Tak jsme se to kdysi učili. Církev prý odmítala vědecké poznatky, pronásledovala učence, tvrdila, že Země je plochá a nikoli kulatá, donutila Galileiho odvolat zjištění o Slunci a nikoli Zemi jako středu vesmíru atd. Tato propagandistická pseudodogmata dodnes platí a jakékoliv jejich zpochybnění se nepřijímá. Tím méně potom, že jde o vykonstruované lži.

V ČR byla r. 2008 v nakladatelství Res Claritatis vydána kniha Thomase E. Woodse „Jak Katolická církev budovala západní civilizaci“. Autor zde ukazuje na konkrétních prokázaných faktech, jak právě Katolická církev všemožně podporovala vědecké obory včetně exaktních, jak zakládala univerzity, jak kláštery (zejména benediktinské a cisterciácké) přicházely s novou, dokonalejší technikou obdělávání zemědělské půdy, jak katolické duchovenstvo a mniši se horlivě věnovali matematice atd. Dnes se na školách žáci a studenti vůbec nedozví, že vynálezcem globusu byl římský papež Silvester II., jinak proslulý matematik a astronom. Je tedy absolutním nesmyslem, že Církev hájila tezi o planetě Zemi jako ploché desce. Nikdy a nikde žádný církevní spisovatel toto nezastával, naopak v katolické literatuře starověku a středověku nechybí zmínky o tom, že Země je kulatá. Objevitelem lomu světla a vynálezcem optické čočky (a tím de facto brýlí) byl ve 13. století anglický františkánský řeholník Roger Bacon, prvním konstruktérem letadla v 17. století italský jezuita Francesco Lana de Terzi, vynálezcem bleskosvodu v 18. století český premonstrátský kněz Prokop Diviš (jsou spory, jestli byl prvním on nebo Američan Benjamin Franklin). Také lékařská věda zaznamenala ve středověku pod duchovním vedením Církve pokroky, zejména chirurgie.

Japonský kardinál Tarcisio Isao Kikuchi hovoří o „měkkých pronásledováních“ Katolické církve v Japonsku. Církev je silně napadána, kdykoliv se ozve ve veřejných záležitostech, např. při obraně důstojnosti lidského života.

Kardinál mluvil na toto téma v rozhovoru s portálem „Crux Now“. „Současná poválečná ústava Japonska přijatá ve světle negativních zkušeností sepětí náboženství šintó s veřejnou mocí, což vedlo k pronásledování a obtížím pro nešintoistická náboženství včetně Katolické církve, garantuje náboženskou svobodu a striktní oddělení státu od náboženství,“ řekl. „Krom toho se dnes nacházíme v těžké situaci, kterou lze nazvat jménem ‚laskavá forma pronásledování‘ “ dodal.

Podle kardinála „v nynějším kontextu je náboženská aktivita v zásadě přijímána veřejností vstřícně, pokud zůstává v hranicích vlastního prostoru, to znamená svatyň a kostelů. Princip odluky státu od náboženství bývá ale mylně interpretován jak příkaz úplného vyloučení náboženských témat z veřejné debaty. Krom toho japonská kultura příliš zdůrazňuje konformismus a sociální harmonii.“

„Často se používá argumentu, že ve jménu zásady odluky náboženství a státu se Církev musí zdržet zaujmout veřejně stanovisko k otázkám považovaným za politické. To jí ztěžuje vyslovit se k tématům pošlapání důstojnosti člověka,“ dodal.

Kardinál též řekl, že Církev v Japonsku má rovněž problém s organizací liturgického života. Neděle v Japonsku není totiž obvyklým dnem odpočinku, ale dnem pořádání různých aktivit, které nelze provádět během týdne. Týká se to rovněž škol. Proto japonští katolíci mají často potíže s účastí na nedělní mši svaté.

Co je to vlastně komunismus? Jde o ideologický a politický systém, který vygeneroval z bezbožeckého osvícenství. Během pouhého jednoho století své existence připravil o život více než 100 milionů lidí, mezi nimiž tvoří vysoký počet právě křesťané. Komunismus se nikdy netajil svým úmyslem zlikvidovat jakoukoliv formu náboženství. Bohužel je v naší vlasti dost lidí, kteří ho obdivují a dokonce souhlasí i s tím, jak se choval ke Katolické církvi. Všechna fakta o jeho hrůzostrašných bestialitách ignorují nebo popírají.

Do dějin vstoupil s ušlechtilými a krásnými hesly sociální spravedlnosti a beztřídní společnosti, jež byly reakcí na křiklavé sociální křivdy 19. století, nastolené politickým a ekonomickým liberalismem. Nikdy však neskrýval, že tento jeho cíl je identický s prosazením ateismu a s totální likvidací víry v Boha. Náboženství podle zmatených a zrůdných teorií Marxe, Engelse a Lenina prý pomáhalo „vykořisťovatelským třídám“ udržovat lid v nevědomosti poukazem na nebeskou odměnu po smrti, aby se nebouřil proti krutým životním podmínkám. Samozřejmě ani slovo o skutečném mravním, kulturně-civilizačním a posléze i ekonomickém povznesení národů Katolickou církví. O její minulosti lhali socialisté a komunisté stejně bezostyšně jako předtím osvícenci. Komunismus uskutečnil své protikřesťanské principy a pronásledování věřících ještě důsledněji, krutěji a rafinovaněji než osvícenství, bolševická revoluce v Rusku realizovala tuto genocidu křesťanů ještě ďábelštěji než francouzská.

Nemáme pražádnou radost, když musíme sdělovat negativní zprávy. Ale co můžeme dělat, když realita je opravdu taková – a to i v Kristově Církvi, kterou žel ve značné části ovládají buď zbabělci nebo odpadlíci, již usilují Kristovo království ctnosti co nejvíce přizpůsobit – ne-li dokonce podrobit – satanovu světu hříchu a hnusu.

Dnešní člověk využívající všechny vymoženosti, jež moderní doba nabízí, má poněkud ztíženou možnost setkat se osobně s tím, co to znamená se za někoho obětovat. Ne že by to pochopit nebo zakusit nemohl, ale díky tomu, že tato společnost vytěsnila nejen smrt, nýbrž i trest jaksi mimo zorné pole lidského vnímání, setkává se namnoze s těmito skutečnostmi až tehdy, když se to týká bezprostředně jej samotného, potažmo jeho nejbližších, jinak si žije svým poklidným životem a o možnostech trestu neuvažuje.

Vezměme si však epochu starověku či středověku. Lidé se běžně setkávali ve svých městech s veřejnými popravami, veřejným bičováním, pranýřováním, utínáním údů či oslepováním coby tresty za nějaký přečin. Trest smrti vykonávaný před jejich očima budil dozajista hrůzu a jakkoli na fyzické potrestání zločinců mohli reagovat souhlasným přikyvováním, přeci jen bouřili nadšením, když se některá panna dle tehdejšího úzu uvolila zahalit odsouzencovu hlavu do svého závoje na znamení toho, že jej pojme za svého chotě a od trestu smrti jej tak uchrání.

Oč víc pak musel působit akt Kristovy výkupné oběti?! Asi nepřemýšleli tak, že by někdy na pranýři či na popravčím špalku mohli skončit i oni, nicméně třeba jen mimoděk si mohli uvědomit, že On za ně podstoupil smrt, k níž byli původně odsouzeni oni. Kněz z kazatelny před ně klidně mohl stavět tyto příklady viny a trestu a přimět je k představě, že věčné zavržení se rovná věčnému vsazení na pranýř a že se i nad nimi už už vznášel obří katovský meč, ale byli vysvobozeni Kristovou smrtí na kříži. Jak takovéto vysvobození vypadá v praxi a jak na to reagují ti zachránění, mohli vidět na vlastní oči.

Odpověď na tuto otázku je ve skutečnosti snadnější, než se zdá, to jen lidé ji komplikují, zejména ti, kdo chtějí poslušnost zneužít. Ano, v Katolické církvi platí poslušnost pod hříchem, ale nikoli slepá. Tam, kde by poslušnost církevnímu představenému, ať už biskupovi nebo dokonce papeži, byla neposlušností vůči Božím přikázáním, katolické věrouce a mravouce, katolík poslechnout nesmí. Jsou známá slova apoštolů zaznamenaná ve Sk 5, 29: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi.“

V době před II. vatikánským koncilem (DVK) nebylo toto dilema aktuální, neboť papežové – a rovněž tak absolutní většina biskupů – hlásali pravou nauku, která nebyla v rozporu s tím, co Církev od apoštolských dob učila a zvěstovala. Nyní se ale situace změnila, jak jsme o tom mnohokrát psali na našich stránkách, především za pontifikátu papeže Františka.

Vedení Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) má v úmyslu vysvětit 1. července nové biskupy pro svůj institut i přesto, že Vatikán to zakazuje pod hrozbou exkomunikace podle Kodexu kanonického práva. Je to neposlušnost? Jistě lze namítnout, že uposlechnout výzvy Vatikánu nesvětit nové biskupy se netýká víry a mravů, pouze disciplíny – a proto je nutno uposlechnout. Navenek se to jeví jako logické, jenže hlubší skutečnost je jiná.

Když r. 1988 přistoupil po celonoční adoraci arcibiskup Marcel Lefébvre k tomuto formálně „schizmatickému“ aktu, hájil to stavem nouze. Dospěl k důvodnému podezření, že ve Vatikánu čekají na biologické řešení (mons. Lefébvrovi bylo již 83 let), které by ukončilo činnost FSSPX a s ním i další trvání jak tradičního ritu, tak i předávání správné nauky, jak ji Církev hlásala od prvopočátku a jak činilo také Bratrstvo. Bylo to totiž krátce po rouhačském všenáboženském shromáždění v Assisi r. 1986, kde se vedle sebe modlili za mír papež (tehdy Jan Pavel II.) a kněží nebo šamani nekřesťanských kultů.

V tomto roce katolická farnost sv. Aloise v Oxfordu spravovaná tzv. „Oxford Oratory“, tj. řeholní kongregací sv. Filipa Neriho, připravuje 32 dospělých mladých lidí k přijetí do Katolické církve. Jde o 9 osob nepokřtěných, které se ke křtu připravují, 17 konvertitů z jiných vyznání a 6 lidí, již sice byli katolicky pokřtěni, ale nikoli vychováni. Nikdo z nich není starší 30 let. Pro další kurs přípravy k přijetí do Katolické církve je již přihlášeno doposud 20 lidí, což ale není konečný počet. Tato farnost je také známá rekordním počtem zpovědí – 1200 za měsíc. Tak informuje Thomas Edwards v katolickém magazínu „Catholic Herald“.

Počet konvertitů rok od roku v této farnosti stoupá. Otcové oratoriáni již r. 2024 byli nuceni zrušit přípravu každého jednotlivce k přijetí svátostí zvlášť a zavedli hromadné kursy výuky katolické víry s tím, že každému zájemci je přidělen jeden kněz nebo řeholní bratr k duchovnímu doprovázení. Při výukových kursech přednášejí též lidé, kteří sami před pár lety tuto přípravu jako konvertité absolvovali.

Pater Oliver Craddock, který byl vysvěcen na kněze r. 2018, uvádí 3 jména katolických světců, která se stala pro konvertity nejvíc inspirující: sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský a sv. John Henry Newman. Připomíná také pozitivní dopad hodnotných katolických příspěvků na sociálních sítích. Říká: „Katoličtí influenceři mají velký vliv a dělají mnoho dobrého.“

Ve francouzském Lyonu proběhla manifestace na památku 23letého tradičního katolíka Quentina Deranque, který byl zavražděn bojůvkáři Antify. Studoval filozofii a matematiku. Zemřel v důsledku poranění hlavy, které mu způsobili levicoví aktivisté.

Tragédie se odehrála 12. února. Na jedné z místních univerzit Lyonu vystoupila krajně levičácká europoslankyně palestinského původu Rima Hassanová s přednáškou propagující genderovou ideologii. Proti této akci demonstrovali před univerzitou s příslušnými transparenty členové pravicového sdružení Nemésis. Chovali se zcela klidně, pouze mlčky stáli. Přesto agresivní příslušníci hnutí Antifa napadli fyzicky některé z žen, účastnic této manifestace. Přítomný Quentin Deranque, jinak známý ze své charitativní činnosti, začal tyto dámy bránit. Útočníci jej několikrát udeřili do hlavy, mladík na následky tohoto zranění v nemocnici 14. února zemřel. Policie zatkla 11 osob z řad Antify.

V sobotu 21. února tisíce lidí pochodovaly v Lyonu, aby tomuto mladému katolíkovi vzdali svůj hold. Na transparentech bylo vidět nápisy „Spravedlnost pro Quentina!“, „Braňte jeho památku!“, „Krajní levice zabíjí!“ atd.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se vyjádřil, že vláda se prý bude zabývat „skupinami používajícími násilí“. Je zajímavé, že proti Pochodu k uctění památky Quentina Deranque protestovali levičácký starosta Lyonu Gregory Doucet a místní předák levicové strany „La France insoumise” Manuel Bompard.

Vražda mladého tradičního katolíka Quentina Deranque příslušníky Antify dokazuje, že tato organizace není mírumilovným sdružením bojujícím proti fašismu, pravicovému extrémismu a za lidská práva, jak oficiálně hlásá, nýbrž teroristickou organizací ve službách wokeismu a genderové ideologie.

Čtyřicetidenní období před Velikonocemi nazýváme dobou svatopostní, protože je opravdu s postem spojena. Jednak s povinným postem od masa a postem újmy na Popeleční středu a Velký pátek, jednak s povinným pátečním postem jako vždycky, jednak s dobrovolnými posty od pokrmů, nápojů, zábav, sledování televize a internetu atd., neměli bychom také zapomínat, že k postu patří i skutky lásky k bližnímu, který potřebuje pomoc druhých. A nemusí jít o nic velikého, stačí třeba jenom zavolat nebo poslat email někomu, kdo je osamělý, nemocný či jinak handycapovaný atd.