Člověk vlastně potřebuje velmi málo. Je to ve skutečnosti zcela jednoduché. Vysoce vzdělaní a mnohostranně nadaní světci nebo papežové či církevní učitelé nám zanechali četné odkazy pro nejzákladnější modlitby, např. pro růženec. Sv. John Henry Newman, nyní už církevní učitel, ho velice miloval a poskytl k němu níže uvedené rady.

Emeritní irský biskup Dr. Philip Boyce O.C.D píše: „Newman miloval svůj růženec. Napsal, že není nic většího, co by mu působil větší radost. Růženec nebyl pro něho pouhým mechanickým opakováním daných modliteb, ale rozjímáním o tajemství života našeho Pána spolu s Jeho Matkou.“

Kardinál Newman také radil, jak se dá růženec nejlépe modlit: „Zkus si představit při každém tajemství před očima jeho obraz a směřuj svoji pozornost právě k tomuto obrazu (např. ke Zvěstování, k Utrpení Spasitele atd.). Když se modlíš Otčenáš a desetkrát Zdrávas Maria, nemysli na jednotlivá slova, pouze je říkej a soustřeď se na obraz příslušného tajemství, který máš před očima. Tak uděláš z této modlitby meditaci…“

„Modlete se bez ustání!“ (1Sol 5,17) píše sv. Pavel. A často jsou to jasná elementární slova, která stále opakovaná nás povznášejí k Bohu, aniž by ztratila svůj půvab nebo se stala prázdnými. Třeba „Pane, smiluj se!“, tři slova, která zahrnují celý svět.

Tento dopis je manifestem o zklamání a zavádění na scestí, jemuž jsou vystaveni katoličtí věřící, protože církevní autority neposlouchají Boha: Neodsuzují už hřích, popírají existenci ďábla a nepřipravují křesťany na poslední věci člověka: smrt, soud, nebe a peklo. Můj úžas nad tím dosáhl už takových rozměrů, že jsem byla nucena vám, biskupům jakožto nástupcům svatých apoštolů, ale též učitelům, pastýřům, hlavám a zástupcům Církve napsat.

Stojíme na pokraji třetí světové války a Katolická církev je za to zodpovědná. Katolické autority jsou zodpovědné, protože neposlechly Boha, ignorovaly přikázání Evangelia Ježíše Krista, odložily Boží pravdu a vykonaly modloslužbu pachamamy, aby se zalíbily světu, neboť chtěly být politicky korektní a praktikovat falešnou lásku k bližnímu. Od pontifikátu papeže Františka až k současnému papeži Lvu XIV. Učitelský úřad Církve se dopouští manipulace s přikázáním lásky k bližnímu, kterou překrucuje a nahrazuje požadavkem přizpůsobit se světu a hříchu: To je falešná, pokrytecká, sobecká a špinavá láska. Děje se tak proto, aby kardinálové, biskupové, kněží a řeholníci, kteří tajně žijí v promiskuitě, svobodném zednářství nebo dokonce v satanismu a svůj kněžský oděv nosí jenom kvůli vnějškovému dojmu a mši slaví pouze jako divadelní představení, byli jaksi morálně kryti. Tito vrahové duší přivádějí mnoho svých obětí do pekla a u velkého počtu zbožných lidi vyvolávají zmatek, zoufalství a – což je ještě horší – ztrátu víry. To není žádná láska k bližnímu, ale ponechání duší na pospas ďáblu a věčnému zatracení.

„Vyrůstal jsem s koncilem a mohl proto pozorovat jeho účinky od samého začátku. (…) Musím říci, že „jaro Církve“ nikdy nepřišlo; místo něho se naopak ukázaly nepředstavitelný úpadek praktikování a znalostí víry, všeobecný nevkus a liturgická svévole,“ říká mons. Marian Eleganti, bývalý pomocný biskup švýcarské diecéze Chur. Hierarcha označil pokoncilní liturgickou reformu za „násilnou provizorní konstrukci“, která přinesla obrovské ztráty.

Biskup Eleganti pamatuje ještě „starou“ mši z doby svého dětství, v níž přisluhoval jako ministrant. Liturgickou reformu prožil jako mladistvý, vzpomíná si na napětí mezi tradicionalisty a zastánci reforem, které zažil v řeholním noviciátu. I když tehdy byl stoupencem koncilu a liturgické reformy, byl svědkem prvních problémů s tím spojených.

„Již od dvacátého roku života jsem vnímal řadu věcí: desakralizaci presbytáře, kněžství a Eucharistie, změněný způsob podávání sv. přijímání a dvojznačnost některých částí dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Jako mladý laik, ještě nevzdělaný v teologii, jsem to všechno velmi brzy zpozoroval,“ říká bývalý pomocný biskup Churu.

