Dovoluji si poněkud neskromně, za což se omlouvám, upozornit, že mi právě vyšla v nakladatelství Sypták má nejnovější kniha „Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti. Málo známé informace o pronásledování křesťanů.“ Je to v podstatě nepatrně upravená reedice staršího vydání. Publikuji toto oznámení proto, poněvadž si to mnozí čtenáři našich stránek přáli. Kniha je k dostání buď v nakladatelství Sypták (kontaktní a korespondenční adresa):

nebo v kterémkoliv katolickém knihkupectví v republice. Žádejte si knihu i tehdy, když ji nebudou mít vystavenou za výlohou.

Pokud ale očekáváte, že půjde o „vědecky fundovanou“ a „vyváženě objektivní“ studii, tak jste na omylu. Právě tím toto dílo být nechce a není. Proč? Důvod je jednoduchý. Babylonské zmatení jazyků v rámci současného protikatolického newspeaku dává totiž termínům „vědecky fundovaný“ a „vyváženě objektivní“ jiný obsah, než tomu bylo dříve. Nutno vycházet z toho, že o Katolické církvi a jejich dějinách se systematicky již od osvícenských, nebo spíše ještě od protestantských dob lže. To tedy trvá nejméně dvě stě nebo dokonce až čtyři sta let. Tak se v podvědomí už řady generací včetně věřících katolíků hluboko zakódovalo přesvědčení, že Katolická církev má na svědomí obrovskou část, ne-li dokonce většinu krvavých zločinů, které kdy byly v dějinách lidstva spáchány – křížové výpravy, upalování kacířů, inkvizice, náboženské války…. To všechno je aksiomatem, dogmatem novověké společnosti jakéhokoliv ražení. Ať už se jednalo o liberální, nacistické nebo komunistické školy, vždycky si žáci odtud odnášeli tento stejný pohled na Katolickou církev. Kdo se k němu staví kriticky, není „vědecky fundovaný“ a „vyváženě objektivní“. Pravda je ovšem taková, že právě katoličtí křesťané byli a dosud jsou nejpronásledovanější skupinou lidstva.

Vatikán publikoval závěry prací synodálních komisí, které připravují gruntovní „reformu“ Katolické církve. Jedná se mj. i o diakonát žen, vzdělávání kněží a homosexualismus.

R. 2021 papež František zahájil globální synodální proces. Dosavadní debaty skončily v listopadu 2024 zveřejněním tzv. „finálního dokumentu“, který papež František podpořil svojí „doprovodnou nótou“. Nepřineslo to žádné konkrétní výsledky. František přikázal „decentralizaci“ Církve v oblasti disciplíny, doktríny, liturgie a pastorace, ale zůstalo to bez konkretizace. Ta přichází teprve nyní.

František povolal do života více než 10 komisí, jimž svěřil zpracovat v synodální perspektivě daná témata. Další 2 komise potom ustanovil Lev XIV. Celkem jich pracuje 14. Nyní předložily výsledky svých prací. Materiály byly zaslány do Vatikánu již několik měsíců předtím. Předkládáme čtenářům některé návrhy synodálních komisí.

Změny mají nastat ve formaci kněží. Seminaristé prý potřebují změny v synodálním duchu, především větší kontakty s věřícími včetně žen. Formace má být „lépe zakořeněna v živé zkušenosti Božího lidu s jeho různými charizmaty a službami“. K tomu příslušná skupina zamýšlí vydat zvláštní dokument.

Jiná komise se zase zabývá změnou způsobu nominace biskupů. Má být údajně dotazován na mínění o daném kandidátovi podstatně větší počet osob než dosud, hlavně laiků. Konkrétní propozice budou teprve vypracovány.

Komise, která se zabývá „kontroverzními otázkami“ doktrinálními, pastoračními a etickými, se zaměřuje na problém homosexualismu. Chce jej předložit jak v kontextu Písma sv., tak i v kontextu antropologie a současné vědy. Tato skupina mluví o nutnosti změny paradigmatu v teologii a respektování různosti, prozatím ale neříká, jak to konkrétně provést. Pokud bychom ale přijali jako směr do budoucnosti ideje, jež jsou dnes módní v Katolické církvi Německa, USA nebo Itálie, tak by to znamenalo sice na jedné straně formálně negativní hodnocení homosexuálních styků, nicméně na druhé straně by se položil důraz na „konkrétní situace“ a „rozlišování“ jednotlivých případů tak, aby v praxi mohly být některé homosexuální vztahy akceptovány. V mnoha diecézích se to již děje, např. v Belgii, ve Švýcarsku nebo v Rakousku. Deklarace „Fiducia supplicans” o žehnání párů téhož pohlaví je mohutným krokem dopředu v tomto směru „inkluzivní pastorace“.

