Katolický filozof a autor četných publikací Sebastian Ostritsch měl 27. listopadu na jezuitské vysoké škole v Mnichově představit svoji novou knihu o důkazech Boží existence ve světle kritiky Immanuela Kanta. Na nátlak studentů byla ale jeho přednáška dva dny předtím odvolána.

Předcházela tomu kampaň na sociálních sítích spolu s výzvami k protestům proti tomuto údajně „pravicově extrémistickému fundamentalistovi“. Původci byli studenti této jezuitské vysoké školy. Objevilo se tam např.: „Prosíme pomozte nám, přijďte k nám na naši vysokou školu a ukažte své vlajky a tváře! My ozdobíme budovu tohoto učiliště citáty z Ostritsche a budeme informovat o jeho nebezpečné politické agendě.“

Proč má být Ostritsch „pravicově extrémistický fundamentalista“ a v čem je jeho agenda „politicky nebezpečná“, nebylo vysvětleno. Na dotaz kath.netu Ostritsch řekl, že se jedná o jeho mimoakademické publikace a články, ale nikdo nikdy nevznesl proti nim konkrétní výtky.

25. listopadu proběhl „moderovaný rozhovor“ mezi vedením vysoké školy a zástupci studentstva. Na jejich základě potom vedení školy stáhlo pozvánky na Ostritschovu přednášku jak z internetu, tak i z nástěnek v budově. Podle informace serveru Corrigenda, který se odvolává na přímé účastníky tohoto rozhovoru, studenti nepokrytě hrozili násilím. Jestliže vedení školy přednášku neodvolá, proběhne prý „nikoli bez kraválu“, jak řekl jeden student. Další studentka údajně prohlásila: „Pan Ostritsch si přeje být jako Charlie Kirk, my vás ale můžeme uklidnit, střílet ho nebudeme.“

Protestantismus a poté osvícenství odstranily mrtvou latinu jako univerzální dorozumívací jazyk diplomatů a intelektuálů. Její místo zaujaly národní jazyky, přičemž velké národy se často snažily vnutit svoji řeč těm malým, aniž by respektovaly jejich jazyková práva. V naší zemi za osvícenských vlád Marie Terezie a Josefa II. byla česká národní existence po stránce jazykové nejvíce ohrožena administrativně vnucovanou germanizací.

Na záchraně české řeči mají v 18. století největší zásluhu katoličtí kněží a řeholníci, což se dnes ignoruje. Počáteční obrozenecký proud byl ortodoxně katolický, ostře vyhraněný proti osvícenskému panovnickému dvoru. Obrana českého jazyka a české národní svébytnosti byla úzce spojena s obranou katolické víry proti byrokratickým zásahům státních úřadů do interních záležitostí Katolické církve a snaze vmanévrovat ji do postavení poslušné služky osvícenského státu, která nehlásá pravou nauku Kristovu, ale osvícenské bludy. V čele těchto národně a nábožensky obrodných snah stáli jezuité Jan Tesánek, Josef Stepling, Stanislav Vydra aj., dále piaristé Mikuláš Adaukt Voigt a Gelasius Dobner, pauláni Václav Fortunát Durych a František Faustin Procházka aj. Odvolávali se hlavně na odkaz vlasteneckého jezuity Bohuslava Balbína ze 17. století, který bránil český jazyk proti už tehdy se vzmáhající němčině a poukazoval na to, že českou řečí mluvili velcí národní světci Václav, Vojtěch a Jan Nepomucký. K tomu je nutno připočíst velké množství obětavých venkovských farářů a kaplanů, kteří povzbuzovali a utvrzovali prostý lid ve věrnosti jak katolické víře, tak i českému jazyku a národnímu dědictví svatováclavskému a svatojanskému. Těmto katolickým duchovním postavil ve svém románu „F.L.Věk“ krásný pomník sám odpůrce katolicismu Alois Jirásek.

S laskavým svolením redakce Fatymu přebíráme krátký, ale výstižný článek mučedníka blíženské lásky z koncentračního tábora v Osvětimi sv. Maxmiliána Kolbeho k svátku Neposkvrněného Početí:

Mluvíc lidským jazykem, Boží Srdce je podobné srdci dobrého otce rodiny. Když se některé z dětí čímsi proviní, otec ho musí potrestat, neboť si to žádá spravedlnost, či dokonce samotná láska k dítěti, aby nezlehčovalo viny. Ale tentýž otec by dítěti nechtěl ublížit, ačkoli by si samo zasloužilo trest a chtěl by mít nějaký dostatečný důvod, aby nemusel vyměřit trest.