Vatikánský koncil proběhl za mládí biskupa Elegantiho, proto mohl pozorovat jeho účinky a dopady od prvopočátku. Jeho závěry jsou kritické. „ ‚Jaro Církve‘ nikdy nepřišlo; místo něho se naopak ukázaly nepředstavitelný úpadek praktikování a znalostí víry, všeobecný nevkus a liturgická svévole (do níž jsem se sám nevědomky zapojil),“ konstatuje mons. Eleganti.

Co je to rodina? Kdyby tuto otázku někdo položil ještě před sto lety, dočkal by se patrně poklepání na čelo. Jenže dnes se tímto kdysi samozřejmým pojmem zabývají i legislativci. Např. německé zákonodárství definuje rodinu jako libovolné společenství lidí, kde jsou děti. Že do této „definice“ se dá vměstnat téměř vše od polygamních komunit až po registrované partnerství, je logické.

Kde se vzaly takový posun a zmatení pojmů? K tomu je třeba všimnout si historického vývoje. Monogamní rodina s otcem, matkou a dětmi, sankcionována právními předpisy, v níž sexuální dezerce k jinému partnerovi či partnerce se stává závažným morálním i společenským faux pais, je plodem křesťanské civilizace. Jiné kultury, založené na nekřesťanských náboženstvích samozřejmě znaly také kromě polygamie i formu monogamní rodiny, avšak neexistovaly žádné legislativní ani morální sankce za její opuštění, manželská nevěra, promiskuita či rozvod se pokládaly za normální a přirozený jev a pokud existoval v tomto směru postih, tak výlučně jen pro ženy, nikoli pro muže.

Ježíš Kristus pozvedl manželství na svátost a tím dal též rodině záruku stability. Žena ve starověké i středověké „Christianitas“ měla jistotu, že ji manžel nemůže vyhodit z domu na ulici, jako tomu bylo např. v antice nebo prodat do otroctví jako ve starém Egyptě. Papežové uplatňovali klatby proti králům, kteří své ženy vyhnali a přijali k sobě milenky (Mikuláš I. v 9. stol. vůči franskému Lotharovi II., Innocenc III. ve 13. stol. vůči francouzskému Filipovi II. Augustovi). Muž měl povinnost ženu s dětmi zabezpečit ekonomicky a poskytnout jim optimální podmínky k životu. Zvlášť důležitým momentem byla výchova dětí v křesťanském duchu. Jejich právo na život, zaopatření a duchovní i mravní růst v monogamní rodině bylo garantováno církevními i světskými zákony. Zmizela antická zvůle tzv. „pater familias“, který podle zákona suverénně rozhodoval o životě a smrti svých narozených potomků. Křesťanský Codex Theodosianus ze 4. stol. stanovil dokonce za usmrcení narozeného i nenarozeného dítěte stejný trest jako za vraždu.

Jde o záležitost Dicka Durbina, senátora ze státu Illinois. R. 2004 ztratil možnost přistupovat ke sv. přijímání ve své diecézi Springfield. Angažoval se totiž politicky pro legální potraty. Hlasoval mimo jiné proti zákonu, který měl zablokovat tzv. partial-birth-abortions, čili zabíjení dětí již v průběhu porodu. Rozhodnutí o vyloučení Durbina od stolu Páně potvrdil i další biskup Springfieldu a je závazné dodnes.

Durbin ale koupil byt v Chicagu, zaregistroval se v jedné tamní farnosti a oznámil metropolitovi tohoto města, že jej pokládá za svého biskupa. Tímto metropolitou Chicaga je velmi liberální kardinál Blase Cupich. Ten nemá nic proti podávání sv. přijímání Durbinovi.

Cupich rozhodl, že Durbin 3. listopadu letošního roku obdrží prestižní cenu arcidiecéze. Má se tak dít při slavnosti „Keep Hope Alive” v souvislosti s migrací. Durbin se totiž ve své politické kariéře touto problematikou zabýval.

Rozhodnutí kardinála Cupiche vyvolalo v USA velké pozdvižení. Několik biskupů veřejně prohlásilo, že to bude skandál, neboť není možné udělit katolickou cenu člověku, který podporuje legální vraždění nenarozených dětí.

Cupich byl ale neústupný. Ve speciálním prohlášení napsal, že nevidí ve vyznamenání Durbina žádný problém, protože nelze se soustředit pouze na potrat – jsou prý jiné etické otázky a Durbin má být vyznamenán za podporu imigrantů.

Nejpádnějším argumentem v současnosti ve prospěch přesvědčení, že katolická víra je jedinou pravou, jsou četné zázraky trvalého charakteru, které si může každý přímo na místě ověřit. Církev katolíka nezavazuje, aby jim věřil, katolík je povinen věřit pouze biblickým zázrakům, především zázrakům Ježíše Krista. Nicméně zázraky trvalého charakteru, o nichž hovoříme, jsou tak evidentní, že pokud je katolík odmítá, chová se jako člověk, jenž nevěří, že prší, i když na něho padají chuchvalce deště.