Administrativa prezidenta USA Donalda Trumpa vážně zamýšlí udělit politický azyl Britům pronásledovaným za své přesvědčení. Týká se to i účastníků protestů před potratovými klinikami. Tuto zprávu publikoval britský deník Telegraph s odvoláním se na úředníky Bílého domu. Britské orgány jsou obzvlášť agresivní v otázce beztrestných vražd nenarozených dětí a uplatňují represe vůči lidem i za tichou modlitbu poblíž potratových zařízení.

Zdroj, na nějž se deník odvolává, označil tento plán jako „důležitý“. Přiznání politického azylu by se týkalo osob bránících pravdu na téma lidského pohlaví, požadujících bezpečnost své země tváří v tvář masové imigraci a těch, které bojují za ochranu a posvátnost lidského života. „Tento záměr je dalším signálem ochoty prezidenta Trumpa intervenovat do vnitřních záležitostí Velké Británie tváří v tvář rostoucím obavám o svobodu slova“ – napsala redakce.

V článku bylo vzpomenuto, že Trump ihned poté, co se ujal svého úřadu, zastavil přijímání téměř všech imigrantů, ale vytvořil precedens pro uznání politického azylu. USA například přiznaly statut politických uprchlíků bilým Afrikáncům z Jihoafrické republiky pronásledovaným z rasových důvodů černošskými vládami.

V říjnu se objevila informace, že americký prezident může nabídnout také politický azyl Evropanům stavějícím se proti rostoucí migrační krizi způsobené politikou vlád a osobám perzekvovaným za odpor vůči extrémní levici, která je v jejich zemi u moci.

Tato slova Pána Ježíše jsou napsána na náhrobku Damiána de Veustera, známého mnohým českým čtenářům z knihy W. Hünermanna „Otec vyhoštěných“. Tohoto kněze, misionáře kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, zařadil papež Benedikt XVI. 11. října r. 2009 mezi světce. Pocházel z Belgie a v anketě o největší osobnost prohlásili občané této malé země právě jeho „největším Belgičanem všech dob“.

Narodil se v obci Tremeloo poblíž Lovaně r. 1840 ve zbožné rolnické rodině jako její osmé dítě. Když se starší bratr stal knězem a sestra řeholnicí, probudilo se i v něm kněžské povolání. Vstoupil v Lovani do semináře a začal studovat teologii. Seznámil se s kongregací Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která se věnovala misiím mezi pohany, a vstoupil do ní. Podle dochovaných hodnocení svých představených vynikal mladý Damián už v noviciátě „nenuceností, vyzařováním pokoje a mírem duše“. Po vysvěcení na kněze se měl stát učitelem ve škole své kongregace. Jeho však více přitahovala práce v misiích. Boží Prozřetelnost mu „vyšla vstříc“. Spolubratr, který měl vycestovat jako misionář na ostrovy v Tichém oceáně, náhle onemocněl na tyfus. Páter Damián se nabídl místo něho. Představení souhlasili. To se stalo r. 1867.

Těsně před odjezdem napsal v dopise rodičům: „Pro srdce, které své rodiče, svou rodinu, své spolubratry a svou vlast něžně miluje, je to veliká oběť. Ale hlas, který nás povolal a požadoval obětovat všechno, co je nám milé a drahé, je hlasem Božím. Je to hlas našeho Spasitele, který nám říká to, co řekl prvním apoštolům: ‚Jděte, učte všechny národy a učte je zachovávat má přikázání. A já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.‘ Tato poslední slova jsou pro nás bohatou útěchou. Ježíš Kristus je s misionáři zcela zvláštním způsobem, vede jejich kroky a chrání je v nebezpečích… Co se týká vás, milí rodiče, neznepokojujte se kvůli mně. Jsme v Božích rukou, Všemohoucí nás bere pod svou ochranu. Jen o jedno vás prosím: Modlete se, aby Bůh nám dopřál šťastnou plavbu a dal nám odvahu vždy a všude plnit Jeho svatou vůli. V tom spočívá náš celý život. Tato vůle je v evangeliu znázorněna jako úzká cesta, která bezpečně vede do nebe.“

Arcibiskup známého polského poutního města Čenstochová mons. Wacław Depo si „dovolil“ velikou „drzost“. Kritizoval totiž dokument Dikasteria pro nauku víry, který odnímá Matce Boží titul „Spoluvykupitelka“ a odrazuje od používání titulu „Prostřednice všech milostí“ (psali jsme o tom nedávno). Za svá slova se dočkal tvrdého odsouzení od jezuitů.

Známý francouzský katolický časopis La Vie zveřejnil 50 otázek o Ježíši Kristu spolu s odpověďmi. Tyto dotazy položili čtenáři. Vybíráme několik málo z nich, které považujeme za důležité pro náboženské vzdělání katolíků.

Uměl Ježíš číst a psát?

Samozřejmě, že ano. Nevíme sice, jestli se to učil jako dítě v synagoze, ale i kdyby ne, tak znalost čtení a psaní vyplývala nepochybně z toho, že byl nejenom člověkem, ale také Bohem. V Novém zákoně máme dva jasné důkazy, že byl gramotný. V nazaretské synagoze předčítal text proroka Izajáše (Lk 4, 16n), a když mu přivedli cizoložnou ženu, psal do písku (Jan 8, 1–11).

Mluvil Ježíš hebrejsky?

Jako Bůh by samozřejmě byl schopen i tímto jazykem mluvit, ale v kontaktu s lidmi zcela určitě hebrejsky nehovořil. Tento jazyk byl v jeho době už mrtvý, pouze liturgický, používaný jenom kněžími při bohoslužbách v chrámu. Hovorovou řeč izraelského národa představovala tenkrát aramejština, tou Kristus běžně mluvil. Nemůžeme také vyloučit, že někdy užil i řečtiny, protože ta byla tenkrát za římské okupace Palestiny úředním jazykem a také řečí vzdělanců. Řecky mluvili král Herodes Antipas, místodržitel Pontius Pilatus a římští vojáci. Proto s nimi při svém procesu a odsouzení Pán Ježíš možná komunikoval řecky.

Měl Ježíš lidské city?

Určitě. Evangelia píší, že byl laskavý k dětem, rozhněval se, když viděl obchodníky v chrámu, měl soucit s malomocnými, plakal u hrobu svého přítele Lazara a nad budoucí zkázou Jeruzaléma, v Getsemanské zahradě pociťoval úzkost před svým utrpením. Pouze o jednom se evangelia nezmiňují: že by se Ježíš někdy smál, což samozřejmě neznamená, že to nikdy nedělal. Na svatbě v Káni Galilejské se určitě účastnil svatebního veselí, typického pro tyto situace v každé kultuře a civilizaci. Když se Bůh stal člověkem, přijal se svým lidstvím i přirozené lidské city. Tím se křesťanství liší od pohanské řecké tradice, podle níž je Bůh vzdálený každému lidskému utrpení a cítění. Podle zjevené pravdy v katolické nauce se ale Bůh stal člověkem a „podobal se nám ve všem, kromě hříchu“.

Evangelická farářka v německém Berlíně Lena Müllerová se na Instagramu „pochlubila“, že oddala hromadně 4 homosexuální muže žijící ve společné domácnosti. Nazvala to „polysvatbou“, tj. hromadnou svatbou. Doslova napsala: „V pátek večer jsem mohla požehnat první polysvatbě. 4 mladí muži řekli společně své ano s tím, že se budou mít vzájemně rádi a k tomu si chtějí vyprosit požehnání. Zvolili si jako svatební verš ‚Láska nikdy nepřestává‘ podle 1. listu Korinťanům sv. Pavla. Že oni tomu pevně věří, bylo zřejmé už z rozhovoru, který jsem s nimi předtím vedla. Mluvili o své srdečnosti, velkodušnosti a otevřenosti při společném sexuálním soužití. Bylo pro mne ctí, že tito 4 muži plni důvěry se odvážili přijít do našich starých zdí a prosit o požehnání. Jsem za to velice vděčná. A jestli se mne někdo zeptá, co na to říká Ježíš, tak mu odpovím: Ježíš řekl: ‚To je čtyřnásobek lásky – to se mi líbí!‘ – a vztáhl svoji ruku plnou jasu nad námi všemi.“ Pastorkou uvedená slova Kristova se ale samozřejmě nikde v Bibli nenacházejí.

Tato informace na Instagramu byla opatřena fotografií, jak tito 4 „kandidáti“ stojí před farářkou bez jakéhokoliv svátečního oblečení. Ona sama má na sobě obřadní talár, její vlasy jsou nabarveny na růžovo. Druhý evangelický farář stojí vedle, mohlo jít o vojenského duchovního, jehož Müllerová ve zprávě na Instagramu zmiňuje.

Reportérka Diane Montagnová zveřejnila v pondělí stanovisko známého biskupa z Kazachstánu mons. Athanasia Schneidera k doktrinální nótě Vatikánu o mariánských titulech „Spoluvykupitelka“ a „Prostřednice všech milostí“. Hierarcha vysvětlil, že je nemožné, aby světci, Učitelé a papežové Církve po staletí „uváděli věřící kontinuálně do omylu nepatřičným užíváním“ vzpomínaných označení.

Jak v úvodu tento kazachstánský biskup připomenul, v průběhu staletí Magisterium Církve spolu s četnými světci a církevními učiteli hlásalo nauku o Panně Marii a užívalo přitom mezi jinými i tituly „Spoluvykupitelka“ a „Prostřednice všech milostí“.

„Proto není možné tvrdit, že řádné magisterium spolu se světci a Učiteli Církve mohlo tolik staletí uvádět věřící do omylu nepatřičným užíváním těchto mariánských titulů. Co více, tato označení vyjadřovala rovněž v průběhu staletí sensus fidei – smysl víry věřících. Proto také, když se držíme tradiční nauky řádného magisteria o Spoluvykupitelce a Prostřednici všech milostí a uznáme jejich pravost, rozhodně nesejdeme z cesty víry ani z cesty zdravé zbožnosti vůči Kristu a Jeho Matce,“ čteme ve vyjádření mons. Schneidera.

Již ve 2. stol. Učitel Církve sv. Irenej položil základy k mariánské doktríně o spoluvykupitelství a prostřednictví. „Maria, když ukázala svoji poslušnost, se stala příčinou spásy jak sebe, tak i celého lidského pokolení,“ napsal. Tyto myšlenky potom Učitelé Církve a papežové dále rozvinuli.

Buddhismus dnes čítá ve světě cca 300 milionů vyznavačů a je rozdělen do různých směrů, které si leckdy navzájem příkře odporují. Hlavní rozdíly mezi křesťanstvím a buddhismem jsou tyto:

V současné době jsme svědky opětovných snah snížit roli Panny Marie při vykupitelském díle. Je Panna Maria „jen“ Bohorodičkou nebo jí byly svěřeny i další úlohy?

Spasitel by se nám nenarodil, kdyby nebylo souhlasu Jeho Matky, Panny Marie, jejího: „fiat.“ (což v tomto případě není značka auta). V evangeliu sv. Lukáše nacházíme zmínku o tom, jak Panna Maria navštívila Alžbětu, která byla rovněž v požehnaném stavu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle, byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk Tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ (Lk 1,41–45) Následuje nádherná pasáž v Písmu (aspoň mně se velice líbí), Mariin chvalozpěv: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lk 1,46–49)

Události Ježíšova narození jsou popsány dramaticky a spíše stručně: nenašlo se pro ně místa pod střechou, nikdo jim nepomohl, děťátko bylo položené do jeslí. V evangeliích stojí Panna Marie spíše skromně stranou a v popředí je její Syn, náš Mesiáš. Jinak je tomu ovšem v knize Zjevení, v kapitole Poražený nepřítel: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12,1) Dále čteme, jak veliký ohnivý drak chtěl pohltit její dítě hned, jak se narodí. Neuspěl však. „A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi.“ (Zj 12,7) „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“ (Zj 12, 17) Ostatně příslib vítězství Krista nad Antikristem máme už v knize Genesis, kdy Hospodin Bůh řekl hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3, 15) Tento verš bývá označován za protoevangelium. Jak si vysvětlit, že právě žena je předurčena k rozdrcení hlavy ďábla? Nejsou snad k boji určeni muži? I v tomto případě vidíme možnost pozvednutí ženy, povoláni k velikému úkolu. Žena sluncem oděná však nebojuje mečem. Bojuje ženskými vlastnostmi: láskou, milosrdenstvím, pokorou. Nechá se Bohem milovat a ochraňovat. „A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy, ale dítě bylo přeneseno k Bohu a Jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.“(Zj 12,4–6) Panna Maria se nechala Bohem ochraňovat a Bůh ji vyvýšil. Viz ono: „Hle, od této chvíle mně budou blahoslavit všechna pokolení.“