Odpustit bez dostačujícího důvodu by znamenalo viníka činit opovážlivým. Ale chtěl by, aby se přece někdo za něj přimluvil, a tak učinil zadost jak spravedlnosti, tak vroucí lásce.

A tak Božské Srdce Pána Ježíše, které hoří láskou k nám viníkům, nachází k tomu prostředek hodný Božské moudrosti. Dává nám za matku a ochránkyni svou nejmilejší a nejmilovanější Matku, bytost svatější než svatí a andělé, tu, které nedokáže nic odmítnout jako nejdůstojnější a nejdražší Matce.

A dal jí takové srdce, aby nemohla nevidět ani jednu slzu na zemi, aby se nemohla nestarat o spásu a posvěcení každého z lidí. A takto je připraven most k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Pokud někdo v hříších padne, hluboce se ponoří v neřestech, pohrdne Božími milostmi, nehledí už na dobré příklady jiných, nevšímá si spasitelných vnuknutí a stává se nehodným dalších milostí, má si snad zoufat? Ne, nikdy! Má totiž Bohem mu danou Matku, která laskavým srdcem sleduje každý jeho skutek, každé slovo, každou myšlenku. Ona nehledí na to, jestli je hodný milosti slitování. Ona je pouze Matkou milosrdenství, nicméně spěchá, i když ji nevzývají, tam, kde je nejvíce bídy v duších.

Papež Lev XIV. se vydal na svoji první zahraniční cestu – a sice do Turecka a na Blízký východ. Proběhla ve dnech 27. 11. – 2. 12. Stěžejním bodem programu byla návštěva města Izniku v Turecku, které se ve starověku jmenoval Nicea (Nikaia), u příležitosti 1700. výročí konání I. nicejského koncilu r. 325. Biskupové na něm shromáždění tam odsoudili blud alexandrijského kněze Aria, jenž popřel Božství Ježíše Krista, kterého prohlašoval pouze za jakéhosi „eóna“, tj. nadanděla stvořeného Bohem.

Dnešní mentalitě to již připadá cizí a vzdálené. Přít se úporně o nějakou teorii, o přesnost teologického vyjádření – dnes máme přece pluralismus a toleranci, kdy respektujeme především, jak a v jakém slova smyslu chápe danou tezi ten druhý. Biskupové na nicejském sněmu se ale tvrdě střetli s Ariem kvůli jedinému řeckému slovu „homousios“ (soupodstatný), tj. hájili a závazně definovali, že Kristus je jedné podstaty s Otcem, tj. Bohem na stejné úrovni s Ním, zplozený od věčnosti a nestvořený, jak vyznáváme v Credu při mši sv.

To neexistovaly důležitější záležitosti než takto bazírovat na jediném slovíčku? Tak se totiž ptá člověk odchovaný současnou kulturou, nota bene když krátce po nicejském koncilu se vyskytli tzv. semiariáni (poloariáni), tj. biskupové v čele s Akaciem z Cesareje, kteří usilovali o jakýsi kompromis mezi zastánci pravověrné definice koncilu reprezentovanými sv. Athanasiem, sv. Basilem a sv. Hilariem z Poitiers a ariány. Tito semiariáni používali termín „homoios“, tj. že Kristus je Otci pouze „podobný“, nikoli soupodstatný s Ním. Ortodoxní strana v čele se sv. Athanasiem však toto kategoricky odmítla a trvala na termínu „soupodstatný“ i za cenu pronásledování (Athanasius byl celkem 5krát poslán do vyhnanství). To vyvolává u člověka současné mentality kritiku: Takoví byli tehdejší katolíci, hádali se až do krve o pouhá dvě písmenka ( us: homousios a homoios).

Tato otázka byla aktuální při nedávných parlamentních volbách a stále rezonuje, diskuse na toto téma trvá i u tradičních katolíků. Naše Česká biskupská konference (ČBK) zveřejnila před volbami prohlášení, v němž varovala před odevzdáním hlasu volebnímu subjektu Stačilo, neboť jehož součástí byla i Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Do Sněmovny se jak známo toto uskupení nedostalo.

Dovoluji si poněkud neskromně, za což se omlouvám, upozornit, že mi právě vyšla v nakladatelství Sypták má nejnovější kniha „Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti. Málo známé informace o pronásledování křesťanů.“ Je to v podstatě nepatrně upravená reedice staršího vydání. Publikuji toto oznámení proto, poněvadž si to mnozí čtenáři našich stránek přáli. Kniha je k dostání buď v nakladatelství Sypták (kontaktní a korespondenční adresa):

nebo v kterémkoliv katolickém knihkupectví v republice. Žádejte si knihu i tehdy, když ji nebudou mít vystavenou za výlohou.

Pokud ale očekáváte, že půjde o „vědecky fundovanou“ a „vyváženě objektivní“ studii, tak jste na omylu. Právě tím toto dílo být nechce a není. Proč? Důvod je jednoduchý. Babylonské zmatení jazyků v rámci současného protikatolického newspeaku dává totiž termínům „vědecky fundovaný“ a „vyváženě objektivní“ jiný obsah, než tomu bylo dříve. Nutno vycházet z toho, že o Katolické církvi a jejich dějinách se systematicky již od osvícenských, nebo spíše ještě od protestantských dob lže. To tedy trvá nejméně dvě stě nebo dokonce až čtyři sta let. Tak se v podvědomí už řady generací včetně věřících katolíků hluboko zakódovalo přesvědčení, že Katolická církev má na svědomí obrovskou část, ne-li dokonce většinu krvavých zločinů, které kdy byly v dějinách lidstva spáchány – křížové výpravy, upalování kacířů, inkvizice, náboženské války…. To všechno je aksiomatem, dogmatem novověké společnosti jakéhokoliv ražení. Ať už se jednalo o liberální, nacistické nebo komunistické školy, vždycky si žáci odtud odnášeli tento stejný pohled na Katolickou církev. Kdo se k němu staví kriticky, není „vědecky fundovaný“ a „vyváženě objektivní“. Pravda je ovšem taková, že právě katoličtí křesťané byli a dosud jsou nejpronásledovanější skupinou lidstva.

Vatikán publikoval závěry prací synodálních komisí, které připravují gruntovní „reformu“ Katolické církve. Jedná se mj. i o diakonát žen, vzdělávání kněží a homosexualismus.

R. 2021 papež František zahájil globální synodální proces. Dosavadní debaty skončily v listopadu 2024 zveřejněním tzv. „finálního dokumentu“, který papež František podpořil svojí „doprovodnou nótou“. Nepřineslo to žádné konkrétní výsledky. František přikázal „decentralizaci“ Církve v oblasti disciplíny, doktríny, liturgie a pastorace, ale zůstalo to bez konkretizace. Ta přichází teprve nyní.

František povolal do života více než 10 komisí, jimž svěřil zpracovat v synodální perspektivě daná témata. Další 2 komise potom ustanovil Lev XIV. Celkem jich pracuje 14. Nyní předložily výsledky svých prací. Materiály byly zaslány do Vatikánu již několik měsíců předtím. Předkládáme čtenářům některé návrhy synodálních komisí.

Změny mají nastat ve formaci kněží. Seminaristé prý potřebují změny v synodálním duchu, především větší kontakty s věřícími včetně žen. Formace má být „lépe zakořeněna v živé zkušenosti Božího lidu s jeho různými charizmaty a službami“. K tomu příslušná skupina zamýšlí vydat zvláštní dokument.

Jiná komise se zase zabývá změnou způsobu nominace biskupů. Má být údajně dotazován na mínění o daném kandidátovi podstatně větší počet osob než dosud, hlavně laiků. Konkrétní propozice budou teprve vypracovány.

Komise, která se zabývá „kontroverzními otázkami“ doktrinálními, pastoračními a etickými, se zaměřuje na problém homosexualismu. Chce jej předložit jak v kontextu Písma sv., tak i v kontextu antropologie a současné vědy. Tato skupina mluví o nutnosti změny paradigmatu v teologii a respektování různosti, prozatím ale neříká, jak to konkrétně provést. Pokud bychom ale přijali jako směr do budoucnosti ideje, jež jsou dnes módní v Katolické církvi Německa, USA nebo Itálie, tak by to znamenalo sice na jedné straně formálně negativní hodnocení homosexuálních styků, nicméně na druhé straně by se položil důraz na „konkrétní situace“ a „rozlišování“ jednotlivých případů tak, aby v praxi mohly být některé homosexuální vztahy akceptovány. V mnoha diecézích se to již děje, např. v Belgii, ve Švýcarsku nebo v Rakousku. Deklarace „Fiducia supplicans” o žehnání párů téhož pohlaví je mohutným krokem dopředu v tomto směru „inkluzivní pastorace“.

Administrativa prezidenta USA Donalda Trumpa vážně zamýšlí udělit politický azyl Britům pronásledovaným za své přesvědčení. Týká se to i účastníků protestů před potratovými klinikami. Tuto zprávu publikoval britský deník Telegraph s odvoláním se na úředníky Bílého domu. Britské orgány jsou obzvlášť agresivní v otázce beztrestných vražd nenarozených dětí a uplatňují represe vůči lidem i za tichou modlitbu poblíž potratových zařízení.

Zdroj, na nějž se deník odvolává, označil tento plán jako „důležitý“. Přiznání politického azylu by se týkalo osob bránících pravdu na téma lidského pohlaví, požadujících bezpečnost své země tváří v tvář masové imigraci a těch, které bojují za ochranu a posvátnost lidského života. „Tento záměr je dalším signálem ochoty prezidenta Trumpa intervenovat do vnitřních záležitostí Velké Británie tváří v tvář rostoucím obavám o svobodu slova“ – napsala redakce.

V článku bylo vzpomenuto, že Trump ihned poté, co se ujal svého úřadu, zastavil přijímání téměř všech imigrantů, ale vytvořil precedens pro uznání politického azylu. USA například přiznaly statut politických uprchlíků bilým Afrikáncům z Jihoafrické republiky pronásledovaným z rasových důvodů černošskými vládami.

V říjnu se objevila informace, že americký prezident může nabídnout také politický azyl Evropanům stavějícím se proti rostoucí migrační krizi způsobené politikou vlád a osobám perzekvovaným za odpor vůči extrémní levici, která je v jejich zemi u moci.

Tato slova Pána Ježíše jsou napsána na náhrobku Damiána de Veustera, známého mnohým českým čtenářům z knihy W. Hünermanna „Otec vyhoštěných“. Tohoto kněze, misionáře kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, zařadil papež Benedikt XVI. 11. října r. 2009 mezi světce. Pocházel z Belgie a v anketě o největší osobnost prohlásili občané této malé země právě jeho „největším Belgičanem všech dob“.

Narodil se v obci Tremeloo poblíž Lovaně r. 1840 ve zbožné rolnické rodině jako její osmé dítě. Když se starší bratr stal knězem a sestra řeholnicí, probudilo se i v něm kněžské povolání. Vstoupil v Lovani do semináře a začal studovat teologii. Seznámil se s kongregací Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která se věnovala misiím mezi pohany, a vstoupil do ní. Podle dochovaných hodnocení svých představených vynikal mladý Damián už v noviciátě „nenuceností, vyzařováním pokoje a mírem duše“. Po vysvěcení na kněze se měl stát učitelem ve škole své kongregace. Jeho však více přitahovala práce v misiích. Boží Prozřetelnost mu „vyšla vstříc“. Spolubratr, který měl vycestovat jako misionář na ostrovy v Tichém oceáně, náhle onemocněl na tyfus. Páter Damián se nabídl místo něho. Představení souhlasili. To se stalo r. 1867.

Těsně před odjezdem napsal v dopise rodičům: „Pro srdce, které své rodiče, svou rodinu, své spolubratry a svou vlast něžně miluje, je to veliká oběť. Ale hlas, který nás povolal a požadoval obětovat všechno, co je nám milé a drahé, je hlasem Božím. Je to hlas našeho Spasitele, který nám říká to, co řekl prvním apoštolům: ‚Jděte, učte všechny národy a učte je zachovávat má přikázání. A já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.‘ Tato poslední slova jsou pro nás bohatou útěchou. Ježíš Kristus je s misionáři zcela zvláštním způsobem, vede jejich kroky a chrání je v nebezpečích… Co se týká vás, milí rodiče, neznepokojujte se kvůli mně. Jsme v Božích rukou, Všemohoucí nás bere pod svou ochranu. Jen o jedno vás prosím: Modlete se, aby Bůh nám dopřál šťastnou plavbu a dal nám odvahu vždy a všude plnit Jeho svatou vůli. V tom spočívá náš celý život. Tato vůle je v evangeliu znázorněna jako úzká cesta, která bezpečně vede do nebe.“

Arcibiskup známého polského poutního města Čenstochová mons. Wacław Depo si „dovolil“ velikou „drzost“. Kritizoval totiž dokument Dikasteria pro nauku víry, který odnímá Matce Boží titul „Spoluvykupitelka“ a odrazuje od používání titulu „Prostřednice všech milostí“ (psali jsme o tom nedávno). Za svá slova se dočkal tvrdého odsouzení od jezuitů.