Němečtí teologičtí progresisté nejsou spokojeni s pontifikátem Lva XIV. Nejnovější rozhovor Sv. Otce pro časopis „Crux” podle nich znamená, že klíčové reformy tzv. synodální cesty nemají šanci na realizaci. V důsledku toho jim nezbývá, než dále působit v pološeru.

V Německu již dlouho se běžně uděluje sv. přijímání protestantům, osobám žijícím po rozvodu v civilním manželství a jednopohlavním párům, kterým je též žehnáno, v poslední době dokonce formou slavnostní ceremonie připomínající sňatek. Němci se v této věci evidentně neřídí naukou Církve. Chtěli by, aby se změnila. V rámci synodální cesty probíhající od r. 2019 byla vypracována řada projektů ve prospěch konkrétních změn, například v katechismu. Jednalo by se o formální přijetí sodomie nebo antikoncepce a svěcení ženatých mužů na kněze a jáhenství žen. Papež František dovolil Němcům mnoho věcí, ale pouze natolik, nakolik to dělali ne zcela oficiálně. Oni ale doufali, že za Lva se to změní.

Rozhovor Lva XIV. udělený Elise Ann Allenové však ukázal, že toto nenastane. Papež řekl, že změna nauky Katolické církve na téma sexuality je „vysoce nepravděpodobná, zejména v blízké budoucnosti“. Připomenul též, že „není v plánu měnit nauku“ ve věci diakonátu žen, i když prohlásil, že diskuse na toto téma bude dále pokračovat. Formulace, jaké použil papež Lev, jsou hodně otevřené – vypovídají, jakoby teoreticky nauka v těchto bodech se mohla změnit, jen ne ještě teď. Němci ale nechtějí čekat – proto nastoupila ostrá kritika.

„Dlouhá sukně, bledá líčka – tak se pozná katolička.“ Jedno z nejčastějších tvrzení o křesťanských dívkách. V světoznámé knize Charlotty Bronteové Jana Eyrová najdeme barvitý popis oblečení dívek v nechvalně proslulém Lowoodském ústavu: „… asi dvacet takto oděných dívek bylo už dospělých, byly to vlastně mladé ženy – moc jim to neslušelo, i ty nejhezčí vyhlížely prapodivně.“ V podobenství o boháči a Lazarovi se dočteme o člověku, který byl bohatý, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. Posléze trpěl v pekle. V Novém zákoně se také dočteme o tom, jak si ženy nemají splétat vlasy a krášlit se.

Oproti tomu „světské“ časopisy hýří návody na vylepšení zevnějšku. Firmy se předhánějí, která vyrobí lepší kosmetiku či oblečení, mnohé ženy podstupují plastické operace. Atraktivní ženy snáze získají zaměstnání, hezké dívky se dříve a snadněji provdají. Hitem posledních let se stává barevná typologie a módní poradenství.

A jaký postoj k tomu má zaujmout křesťan? Podívejme se na Píseň písní. O výklad této kapitoly se vedly spory, které nejsou rozhodnuty dodnes. Je oprávněná otázka, zda je správnější alegorický výklad (přenesený na vztah Krista k Církvi), či zda máme Píseň písní chápat doslovně. Můžeme proto vidět v Písni jak chvalozpěv na lásku člověka k člověku, tak obraz lásky Boha ke svému lidu. Každopádně je zde opěvován krásný vzhled muže a ženy:

Výzvy ke smíru a snášenlivosti mezi „různými názorovými proudy v Církvi“ slýcháme od katolických hierarchů již desítky let. Prý je to nutné v zájmu uchování jednoty Církve. Progresisté a tradicionalisté nemají navzájem polemizovat, nýbrž tolerovat se a spolupracovat, aby se prý Katolická církev neštěpila, ale zůstala jednotná.

„Má to vůbec smysl?“, „Koho volit, když není koho volit?“ , „Hřeším, když volím menší zlo?“… takové a podobné otázky slýchávám před každými volbami od zodpovědných katolíků a kladu si je i sama. Řekněme si to na rovinu: dokonalou stranu tady nemáme. Tedy aby byla křesťanská, a to nejen podle názvu, ale i podle skutků – a ty jsou ještě důležitější, protože „ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království.“

Francouzský katolický spisovatel Léon Bloy ve svém románu „Chudá žena“ popisuje, jak při jednom jalovém kázání v kostele, kde kněz vůbec nemluvil k aktuální věci, jíž byla křiklavá sociální nespravedlnost, si představil „jiného kněze“, neexistujícího, jemuž vložil do úst ta správná slova. Myslím, že my jsme teď těsně před volbami do Poslanecké sněmovny v podobné situaci. Opět čteme nebo posloucháme prohlášení České biskupské konference, které v podstatě vůbec nic konkrétního neříká. Proto jsem se rozhodl – inspirován uvedenou Bloyovou knihou – zavřít na chvíli oči a konstatovat: teď mluví jiný biskup. V pastýřském listu, jenž ve skutečnosti neexistuje právě tak jako tento hierarcha. Zněl by asi takto: