Nejpádnějším argumentem v současnosti ve prospěch přesvědčení, že katolická víra je jedinou pravou, jsou četné zázraky trvalého charakteru, které si může každý přímo na místě ověřit. Církev katolíka nezavazuje, aby jim věřil, katolík je povinen věřit pouze biblickým zázrakům, především zázrakům Ježíše Krista. Nicméně zázraky trvalého charakteru, o nichž hovoříme, jsou tak evidentní, že pokud je katolík odmítá, chová se jako člověk, jenž nevěří, že prší, i když na něho padají chuchvalce deště.

Němečtí teologičtí progresisté nejsou spokojeni s pontifikátem Lva XIV. Nejnovější rozhovor Sv. Otce pro časopis „Crux” podle nich znamená, že klíčové reformy tzv. synodální cesty nemají šanci na realizaci. V důsledku toho jim nezbývá, než dále působit v pološeru.

V Německu již dlouho se běžně uděluje sv. přijímání protestantům, osobám žijícím po rozvodu v civilním manželství a jednopohlavním párům, kterým je též žehnáno, v poslední době dokonce formou slavnostní ceremonie připomínající sňatek. Němci se v této věci evidentně neřídí naukou Církve. Chtěli by, aby se změnila. V rámci synodální cesty probíhající od r. 2019 byla vypracována řada projektů ve prospěch konkrétních změn, například v katechismu. Jednalo by se o formální přijetí sodomie nebo antikoncepce a svěcení ženatých mužů na kněze a jáhenství žen. Papež František dovolil Němcům mnoho věcí, ale pouze natolik, nakolik to dělali ne zcela oficiálně. Oni ale doufali, že za Lva se to změní.

Rozhovor Lva XIV. udělený Elise Ann Allenové však ukázal, že toto nenastane. Papež řekl, že změna nauky Katolické církve na téma sexuality je „vysoce nepravděpodobná, zejména v blízké budoucnosti“. Připomenul též, že „není v plánu měnit nauku“ ve věci diakonátu žen, i když prohlásil, že diskuse na toto téma bude dále pokračovat. Formulace, jaké použil papež Lev, jsou hodně otevřené – vypovídají, jakoby teoreticky nauka v těchto bodech se mohla změnit, jen ne ještě teď. Němci ale nechtějí čekat – proto nastoupila ostrá kritika.

„Dlouhá sukně, bledá líčka – tak se pozná katolička.“ Jedno z nejčastějších tvrzení o křesťanských dívkách. V světoznámé knize Charlotty Bronteové Jana Eyrová najdeme barvitý popis oblečení dívek v nechvalně proslulém Lowoodském ústavu: „… asi dvacet takto oděných dívek bylo už dospělých, byly to vlastně mladé ženy – moc jim to neslušelo, i ty nejhezčí vyhlížely prapodivně.“ V podobenství o boháči a Lazarovi se dočteme o člověku, který byl bohatý, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. Posléze trpěl v pekle. V Novém zákoně se také dočteme o tom, jak si ženy nemají splétat vlasy a krášlit se.

Oproti tomu „světské“ časopisy hýří návody na vylepšení zevnějšku. Firmy se předhánějí, která vyrobí lepší kosmetiku či oblečení, mnohé ženy podstupují plastické operace. Atraktivní ženy snáze získají zaměstnání, hezké dívky se dříve a snadněji provdají. Hitem posledních let se stává barevná typologie a módní poradenství.

A jaký postoj k tomu má zaujmout křesťan? Podívejme se na Píseň písní. O výklad této kapitoly se vedly spory, které nejsou rozhodnuty dodnes. Je oprávněná otázka, zda je správnější alegorický výklad (přenesený na vztah Krista k Církvi), či zda máme Píseň písní chápat doslovně. Můžeme proto vidět v Písni jak chvalozpěv na lásku člověka k člověku, tak obraz lásky Boha ke svému lidu. Každopádně je zde opěvován krásný vzhled muže a ženy:

Výzvy ke smíru a snášenlivosti mezi „různými názorovými proudy v Církvi“ slýcháme od katolických hierarchů již desítky let. Prý je to nutné v zájmu uchování jednoty Církve. Progresisté a tradicionalisté nemají navzájem polemizovat, nýbrž tolerovat se a spolupracovat, aby se prý Katolická církev neštěpila, ale zůstala jednotná.

„Má to vůbec smysl?“, „Koho volit, když není koho volit?“ , „Hřeším, když volím menší zlo?“… takové a podobné otázky slýchávám před každými volbami od zodpovědných katolíků a kladu si je i sama. Řekněme si to na rovinu: dokonalou stranu tady nemáme. Tedy aby byla křesťanská, a to nejen podle názvu, ale i podle skutků – a ty jsou ještě důležitější, protože „ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království.“

Francouzský katolický spisovatel Léon Bloy ve svém románu „Chudá žena“ popisuje, jak při jednom jalovém kázání v kostele, kde kněz vůbec nemluvil k aktuální věci, jíž byla křiklavá sociální nespravedlnost, si představil „jiného kněze“, neexistujícího, jemuž vložil do úst ta správná slova. Myslím, že my jsme teď těsně před volbami do Poslanecké sněmovny v podobné situaci. Opět čteme nebo posloucháme prohlášení České biskupské konference, které v podstatě vůbec nic konkrétního neříká. Proto jsem se rozhodl – inspirován uvedenou Bloyovou knihou – zavřít na chvíli oči a konstatovat: teď mluví jiný biskup. V pastýřském listu, jenž ve skutečnosti neexistuje právě tak jako tento hierarcha. Zněl by asi takto:

Mučednice Maria Magdolna Bodi z Veszpremu v Maďarsku byla prohlášena blahoslavenou. Tato mladá katolička se stala na konci II. světové války obětí jednoho sovětského vojáka, který ji zastřelil, když se bránila jeho pokusu znásilnit ji.

Kanadská provincie Quebec je historicky nejkatoličtější v celé zemi. Nicméně paradoxně tato provincie má speciálního „ministra pro laicitu“, který má záměr zakázat modlitbu na veřejných místech.

Obyvatelé provincie Quebec jsou hlavně potomci přistěhovalců z Francie – proto tam převládá francouzský jazyk a katolické náboženství. V minulém století to byla nejkatoličtější provincie Kanady, až 86 procent občanů tvořili právě katolíci. Dnes se ale situace silně změnila. I když nadále většinu občanů Quebeku představují katolíci (53 proc.), do kostela pravidelně chodí sotva 5 procent obyvatelstva – což je mnohem méně než v jiných částech země.

Současná vláda provincie bojuje s náboženstvím a prosazuje ideu „laického státu“. Mají tam i speciálního „ministra pro laicitu“, tuto funkci plní Jean-François Roberge. Ten 28. srpna informoval na sociálních sítích, že plánuje zakázat modlitbu na veřejných místech. „Nárůst modliteb v ulicích je vážným a delikátním problémem v Quebeku,“ napsal Roberge na platformě X a dodal, že již v prosinci 2024 vláda této provincie vyjádřila svou vůli zakázat veřejné modlitby.

„Premiér Quebeku mne pověřil úkolem posílit laicitu a mám silný záměr splnit toto poslání s největší pečlivostí. Díky odezvě v parlamentním klubu a zprávě příslušné komise už naše práce nad mnoha aspekty laicity značně pokročily,“ napsal ministr. „Na podzim předložíme návrh zákona na posílení laicity v Quebeku, zvláště pak zákazem modliteb v ulicích,“ dodal.

Mše svatá byla po Druhém vatikánském koncilu (DVK) „radikálně redukovaná“ a její „krásné prvky“ přitom odstraněny. To řekl kardinál Raymond Burke v rozhovoru s Raymondem Arroyem pro televizní stanici EWTN. Kardinál dále připomenul důležitost celebrace „ad orientem“, tedy aby kněz byl obrácen ke svatostánku, a poukázal na souvislost se správnou bohoslužbou a morálkou.

Arroyo uvedl, že vidí na tradičních mších svatých stále více mladých lidí a ptal se kardinála Burkea, čím je tato mše pro ně přitažlivá. Ten odpověděl, že je to především krásou, již starý ritus vyzařuje už od časů papeže sv. Řehoře Velikého (590–604) až do DVK a následné liturgické reformy. Masivní změny liturgie po DVK jsou podle kardinála „zneužitím“ nauky Církve a měly „negativní účinek“.

Dále kard. Burke řekl, že srovnávat liturgickou reformu po tridentském koncilu (1545–63) a po DVK je nesprávné. Reformy po tridentském koncilu se dotkly jenom některých nepatrných prvků, ale forma ritu a jeho kontinuita zůstaly zachovány 15 staletí. Po DVK ale – ne podle nauky koncilu (pozn. překl.: samotná konstituce DVK „Sacrosanctum Concilium“ trvá na zachování tradičního ritu), ale jejím zneužitím – byl ritus „radikálně změněn“.

Jakási kontinuita mezi tradiční latinskou mší a novým ritem (NOM) sice existuje, ale je velmi „napnutá“. „Nepřijímá se totiž to, co je tak bohaté na krásu a zavádí se něco, co tyto krásné elementy odstřihuje, což má negativní účinek,“ řekl doslova kard. Burke. Podstatným principem starého ritu, který právě mladé lidi nejvíc přitahuje, je zřejmost, že zde koná Kristus, nikoli člověk. Kněz koná pouze „in persona Christi“, ustupuje do pozadí a Kristus se stává v tomto obřadu tím hlavním.

Tridentský koncil na svém čtvrtém zasedání vyhlásil, že Písmo sv. a Tradice jsou místy, v nichž je obsaženo autentické Duchem Svatým inspirované Boží zjevení. Tradice je v Církvi rovnocennou formou předávání Zjevení na stejné úrovni s Písmem. Nelze ji chápat jako nějaký doplněk Písma nebo prvek, který ho jenom jaksi doprovází. Lze dokonce říci, že v jistém ohledu Tradice je podstatnější, neboť Písmo vzniklo v jejím lůně.

V běžném pojetí je tradice nepsaný zvyk předávaný z generace na generaci, který buduje identitu a posiluje kulturu. Katolíci jsou někdy náchylní takto chápat i posvátnou Tradici, domnívají se, že jde o kulturní fenomén – soubor zvyků, zásad a rituálů, které v daném historickém kontextu podle dané mentality vyjadřují biblické Zjevení. S tímto přístupem by ale Tradice byla pouze živou aktualizací Písma a podléhala by změnám spolu s rozvojem kultury. V tom případě by ale neměnným prvkem zůstával pouze obsah biblického Zjevení, ale formy jeho vyjádření by se mohly měnit. Tento proces bývá nazýván „živou Tradicí“. Je to ale mylný názor.

Za prvé, Tradice není omezena kulturními zvyklostmi. Mnohé spisy otců a učitelů Církve jsou nositeli Tradice hlavně tím, že vyjadřují neměnnou a všeobecnou víru a nikoli lokální či dobově podmíněné názory. Tradice obsahuje rovněž zvyky a rituály, příkladem toho je kánon římské mše. Čím je tedy Tradice, odkud se vzala a jaký má vztah k Písmu svatému?