, ale o vytváření institucí a sociálních podmínek, které toto hlásání Krista ulehčují a podporují. Jejich význam vynikne, když si přečteme Kristovo podobenství o rozsévači. Jakou úrodu zrno vydá, záleží na půdě, do jaké padne. Mezi lidskými srdci jsou taková, která připomínají skalnatou půdu nebo okraj cesty, ale vyskytují se i taková, která se podobají té úrodné půdě. Nakolik je však lidské srdce připraveno k obrácení, není náhodné. Je to výsledek idejí, jimiž se žilo, společenských poměrů, v nichž se vychovávalo, nebo celkového způsobu života. Právě na těchto činitelích spočívá tzv. “zprostředkovaná evangelizace”, tzn. když vyjmenované vnější podmínky usnadňují a nikoli ztěžují obrácení člověka k Bohu.

Minulí odpůrci Katolické církve, tzn. osvícenci, zednáři, liberálové, nacisté a komunisté dosud pracovali tou metodou, že pranýřovali jednání papežů, biskupů a kněží, které nebylo v souladu s Desaterem. Tyto Boží principy, které jsou též vloženy do lidského srdce jako přirozený mravní zákon, alespoň teoreticky uznávali (konkrétně od 4. do 10. přikázání), i když v praxi je neustále porušovali.

Katolická apologetika však dokázala vždycky tyto útoky vyvrátit tím, že uvedla na pravou míru lži a pomluvy, které nepřátelská propaganda šířila, a zároveň předložila ještě horší jednání odpůrců Církve. Když poukazovali na nemravný život některých papežů a jiných církevních hodnostářů, stačilo prezentovat fakta o jejich ještě horším životě. Když se rozhořčovali, většinou v rozporu se skutečnými fakty, nad násilím inkvizice a upalováním kacířů a čarodějnic, nebylo problémem předložit počty krutě umučených nevinných lidí, především katolíků, kteří odmítli zapřít Krista, za vlády zločinců během Francouzské revoluce a hitlerovské nebo bolševické totality.

Proto dnešní nepřátelé Církve, neomarxisté a globalisté, zvolili jinou taktiku. Netvrdí už, že katolíci porušovali a porušují Desatero, že něco jiného hlásají a něco jiného provádějí, nýbrž prohlašují za špatné a zločinné samotné Desatero – a to ve jménu tzv. lidských práv. Ne těch skutečných, daných člověku Stvořitelem, ale těch uměle vytvořených Božím nepřítelem, která směřují přímo proti Božímu řádu. V USA v některých městech již byly odstraněny pomníky s Desaterem Božích přikázání, neboť prý jsou „symbolem netolerance“.

„Co bys řekl, kdybys potkal ženu, která na tebe bude vždy, za všech okolností hodná, vždy pro tebe bude mít dobré slovo, úsměv, pohlazení, všechno ti odpustí, uvaří ti, vypere ti, udělá pro tebe, co ti jen na očích uvidí?“ „Ahoj, mami.“

Tento bonmot svědčí o výjimečnosti ženy, ke které může člověk na této zemi kdykoli přijít a nebude zklamán. Matka, máma, maminka chce pro své dítě to nejlepší, udělá pro ně vše, byť by ji to mělo stát pohodlí, zdraví, či dokonce život. Jednu takovou mám, takže vím, o čem mluvím, resp. píšu. Slovo „jednu“ je ostatně dost zavádějící, nikdo nemůže mít více matek, snad jen šroubek… Co mne se týče, ani jich více mít nechci, natož pak jinou. Mám tu nejlepší, tu jedinou možnou.

Přece je zde však ještě jedna Žena, jíž bez rozpaků, výčitek či pochybností mohu, chci a toužím říkat Matko, Mami, Maminko…

Budu-li parafrázovat úvodní odstavec, bude onen dialog vypadat následovně: „Co bys řekl, kdybys potkal ženu, ke které se budeš moci kdykoli utéct, která tě vždycky vyslyší, potěší a pomůže ti, a to i přesto, že jsi zavinil smrt Jejího Syna?“ „Zdrávas, Maria…“

„Ruka, která pohybovala kolíbkou, hýbe i světem,“ zní jedno španělské přísloví. To, co nám dala do vínku naše biologická matka, má vliv na naše budoucí životy. To, co nám dává naše duchovní Matka, je ještě něco mnohem víc. Ne nadarmo nám Ji prostřednictvím sv. Jana všem dal za Matku. Je-li Ježíš Sluncem, pak Maria je Jitřenkou, která je na obloze před jeho východem i po jeho západu. Jen v jeho záři ustupuje do pozadí, tak jako Maria, která, zastíněna mocí Nejvyššího (viz Lk 1,35), prožila celý svůj život ve skrytosti. Ale díky Synovu: „Hle, tvá matka“ je s námi i po Jeho nanebevstoupení. A vždy ukazuje směrem k Němu, ne na sebe.