Mariánští ctitelé již řadu let usilují o vyhlášení dogmatu o Panně Marii jako Spoluvykupitelce. Teď ale dostali „studenou sprchu“ z Vatikánu. Tento titul je prý „vždycky nepatřičný“. Svatý stolec totiž 4. listopadu publikoval novou „doktrinální nótu“. Připravil ji sám prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Victor Manuel Fernández. Nese titul „Mater Populi fidelis. Doktrinální nóta týkající se některých mariánských titulů vztahujících se ke spolupráci Marie na díle spásy“. Maria je zde prohlášena za „Matku věřícího lidu“ a dokument zaujímá kritický postoj k jiným titulům, jaké dávali Matce Boží věřící v různých dobách včetně papežů a svatých.

„Mater Populi fidelis” je dalším sporným dokumentem kardinála Fernándeze. V prosinci r. 2023 zveřejnil nótu „Fiducia supplicans” o „spontánních“ mimoliturgických žehnáních jednopohlavních párů a párů žijících spolu mimo manželství. V dubnu r. 2024 publikoval nótu „Dignitas infinita” o důstojnosti lidské osoby, aniž činí rozdíl mezi důstojností člověka žijícího v posvěcující milosti a člověka žijícího ve stavu těžkého hříchu.

Nový dokument kategoricky odmítá titul „Spoluvykupitelka“ a kriticky se staví i k titulu „Prostřednice všech milostí“. Negativní postoj k titulu „Spoluvykupitelka“ má nejspíš své kořeny v ekumenismu. Protestanté i pravoslavní proti tomuto označení Panny Marie vždycky reagovali a reagují pobouřeně. Protestanté v něm vidí popření jedinečnosti spásy v Ježíši Kristu, pravoslavní zase soudí, že tento titul nemá svůj základ ani v Písmu svatém, ani ve spisech církevních Otců.

„Absurdní formule transplantační medicíny zní: Zachránit život smrtí.“ Těmito málo slovy popsal r. 2012 člen Papežské akademie pro život prof. dr. Michael Waldstein jednu smutnou pravdu. „Odnětí orgánů při tzv. mozkové smrti je zabití!“ – říká ve své knize „Dárcovství orgánů“ též prof. dr. Andreas Brunner a pokračuje: „Ochota darovat orgány je ochotou nechat se zabít.“ Člověk mozkově mrtvý je totiž člověkem umírajícím, nikoli mrtvým.

„Umírající ještě není mrtvý, není to tedy žádná mrtvola. Mluvit tady o ‚posmrtném‘ darování orgánů sugeruje falešnou realitu, je to klamání lidí,“ píše lékař dr. Paulos Bavastro, internista a kardiolog. Jistými, viditelným znaky smrti jsou nečinnost srdce a dechového ústrojí, mrtvolná bledost a ztuhnutí. Ale transplantační medicína jednoduše čas smrti posunula na dřívější dobu – a to jen ve svém vlastním zájmu. Když tedy odpojí dýchací přístroje, zabíjí umírajícího. Předtím ale potenciálního „mozkově mrtvého“ dárce – tedy mrtvolu, jak tvrdí – uměle udržuje při životě a tím i jeho orgány, aby je mohla dát jinému. Živé orgány se totiž mohou odejmout pouze živému člověku. „Člověk není jedinečným a nezaměnitelným tvorem pouze díky svému mozku, nýbrž díky celému svému tělu, které při mozkové smrti ještě žije na 97 procent!,“ říká kardiolog prof. dr. Linus Geisler. V roce 2010 odmítla Americká neurologická akademie koncept mozkové smrti, který byl odsouhlasen v r. 1968, jako mylný.