Papež ct. Pius XII. bulou Munificentessimus Deus r. 1950 vyhlásil jako dogma, že Panna Maria byla po své smrti vzata nejen s duší, ale i s tělem do nebe. Potvrdil tak to, co Církev věřila již od počátku.

Vyhlášení tohoto článku víry vyvolalo negativní mediální reakci jednak protestantů, jednak vyznavačů novověkých ismů: liberálů, socialistů, komunistů atd. Protestanté se ohrazovali proti mariánské úctě, kterou odmítají, ti ostatní poukazovali na to, že papež se prý „vrací do středověku“ místo aby reagoval na aktuální potřeby dneška.

Záporná reakce na tuto skutečnost, ačkoliv se týkala čistě vnitřní záležitosti Katolické církve, nebyla náhodná. Po II. světové válce se skloňovalo ve všech pádech slovo „humanismus“, což znamená lidskost, lidské jednání. Pius XII. vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí Matky Boží se proti tomu nepřímo vymezil a postavil nový ideál.

Na humanismus se odvolávali už koncem středověku vyznavači renezance, později osvícenci, liberálové, marxisté, dnes vyznavači genderismu a globalismu. Všichni zdůrazňovali a zdůrazňují potřebu lidskosti ve vztahu k druhým, neškodit, pomáhat a usilovat o pokrok při rozvoji lidské existence.

To všechno má ale jednu zásadní vadu. Zastánci takového postoje mají na mysli pouze pozemský život. Ten ale jednou skončí. Dogma o Nanebevzetí Nejsvětější Panny však poukazuje na konečný cíl člověka, jehož už dosáhla jako první člověk v dějinách v plnosti právě ona: věčný život s oslavenou duší a s oslaveným tělem v Boží přítomnosti a v trvalém přátelství s ním (Ježíše Krista tady nelze uvádět, neboť On byl nejen člověk, ale i Bůh). Toto je pravý humanismus, zaměřený k věčnosti, jež nikdy nepomíjí, humanismus mariánský.

V azijském Pákistánu, kde křesťané se mohou dostat nejen do vězení, ale i na popraviště „snadno a rychle“, čeká od r. 2017 na svůj trest smrti 36letý otec rodiny a vyznavač Krista Ašfaq Masih. Jeho příběh je prostý, podobně jako předtím mediálně známý Asie Bibi, která až díky nátlaku ze všech stran světa unikla oprátce a mohla vycestovat ze země.

Masih měl dílnu na opravu motorek a dostal se do sporu se svým konkurentem, fanatickým mohamedánem. Když před ním řekl, že vyznává Ježíše Krista a proto Mohameda nemůže považovat za pravého proroka, on ho udal. Masih byl odsouzen k smrti – a jak informují dílčí zprávy z křesťanských kruhů, byl při výsleších, jak je v muslimských zemích obvyklé, také mučen. Mučení je dodnes hojně používáno při policejních výsleších v komunistických zemích, především v Severní Koreji a v Číně.

Katolická církev je odmítá. Jenže její odpůrci poukazují na to, že kdysi je prý schvalovala a sama praktikovala, což mají dokazovat inkviziční procesy. Jaká je tedy pravda?

Starověké římské právo, dodnes základ veškeré právní nauky, mučení při soudním vyšetřování a procesech znalo a Římská říše je ve velké míře uplatňovala. Nazývala je „útrpným právem“, latinsky „tortura“.

Církev poté, když se Římská říše stala křesťanskou, se uplatňování tortury snažila postupně co nejvíce zmírnit, až papež sv. Mikuláš I. v 9. století ji pod trestem exkomunikace úplně zakázal. Soudci, kteří by se k ní uchýlili, měli propadnout vyloučení od svátostí. Proto také biskup z bavorského Pasova Hermanarich byl exkomunikován, protože při výslechu mučil našeho sv. Metoděje.

Splnit povinnost účasti na mši sv. v neděli a v zasvěcený svátek je dáno 3. přikázáním Božím a přikázáním církevním pod těžkým hříchem. Tradiční katolík v naší vlasti ví, že má dát přednost mši sv. podle misálu z r. 1962 (případně ještě staršího) nebo byzantské liturgii.

Jenže ne vždy je to snadné a jednoduché. Těchto mší není mnoho a doprava na ně je spojená často s mnoha komplikacemi. Krom toho i někteří tradiční katolíci uvádějí řadu objektivních i subjektivních důvodů, které mi nepřísluší posuzovat, proč se nemohou mši NOM vždycky vyhnout. Když např. manželský partner zaujímá k tradiční liturgii postoj agresivní a netolerantní až k vyvolání krize v manželském svazku, tak nutno zvážit priority, nejlépe je poradit se s dobrým a moudrým zpovědníkem z řad Tradice.

Existují však i ti katolíci, kteří smýšlejí pravověrně, ale dosud nedospěli k poznání, že pouze tradiční ritus a byzantský obřad odrážejí pravou nauku Kristovu. Pro ně je potom účast na NOM mších v neděli a v zasvěcený svátek samozřejmě závazná pod těžkým hříchem. Tato mše je platná, pokud ji kněz slouží podle rubrik a má opravdový úmysl proměňovat podle úmyslu Církve.

Víme však, že mše podle NOM je zprotestantizovaný obřad. Když už se mu ale nemohu vyhnout, tak mohu udělat alespoň něco jiného: chovat se na něm katolicky a nikoli protestantsky. Co to konkrétně znamená?

Stalo se v Evropě téměř sloganem, že Česká republika je „nejateističtější zemí Evropy“, ne-li dokonce světa. Jako českomoravský vlastenec se proti tomu musím ohradit. Toto tvrzení je založeno pouze na údajích, kolik lidí se formálně hlásí při sčítání lidu k některé z křesťanských denominací a kolik jich veřejně deklaruje, že jsou ateisty.

Jenže toto není rozhodujícím kritériem. Tím je procentuální počet nedělních návštěvníků bohoslužeb. A tady – i když jsme hodně vzadu - přece jen nejsme nejhorší, aniž bych chtěl tímto tvrzením zlehčovat vážnost situace a úpadek víry, k němuž zvláště po r. 1989 dochází u nás geometrickou řadou.

Některé vyspělé západní země jsou ale na tom ještě hůř. V Holandsku podle oficiálních údajů ještě počátkem 70. let navštěvovaly nedělní katolickou mši sv. přes 3 miliony osob, dnes je to pouhých 60 tisíc, čili méně než půl procenta celkové populace. V Německu taktéž před cca 50 lety (obě tehdejší části, tj. Spolková republika i komunistická tzv. NDR) chodilo na nedělní katolickou liturgii cca 20 mil. lidí, dnes ani ne 700 tisíc, což znamená pod jedno procento populace. V naší republice oficiálně je přítomno na nedělní liturgii v katolických chrámech cca 300 tisíc duší, to jsou nějaká cca 2-3 proc. občanů, což je lepší údaj než ve Francii, kde tato statistika klesá pod jedno procento.

To, co předvedl papež František při své návštěvě Kanady 26.–30.7., je dalším jeho činem, který představuje urážku všech poctivých a věrných katolíků současnosti i minulosti. Nejde jen o to, jak se omlouval domorodým indiánům a eskymákům za údajné nikdy neexistující „násilí“ ze strany Katolické církve, ale i o další blasfemickou účast na okultním pohanském rituálu podobném tomu, který proběhl na podzim r. 2019 ve vatikánských zahradách k poctě „pachamamy“.

Ale po pořádku. Již Františkovi předchůdci se jménem Církve omlouvali za všechny skutečné i vylhané hříchy Církve spáchané vůči nekatolíkům: za antijudaismus a protižidovské pogromy, za křížové výpravy, za inkvizici a upalování heretiků, za násilnou rekatolizaci protestantů aj. Neměli na to morální právo, neboť všechno bylo zkresleno, případně zcela vymyšleno už osvícenskými nepřáteli Církve. Je sice pravdou, že protižidovské pogromy byly realitou, ale stejně tak je pravdou, že papežové ve středověku vydali více než 300 dokumentů na obranu židů a vyhlásili exkomunikaci všech, kteří se těchto činů dopouštěli, krom toho byli to židé, kdo ve starověku vyvolával protikřesťanskou nenávist a aktivně se podílel na pronásledování. Je pravdou, že při křížových výpravách docházelo i ze strany křižáků k neomluvitelným masakrům civilního obyvatelstva, jenže muslimští Turci se těchto aktů dopouštěli proti křesťanům v podstatně větší míře a v horším provedení, nehledě ke skutečnosti, že oni byli agresory, před nimiž se Evropa musela bránit. Je pravdou, že v době mezi 13.–18. stol. docházelo k upálení na hranici některých kacířů jen proto, že zastávali bludnou nauku a nechtěli ji odvolat, což se hájit nedá, zvláště pak krutý trest smrti, který je za to postihl. Rovněž tak je ale pravdou, že mnoho jiných heretiků se dopouštělo teroristických činů a krvavého teroru vůči katolíkům. Je pravdou, že při rekatolizaci protestantů v 16.–18. stol. se v některých zemích postupovalo násilně, jenže protestanté ve svých zemích se chovali vůči katolíkům podstatně hůř.

Doba prázdnin a dovolených je pro katolíky zároveň i časem poutí, exercicií, duchovních setkání a dalších podobných akcí. Při nich se hojně zpívají náboženské písně. Proto je vhodné vzpomenout v této souvislosti otázku našeho českomoravského katolického kancionálu, která vůbec není okrajovou záležitostí.

Jedno je nutno přiznat. Česká a moravská církevní provincie neměly společný kancionál, čímž jsme se stali nechlubnou raritou mezi ostatními národy. Zatímco Slováci, Poláci, Maďaři a německy mluvící katolíci používali již dlouhá léta tytéž společné písně se stejným nápěvem, v Čechách a na Moravě tomu bylo jinak. Texty slok se v obou provinciích lišily, jednota nepanovala ani mezi olomouckou arcidiecézí a diecézí brněnskou. Když např. katolík z Vyškova n. Mor. (arcd. Olomouc) se octl v pouhých 3 km vzdálených Drnovicích (diec. Brno), nemohl si v kostele „zazpívat z plných plic“, protože slova písně se, i když mírně, lišila od těch, která znal ze své farnosti ve Vyškově. V olomoucké arcidiecézi se totiž používal kancionál pod názvem „Boží cesta“, v brněnské diecézi zase „Cyrilometodějský kancionál“. Oba měly sice většinu písní společných, ale s obměněnými slovy a někdy i mírně odlišnými nápěvy.

Proto iniciativa rozvinutá díky částečnému uvolnění komunistického útlaku Církve v 60. letech usilující o jednotný kancionál pro všechny české a moravské diecéze byla zcela na místě. První společný zpěvník českých a moravských diecézí vydala Česká katolická charita s církevním schválením r. 1973, v dalších letech následovaly jeho četné reedice.

O další patro níž v profanaci Eucharistie klesl italský kněz P. Mattio Bernasconi. Mši sv. odsloužil v plavkách po pás v moři a jako oltář použil nafukovací matraci…

P. Bernasconi měl v neděli nutkavou potřebu jít se vykoupat v moři. Protože však musel jakožto kněz odsloužit mši sv., vymyslel plán:

Vzal mládež ze své milánské farnosti, se kterou v Crotone pobýval na prázdninách, do borovicového hájku u kempu, ale tam bylo narváno. „Bylo pořádné horko, tak jsme si řekli: ´A proč nejít do vody‘?“, vysvětluje hrdě zmíněný kněz. „Slyšela nás jedna rodina a nabídla nám matraci, kterou jsme přeměnili na oltář. Bylo krásně, přestože jsme se celí spálili od slunce.“

Vhodně jeho šokující slova a skutek glosoval P. John Zuhlsdorf: „Nebyls tak spálený, jak spálený budeš, pokud se nebudeš kát a nezanecháš toho blbnutí s nejdražší skutečností, jakou máme.“